ARCHIV

Patří lidovci na pranýř?

Předseda KDU-ČSL Kalousek vzbudil velký rozruch svou kritikou Pavla Teličky. Označil ho za normalizačního kariéristu, který příležitost k nabytí své odbornosti získal především proto, že byl vysokým funkcionářem SSM a aktivním členem KSČ. Jeho jmenování je výzvou všem kariéristům a převlékačům kabátů, že ohebná páteř je to, co se vyplatí, a zároveň morální fackou statisícům přinejmenším stejně talentovaných občanů, kterým byla podobná příležitost odepřena, protože si nechtěli zadat s totalitním režimem. Potud Miroslav Kalousek.

Tažení proti Teličkovi je nepochybně součástí Kalouskovy populistické politiky. Chce předvést, že je energičtějším a cílevědomějším stranickým lídrem než jeho předchůdce, že za sebou směsí namíchanou z antikomunismu, boje proti drogám, potratům a registrovanému partnerství dokáže shromáždit reakční složky české společnosti, k nimž už ODS nedosáhne, a stane se do budoucna důstojným a nepřehlédnutelným partnerem prezidenta Klause a ODS. Útok na Teličku je zároveň zprostředkovaně útokem na poraženého stranického rivala Svobodu, který coby ministr zahraničí Teličku protežoval.

Útok je navíc dost opožděný: posvěcení křivd normalizačního režimu, o němž mluví Kalousek, bylo dokonáno už jmenováním Mariana Čalfy a generála Vacka do první životaschopné polistopadové vlády. A ničím jiným nebyla ani nominace Josefa Tošovského na premiéra, nominace, kterou podpořil i někdejší Kalouskův ochránce Josef Lux. Jaký je rozdíl mezi Tošovským a Teličkou?

A konečně, Kalousek ve dvou velkých rozhovorech, jež poskytl Právu a Lidovým novinám, svou kritiku Teličky nakonec dost oslabil. Nechce se morálně vyvyšovat nad Teličku, nic proti němu nemá. Jde mu o ty, co ho nominují. Dosti účelově rozlišuje odbornou způsobilost a politickou legitimitu (jako vysokého státního úředníka by Teličku snesl, jak by ostatně ne, když ho bez reptání snášel) a pouze považuje za důležité jasně sdělit, že politik Telička politickou podporu KDU-ČSL nemá. Přitom mravní dimenzi v tomto případě od politické legitimity dost dobře odpárat nelze.

Tím si předseda KDU-ČSL už mnoho nepomohl. Standardní reakcí na jeho prohlášení byly výčty všech hříchů ČSL. Na prvním místě kolaborace s komunisty. Tato kritika je ovšem laciná a měla by být upřesněna. O lidovce se dnes otírá kdejaký kryptokomunistický ouchcapek. V duchu ideologie, podle níž už ten, kdo chodil za komunistů k volbám (přestože to žádné volby nebyly), říkal tím své ano komunistickému režimu, a podle níž proradná česká společnost uzavřela jakousi nepsanou smlouvu s komunisty, hrnou se na KDU-ČSL výtky, z nichž by se dalo vyvodit, že v únoru roku 1948 nabídla koalici komunistům (tato nesmyslná teze je rodnou sestrou komunistického tvrzení, že únorový puč proběhl legitimním způsobem) a že členství v ČSL bylo totéž jako členství v SSM nebo SČSP. To všechno je jen velmi přibližná pravda.

Ve skutečnosti bezprostředně po Únoru, vlastně ještě během puče, byla strana úplně zničena. Část vedení emigrovala, část byla zatčena. Do čela se dostaly druhořadé figury, zrádci nominovaní na svou roli příslušnými orgány KSČ už před převratem. Ve straně proběhla obrovská čistka. Řada členů stranu opustila, ti, co zůstali, projevili možná jistou dezorientaci – ale lze se zlobit například na věřící evangelíky, že nevystoupili ze své církve, když v jejím čele stanul kolaborant Hromádka? Po dlouhou dobu platil v ČSL numerus clausus – nového člena směli přijmout jen tenkrát, když nějaký umřel. Přesto se strana v řídkých chvílích politického uvolnění (1956, 1968) pokoušela svobodněji uplatnit. Stala se útočištěm pro řadu lidí, kteří se chtěli vyhnout verbování do KSČ. Nemyslím si, že by ČSL měla pro to vše být vydávána za vzor všech ctností, jen bych rád upozornil, že shovívavější pohled by byl spravedlivější než standardní nestydaté přepínání. Říkat KDU-ČSL, že kolaborovala s komunisty, je přesné asi tak, jako vytýkat dívce, kterou kdysi odvlekli do nějakého orientálního bordelu, že vedla rozmařilý sexuální život. To, co lze straně vytknout, bylo, že po listopadu 1989 bez rozpaků využila výhod, které jí poskytly dlouhé roky legálního vegetování za komunistů, především existující organizační struktury, a že těžko zbavovala armády práskačů, které si do ní nasadil komunistický režim. Její distance od minulosti byla proto pomalá a málo důsledná.

To všechno ale neznamená, že by předseda KDU-ČSL nemohl mít někdy pravdu a že by neměl právo tu pravdu říci. V případě Pavla Teličky má Miroslav Kalousek pravdu a jeho případná hříšná minulost na tom nic nemění. Všichni jsme hříšní a v politice jde o budoucnost: tedy v tomto případě o to, zda se kritika Teličky stane jen ozdobným ornamentem pro lákavé image KDU-ČSL, nebo východiskem k rozumné politice.

Přál bych si, aby platilo to druhé, ale upřímně řečeno, moc tomu nevěřím.

28. února 2004