ARCHIV

Udělení bobříka vyčůranosti za měsíc březen 2004

Od té doby, co se prezidentem České republiky stal Václav Klaus, mám s Bobříkem vyčůranosti problém. Je mimořádně těžké udělit toto ocenění někomu jinému než jemu. A protože se držím lidovecké zásady „třikrát a dost“, musím s udělováním velmi šetřit. Vždyť Václav Klaus bude nepochybně prezidentem ještě celé desetiletí!

Tento týden se konečně naskytla řídká příležitost uvažovat o poctě pro vysokého ústavního činitele, který zároveň není Václav Klaus. Předseda Senátu Parlamentu České republiky Pithart poskytl rozhovor Alexandru Kramerovi z Práva. Pozoruhodný je už titul: „Kocovina po srpnu 1968 nám nalomila charakter!“ Hned jsem pojal podezření, že jde o tzv. pluralis majestaticus, který si tak vysoký potentát jako předseda Senátu může bez problémů dovolit. A Petr Pithart v rozhovoru mou domněnku potvrdil: to, co titul hlásá, rozhovor dokumentuje.

Pozoruhodné je už to, že podle Pitharta po ruské invazi 1968 už nešlo o nějaký komunismus nebo socialismus. Ve skutečnosti šlo pořád o ten samý, jenže Petr Pithart měl nehodu, jaksi z něho vypadl. Rozjetý vlak komunismu se jeví jinak tomu, kdo debužíruje pohodlně rozvalen v jídelním voze, a jinak tomu, kdo s naraženou zadnicí dřepí u trati a vidí v dálce mizet poslední vagón.

Petr Pithart říká rozhodné ne zákonu o Benešových zásluhách. Jenže: honni soit, qui mal y pense! Ať si jen proboha nikdo nemyslí, že by snad chtěl zpochybňovat velikost našeho Prezidenta Obnovitele. Naopak, má dojem, že se ti, kdo zákon navrhli, za něho chtějí schovávat. Místo aby bez obalu sami za sebe řekli sudetoněmeckým revanšistům, že neprojdou, jako to pravidelně činí Petr Pithart.

Po této lekci politické odvahy si Petr Pithart může dovolit, aby se znovu distancoval od Smíření 95. Ano, uznává, „slova o jednání s vládou nebyla šťastná… Ale chtěl jsem tím říct…“ atd. Postoj Petra Pitharta ke Smíření 95 se dosud měnil podle toho, zda se při jeho zaujímání nacházel na západ nebo na východ od Aše. Na západ se vydával za jeho tvůrce a organizátora, na východ se distancoval. Zde je syntéza obojího: tvůrce se distancuje. Je to akt krajní obětavosti: Petr Pithart, beránek Boží, který Smíření jen na poslední chvíli podepsal, na sebe bere hříchy editora Událostí a několika jeho přátel, a zároveň jemně vysvětluje, co tím ti nešikové vlastně chtěli říci.

A konečně Pithartova pravdomluvnost: dekrety už dávno ztratily právní účinnost. Přitom se podle nich v majetkových sporech soudí, až se hory zelenají. Zde tkví pan Pithart až po uši v předsrpnovém socialismu: přece nebudeme padat na kolena před fakty!, říkával nebožtík Antonín Novotný.

Vzhledem k tomu ke všemu je nepochybné, že si Petr Pithart vrchovatou měrou zaslouží, aby byl vyznamenán naším nejvyšším vyznamenáním (mám na mysli Události, ne celou ČR). Trochu mne pouze mrzí, že jeho barvitý výkon můžeme ocenit pouze emblémem tak fádního zvířátka, jako je bobr. Ale co naplat.

Takže: Petr Pithart, předseda Senátu Parlamentu České republiky, se stává držitelem Bobříka vyčůranosti za měsíc březen 2004. Sláva mu!

6. března 2004