Invaze na Ukrajinu: jaká je ruská bída a vina

Zamýšlet se o tomto tématu dnes frčí. Vyšla řada článků, od Pavla Šafra až po Martina Fendrycha. Bojím se, že přijdu s křížkem po funuse. Ale nedá mi to.

Pavel Šafr se ptá , proč ruský stát spadl na tak děsivé morální dno. A upozorňuje, že zodpovědnost neleží jen na „věrchušce“.

Otázka je dnes jistě namístě, i když národů, které se svým morálním dnům (od slova dno) vyhýbají s obratností akrobata, je habaděj. Teď jde o Rusy.

Alexandr Mitrofanov, který ruské prostředí dobře zná zevnitř, píše , že „je to jiná civilizace. Je barbarská. Chce vás zničit“. Je na tom hodně pravdy. Dívám se na to zvnějšku a jen se bojím, že je v tom i trochu něco navíc.

A Pavel Šafr říká: „Na Putinových kolosálních zločinech participují tisíce ruských úředníků, vojáků a mediálních pracovníků. A miliony dalších Rusů ty zločiny schvalují.“ Je to jistě pravda, jen tu pro mě vyvstává otázka, zda něco nezůstalo stranou.

V Rusku proběhly v posledních dnech protiputinovské demonstrace. I pan Šafr o nich psal. Byly na nich tisíce lidí (jakési demonstrace proběhly i u nás kdysi v letech 1987-8). Svět se jistě nezbořil. Rozdíl je v tom, že u nás se tehdy režim už pomalu sypal, v Rusku se teď zatím nesype nic. Rusů je o hodně víc než nás, ale v těchto okolnostech (nesype se nic) je i pár tisíc hodně. Byl bych proto opatrný při soudech jako „snaží se, ale je jich málo“.

Jan Jandourek zveřejnil obsáhlou informaci o ruských relativně nezávislých průzkumech veřejného mínění, pokud jde o podporu prezidenta Putina. A na okraj srovnává situaci v dnešním Rusku se situací v nacistickém Německu. Můžeme těžko odhadovat, píše, co by mohlo změnit myšlení „u tak velkého počtu lidí v ohromné zemi (jako je Rusko, bd), kteří jsou po generace vystaveni neustále nějaké zcela lživé propagandě a žijí v různých nacionalistických uskupeních“. A připomíná, že „Němci změnili pohled na nacistický režim po drtivé porážce jejich země, smrti hlav diktatury a jejich odsouzení“.

Nedá mi to, abych neupozornil, že Němci po generace před nacismem nebyli vystaveni jen lživé propagandě a nežili jen v různých nacionalistických uskupeních. Jen se po 1. světové válce nedokázali vyrovnat se závěry vítězů, které měly i velmi stinné stránky (to není omluva nacistických zvěrstev, jen upozornění na rozdíl). A zároveň připomínám, že i za druhé světové války, uprostřed krutého teroru, se v Německu našli lidé, co neváhali obětovat život v boji proti nacismu (jmenuji namátkou sourozence Schollovy nebo Dietricha Bonhoeffera). Jistě, „bylo jich málo“. Ale mechanická kvantifikace je málo, v těch okolnostech obětované životy vydají za miliony. Sofii Schollové bylo v den její popravy necelých 22 let.

Soudy o ruské, německé (a třeba i v jiných souvislostech o české) pokleslosti mají svůj rub. A každý, kdo je vynáší, by se měl třeba jen malounko, na chvilku, podívat i do zrcadla. Ne proto, aby zavřel hubu, ale jen aby moc nepřeháněl v době, která k hysterickému přehánění přímo svádí.

Ve velmi blízké budoucnosti hrozí (nejen Ukrajině, ale pak taky i nám) obrovitý průšvih. Jistě, nesmíme mlčet a nesmíme se bát. Ale zároveň musíme být spravedliví.

7. 3. 2022; článek pak vyšel 15. 3. 2022 v Bubínku Revolver Revue