Proč si vážím Petra UhlaČeská média, zejména ta oficiózní, a to jsou už dnes skoro všechna, zalila vlna nekrologů k úmrtí Petra Uhla, takže se mi až oškliví na to téma něco psát. Myslím ale, že bych měl. Se zesnulým jsme se znali, i když nepříliš blízko. Na rozdíl od něho jsem záhy získal odstup k Chartě 77 a k Václavu Havlovi jako k politikovi. Po roce 1989, kdy vypukla vlna pravicování a levicování, mne, aniž by se mne moc ptali, zařadili do „pravice“. Petr Uhl se přímočaře hlásil k levici. S řadou jeho postojů od lustračního zákona až po stavbu amerického radaru jsem nesouhlasil. Z jeho názorů na náboženství jdou na mne dodnes mrákoty. Jenže tím ani náhodou není řečeno všechno. Všechno se říká těžko, ulehčím si to tedy tím, že uvedu jeden konkrétní příklad. Někdy kolem roku 2010 mne pozvali do publika v diskusi, kterou organizoval Francouzský institut v Praze. Téma bylo, pokud se dobře pamatuji, evropský nacionalismus. Řečníkem byl jakýsi německý historik. Pronesl hojně zdokumentovanou obžalovací řeč proti německé publicistice z poloviny 19. století. S tím, že odtud vede přímá linie k nacismu, Hitlerovi, Goebbelsovi a dalším. Já takové paušální řeči bytostně nesnáším, musel jsem je u nás poslouchat od útlého mládí. Navíc jsem se znal s pár lidmi z vedení institutu a mé názory na německou dědičnou vinu byly jakž takž veřejně známé, proto mne asi pozvali. Když německý prokurátor domluvil, přihlásil jsem se k malé poznámce. A upozornil jsem jen na to, že texty z let od konce 18. do poloviny 19. století je třeba posuzovat s jakousi ohleduplností. Je v nich nějak obsažena doba, kdy vznikly, a historické reminiscence, na něž se vážou a pro něž jsou dnešním lidem těch národů z pochopitelných důvodů blízké a drahé, což je pochopitelné a ospravedlnitelné. A odkázal jsem jako na příklad na státní hymnu našich francouzských hostitelů. Kdyby ji našinec dnes bral slovo od slova, mohl by Francouze považovat za jeden z nejkrvelačnějších evropských národů. To by ovšem bylo krajně nespravedlivé. Francouzským hostitelům se protáhly obličeje a bylo mi jasné, že jsem tu, byť i jen v publiku byl naposled. V tom okamžiku požádal o slovo rovněž z publika Petr Uhl. Přihlásil se k tomu, co jsem řekl, a aby to doložil, přednesl přítomným francouzsky první strofu Marseillaisy. Tím celá akce dostala úplně jiný šmrnc. Připadalo mi obdivuhodné jedno: věděl stejně jako já, že v mnoha věcech si nerozumíme. Ale věděl taky, že v tomhle si rozumíme a že je v tu chvíli správné to dát najevo. To ve skutečnosti umí jen velmi málo lidí. A něco podobného mi dal najevo i jindy, ve stejně kontroverzních případech. Proto jsem k němu měl vždycky úctu. A mám ji i nadále. To, že zemřel, ji nijak neumenšuje. Reflex.cz 3. prosince 2021 |