Pandemický zákon: Skok koalice na vidle

Pandemie, jak se zdá, konce nebere, a lidé jsou unaveni. Já taky. Není to snad tolik tím, že se nám stýská po chlastání a nezávazných zábavách, jak se nám pokoušejí namluvit v babišovských médiích. Nýbrž tím, že v minulosti neúměrně rostlo pokušení vládních politiků zneužívat pandemie k účelovému a nemravnému okrajování občanských práv a svobod. V říjnu utrpěli volební porážku. To je jasné, a zaslouží si ji. Ale kdo vyhrál? A vyhrál vůbec někdo?

Dojem z dvoudenního střetnutí v PS o pandemický zákon je nesmírně tristní. Nejprve nekonečná tahanice o to, aby projednávání novely pandemického zákona vůbec mohlo začít. Dvacet poslanců SPD (přesněji řečeno Tomio Okamura s komparsem devatenácti dalších) drželo přes noc celou sněmovnu v jakémsi polovičním matu.

Jejich teze zněla: zákon je bezprecedentní útok na práva a svobody občanů. Je poměrně obtížné tvrdit, že pravdou je pravý opak. Babišovci při jednání pečlivě dbali na to, aby snad někdo Okamurovým lidem neubližoval. Byla to podpora zpoza křoví, ale důležitá: zablokovat sněmovnu je víc než jednoduché. Jednání ztrácí jakýkoli smysl a sedmihlasá většina je koalici k ničemu.

Problém je v tom, že demokracie není možná ve společenství, kde neexistuje aspoň nějaká základní dobrá vůle. Jakmile se opozice unavila a nabyla dojmu, že v této chvíli je jí už obstrukce neužitečná, začalo najednou jednání fungovat a dopadlo tak, jak se dalo očekávat. Předtím se ovšem SPD dokázala prezentovat jako bojovnice za demokracii, ANO jako strážci svobody projevu v PS a vládní koalice jako velmi málo schopná. Jistě, nepůsobilo to tak na každého: ale hodně lidí přinejmenším trpělo. Já taky.

Když se něco podobného přihodí jednou, dvakrát, nic hrozného se neděje. Chybami se člověk učí. Pokud se to bude dít každý týden jednou, začnou si lidé pomalu myslit, že demokracie je nefunkční uspořádání a je třeba se poohlédnout po něčem šikovnějším. Přesněji řečeno množství těch, co si to myslí už teď, neúměrně poroste a zákonodárné sbory budou najednou funkční tak, jako byly před rokem 1989: Ti, co mají o demokracii lepší mínění (já taky) budou moci zase už jen mlčet.

Jímá mne hrůza, jak může v takto fungující demokracii dopadnout za necelý rok prezidentská volba. Bude to snad zase nějaká parodie na „hrdinu od Zborova“? Nebo dokonce zvítězí Andrej Babiš?

Beru to sobecky: V říjnu jsem byl bez sebe štěstím, že ti, co osm let devastovali českou politiku, museli jít od vládních vesel. Hrozně rád bych podporoval ty, kteří zaujali jejich místa. Že by jejich místo zaujal někdo jako p. Okamura, je pro mne černá můra. Jenže nějak postupně nabývám dojmu, že podporovat nemám koho. A přitom se mi zdá, že v tom nejsem sám.

Psáno pro Reflex.cz, 5. února 2022