Tahanice o pandemický zákon: Válek možná hrál karty, ale sněmovna teď hraje divadlo

Tématem tohoto mého článku je vysvětlení, proč teď a v této věci podporuji vládu. Napsal jsem ho 12. a 13. února, vyšel dnes.

Naše polistopadové politické uspořádání bylo kdysi postaveno na ideji, že formální buržoazní demokracii je třeba důkladně občerstvit (viz Václav Havel, Moc bezmocných). Dosavadní průběh schvalování pandemického zákona svědčí o tom, že se to opravdu stalo.

Nejprve Poslanecká sněmovna po pětatřicetihodinové tahanici nakonec přece jen schválila vládní návrh. Ve sněmovně jsou zastoupeny zkostnatělé buržoazní strany a revoluční opozice zatím nemá ještě dost sil a dost zkušeností. To se může v krátké době změnit.

Vztah mezi zkostnatělou vládou a revoluční opozicí má povahu třídního boje a jeho technikou je obstrukce. Iniciativu má revoluční opozice (koalice obstrukci nepotřebuje, má většinu). Napoprvé se ještě prosadila přežilá nadváha parlamentní většiny nad menšinou, možná je to však naposled.

Senát má, jak se ukázalo, proti PS některé výhody (to říkám bez ironie): většinový volební systém působí zatím revolučním silám (ANO, SPD) jakési obtíže, takže moc jich tam zatím není. Způsob volby po třetinách velmi ztěžuje, aby se složení Senátu proměňovalo rychle během uragánu davové hysterie (viz říjen 2013).

Jenže: strany se v něm na první pohled podobají těm v PS, ale často jen dávají příležitost, aby se uplatnily osobnosti se svými myšlenkami. V lecčems mají jistě pravdu. Občas ale dostává přednost spontánní iniciativa: např. když dva senátoři zjistí, že ministr, který novelu prezentuje, hraje během jednání na mobilu karty. Jistě, to se nemá. Podobně se teď při jednáních zákonodárných sborů občas stane, že člen vlády dá nechtě najevo, že ho to „sere“. To se taky dělat nemá, je to ovšem velmi lidské. Není přitom nezbytně nutné, aby v případě „hraní karet“ přistiženého hříšníka jeho kolegové (nikoli novináři) okamžitě oznámili (někteří nezdvořáci by řekli „práskli“) veřejnosti a médiím. Oběma oznamovatelům je třeba přičíst k dobru, že se pak tak trochu omluvili. Nicméně co si budeme povídat, účel jejich akce byl už splněn.

Pokud jde o výsledek senátního hlasování, jen na okraj: zaujal mne způsob, jak o něm informovala veřejnoprávní ČTK (a přejal to pak pochopitelně kdekdo). První hlasování (pro vládní návrh) neprošlo nejtěsnějším možným způsobem (30 z 61 pro). Následovalo druhé hlasování, pro zamítnutí vládního návrhu. To dopadlo pro opozici o fous lépe (32 z 61). Četka ve své zprávě oznámila hlasování v opačném pořadí, než jak šla časově po sobě. Jistě, věcně je to vlastně taky správně, ale hned to vypadá líp.

Kritici vládního návrhu měli jistě v lecčems pravdu, návrh měl chyby. Důsledek jeho zamítnutí bude, že budeme muset sledovat tutéž nebo ještě výraznější opičárnu s prezentací pana Okamury a jeho lidí s tichou podporou babišistů. Když to dopadne dobře, podaří se nakonec vládě návrh prosadit. Zároveň se prosadí revoluční opozice a opravené masarykovské heslo „demokracie je obstrukce“. A další lidé budou přesvědčeni, že zkostnatělou demokracii je třeba nahradit tou lepší, lidovou, jak se říkalo. Navíc se nedá vyloučit, že si to pan prezident rozmyslí a celý tyátr v PS zažijeme ještě po třetí.

Chci říci jen to, že přes své výhrady k „pandemické“ novele v této věci a za těchto okolností aspoň já vládu podporuji. Vím, že zrovna tohle ji nevytrhne, říkám to jen pro klid svědomí. A přes všechny chyby, kterých se pan ministr Válek už dopustil a nejspíš ještě dopustí: kdybych zrovna teď volal po jeho hlavě, připadal bych si jako skunk.

Psáno pro Reflex, vyšlo 16. února 2022