Jaký bude osud republiky? V prezidentské volbě nevolme kašpara, ale slušného úředníka

Lidé s dobrými, ale hlavně se zlými úmysly nám vnucují představu, že náš hlavní společný program je teď nelítostný boj s příšerou covidu. Hesla jsou národní jednota: „Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“. A „seid umschlungen, Millionen“, samozřejmě s dodržováním odstupů a za použítí respirátorů. Třídní nepřítel, kterého musíme společně bít po hlavě, se zejména díky babišovským médiím jmenuje „antivaxer“.

To je ovšem nesmysl. Nechci zlehčovat problémy pandemie. Jen důrazně upozornit, že náš společný nepřítel je politický, pandemie sem, pandemie tam. Musíme obnovit právní stát, parlamentní demokracii a vazby na společenství západních demokratických států, které dostaly zabrat divokými excesy babišovských a zemanovských „Nových pořádků“ v posledních osmi letech. Loňské volby k tomu snad pootevřely cestu.

Z tohoto hlediska je sekerou, která se nad námi vznáší, prezidentská volba. Podle ústavy bude někdy na začátku roku 2023. Nejpozději, protože nelítostná ruka osudu ji může podstatně přiblížit. Pokud vše proběhne za platnosti dosavadní ústavy, právní úpravy prezidentské volby a v duchu všeobecných představ o prezidentovi a prezidentství, které sdílí i dnešní vládnoucí koalice, nemůže skončit jinak než katastrofou.

Prezident je z ústavy zařazen do výkonné moci. Přitom má být ovšem daleko víc: šéfmudrc, otec národa, věštec a nevím co ještě. Je to ztělesnění platonské představy o vládě mudrců, kterou na základě dosavadní zkušenosti lidstva považuji vlastně za zrůdnou, protože se nedá nijak formalizovat.

Hned v úvodním článku (54) se říká, že šéfmudrc není z výkonu své funkce zodpovědný. Ten dnešní to naplnil vrchovatě: líbí se vám to?

Funkce prezidenta jistě není neužitečná, má ji spousta demokratických zemí. Tedy (v parlamentním systému a naše země je zatím nepříliš povedený pokus o parlamentní systém) je zapotřebí někdo, kdo stát reprezentuje a nedělá přitom ostudu. Měl by být politicky za zenitem, ale nikoli přímo senilák. Člověk se skutečnou a dlouhodobou praxí v praktické politice a bez nadbytečných ambicí. A/nebo odborník v oboru ústavního práva.

V tom případě může přispět i k dosažení konsensu v složitých situacích. K čemuž nepotřebuje spoustu pravomocí, které mu ústava dává, a umožňuje mu tak plést se úplně do všeho: vznáší se v oblacích nad nízkou politikou a diriguje zároveň exekutivu, legislativu i soudní moc. Ústava a zákony nemohou nemít řadu více či méně účinných brzd proti této kumulaci moci, odpovídající spíše Adolfu Hitlerovi nebo Josifu Stalinovi. To, co pak z dnešního pojetí prezidenta v praxi zbývá, je nesnesitelný kverulant, který dokáže více či méně účinně házet klacky pod nohy vládní, zákonodárné i soudní moci. Člověk, který postupně ztrácí sympatie veřejnosti, pokud vůbec kdy nějaké měl (platí ve vzestupné řadě pro Václava Havla, Václava Klause i Miloše Zemana), ale přitom je díky zákonné úpravě čím dál tím víc neodvolatelný. Zkrátka a dobře, nesmrtelný Kostěj.

Zároveň existuje všeobecně sdílená představa, která se neosvědčila, že prezident má být šoumen, ověnčený metály: proto se dnes ve veřejnosti uvažuje o maršálech, moderátorech masových zábavních akcí a p., a ne o byrokratu v nejlepším slova smyslu. Nikdo nemyslí na člověka ověnčeného jen zkušenostmi z praktické politiky. A nebere v úvahu hrůzné zkušenosti z minulosti (např. z té dávnější generál Svoboda).

K tomu všemu by bylo zapotřebí změnit ústavu a ústavní zákony. Na to ani současná vláda nemá v PS potřebnou většinu. Dovedu si představit jen jedno: aby se tváří tvář hrozícímu nebezpečí přihlásil do prezidentské soutěže někdo, kdy by si dal na prapor redefinici prezidentské volby pod heslem „Nevolme kašpara, ale slušného úředníka“. Jeho přímá volba by mu dala mandát.

Třeba neuspěje. Ale tady jde daleko víc než ve věci covidu o osud demokratické České republiky: a jak pravil Pierre de Coubertin: nejde o to zvítězit, ale zúčastnit se. Aspoň se přihlásit se smysluplným programem.

Psáno pro Reflex.cz, 23. ledna 2022