Volby: nepůjde jen o zápas stran, ale o návrat k demokracii

Jsem přesvědčen, že ve vypjatých krizových chvílích určitého společenství tu jsou podstatné věci, které dokážou přemostit různé rozdíly v ideové orientaci. Chtěl bych to vysvětlit.

Od léta r. 1992 do léta 1993 jsem působil jako šéfporadce premiéra Klause. V té době jsem napsal: „Politická demokracie a její instituce ztrácejí smysl, když se stanou pouhou arénou, kde se budou střetávat dvě vlčí smečky. Politická pravice… má svůj nemalý díl zodpovědnosti na kultivaci vnitřního politického života a měla by se umět o část této zodpovědnosti podělit s opozicí, tj. s její kulturnější částí… Systém, v němž existují vlastně jen dvě politická uskupení, která si jdou po krku, má sám o sobě ke skutečné demokracii velmi daleko-“ Je totiž „důležité, aby takové uspořádání bylo podloženo jakousi základní, byť i jen nepsanou a neformulovanou dohodou“, v jejímž základě musí být společný pocit, „že právě tento stát je pro občany významný a užitečný“.

Tohoto názoru jsem se nikdy nezřekl. Zvlášť naléhavý mi pak připadl v roce 2013, v době nástupu zemanovských a babišovských „Nových pořádků“. Napsal jsem tehdy, že politika v demokratickém státě není „nesmiřitelný třídní boj mezi hlavními soupeři“, jehož „základní hybnou silou je nenávist“, nýbrž „nikdy nekončící vyrovnávání zájmů ve společnosti v duchu spravedlnosti“. Byl jsem rád, že ze strany sociálních demokratů zazněly hlasy, které s tím nebyly v rozporu. Cituji tehdejšího předsedu strany Bohuslava Sobotku: „Principy parlamentní demokracie stojí nad zápasem mezi pravicí a levicí… sociální demokracie by neměla zapomínat, že je nejen orientována sociálně, ale že je také demokratická… Hraje se o to, abychom nesklouzli do levicového populismu, který čistě populisticky půjde po moci za každou cenu.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že už nemůže jít jen o politické komentování, ale i o společnou práci, tj. o to „spojit síly jednotlivců k obraně a posílení demokratických pořádků v naší zemi“. A zabránit tomu, jak jsem řekl kdesi na náměstí a pak mnohokrát napsal, aby se nám pod rukama nepozorovaně měnila demokracie, vláda lidu, v autokracii (vládu několika nezodpovědných jedinců), v oligarchii (vládu několika polistopadových zbohatlíků, zvlášť jednoho) a v buranokracii (vládu sprostoty, hulvátství a arogance). Založil jsem proto – v duchu masarykovské „drobné práce“ – s přáteli z předlistopadové Demokratické iniciativy Klub na obranu demokracie. A pořádáme diskusní večery a podpisové akce.

Situace u nás i ve světě je teď krajně vypjatá: preference stran před říjnovými volbami hrozivě kolísají, půjde v nich o velmi mnoho. Problém není, že by postavení A. Babiše bylo neotřesitelné, ale že chybí věrohodní oponenti. A zhroucení Afghánistánu jistě nezůstane bez důsledků, které zasáhnou i nás.

První věc není zformovat nějakou jednotnou opoziční sílu, ale najít pár zásad, něco, na čem by se mohla proti „Novým pořádkům“ shodnout přes všechny rozdíly různá uskupení.

Dali jsme proto v půlce června dohromady návrh takového stanoviska. Teď jsme ho znovu připomněli v souvislosti s problematickými změnami v BIS, do níž zasahuje i prezident Zeman. Jeho text najdete zde (prolink). Zatím jej podepsalo 2064 signatářů. Seznam je zde (prolink).

To, o co nám jde, je za prvé obnovit poničenou polistopadovou demokracii a právní stát. A posílit naši příslušnost ke společenství demokratických států, již jsme znovu nabyli po roce 1989.

Za druhé bránit politickému zneužívání pandemie covidu-19 k ochromení veřejného života a k potlačení svobodné diskuse.

A za třetí: dosáhnout ve volbách takové změny ve složení Poslanecké sněmovny, která umožní, aby parlament mohl podat podle článku 65, odst. 2 ústavní žalobu proti prezidentovi ČR pro jednání proti demokratickému řádu republiky.

Protože stojíme o to překročit při našich podpisovkách hranice naší názorové „bubliny“, velmi bychom prosili čtenáře Deníku Referendum, aby zvážili, zda by k našemu stanovisku mohli připojit svůj podpis. Lze tak učinit zde. (prolink).

Deník Referendum, 1. září 2021