O čem budou říjnové volby

Ve veřejné debatě přišly zatím na přetřes dvě vůdčí teze. Za prvé, je třeba se sjednotit proti Andreji Babišovi: heslo zní „v jednotě je síla“. Rýsuje se jakási povolební koalice koalic, připomínající ruské matrjošky. Tuto ideu je třeba přinejmenším upřesnit.

A za druhé je tu téma, které se aktualizovalo mj. v souvislosti s letní sezónou a olympiádou. Dalo by se nazvat „očkování jako mravní povinnost“. A přesvědčení, že k Pravdě a Lásce, když už to jinak nejde, je možné veřejnost přimět terorem. Jistěže „morálním“: tedy aspoň zpočátku.

K tomu prvnímu: naše situace je dosti děsivá. Léta 2013 až 2021 znamenají zatím nejbrutálnější útok na polistopadovou demokracii. Lehkomyslnost, s níž veřejnost i politici tento fakt brali a berou („nechumelismus“, nic se neděje), vzbuzuje obavy, že říjnové volby budou přinejmenším stejná ostuda jako prohra Jiřího Drahoše v té poslední prezidentské. Přiznám se, že u mne obavy hraničí s jistotou.

Především je špatně definován protivník: není to zdaleka jen Andrej Babiš, ale „Nové pořádky“: celý odporný mišmaš, zahrnující mimo Babiše taky Okamurovo SPD, komunisty, zcela rozloženou ČSSD a nově i účelové novotvary, jako je „Trikolóra“ nebo „Přísaha“. A last but not least sem patří i prezident Miloš Zeman. Ten mimo jiné dal už najevo, že výsledky voleb, aspoň pokud jde o volební koalice, hodlá ignorovat. Bylo by velmi záhodné, aby Ústavní soud zhodnotil, zda tady i jinde u prezidenta nejde o velezradu ve smyslu jednání proti demokratickému řádu ČR (Rusy bych do toho tentokrát nepletl: za tohohle prezidenta si můžeme sami, dvakrát jsme si ho demokraticky zvolili). Ústavní soud k tomu musí vybídnout taky Poslanecká sněmovna. O jejím složení rozhodnou právě říjnové volby. Proč se k této části volebního programu zatím nikdo z účastníků voleb veřejně a jednoznačně nepřihlásil?

Pokud jde o protivníky nynějšího establishmentu, i tady jsou pochybnosti nasnadě. Nejen že ODS (a její předseda) trvala dlouho na tom, že demokracie není ohrožena, zatím co ve skutečnosti už je fakticky v troskách. Druhé, donedávna nejsilnější opoziční uskupení se opírá o Piráty, revoluční stranu, jež vznikla na stejné myšlence jako Babišovo hnutí: dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Piráti usilují jen o to, aby Babiše ještě trumfli. Přitom je Babišovi píáristé v několika posledních týdnech bez velkých problémů o část preferencí oholili tím, že připomněli hlouposti, které jejich představitelé od vzniku strany dokázali naplácat (řadu z nich si navíc přimyslili).

Existuje tu vůbec opozice, která se dokáže shodnout na něčem podstatném? A pokud ne, existuje tu aspoň volitelná strana, která se nestydí k tomu podstatnému, tj. k obraně polistopadové demokracie a jejího právního řádu, v praktických věcech přihlásit? Velmi se obávám, že ne. V tom je tedy jednota. Jednota, která nedává smysl.

A teď ta druhá věc: Je snad ještě důležitější. Pandemie covidu-19 je velký problém, navíc celosvětový. Nechci ho bagatelizovat. Nové nebezpečí vzbuzuje vždycky hysterii. Hysterii je třeba zvládat racionálně. To se snadno řekne, ale těžce provádí.

Zvlášť obtížné je to v zemích, jako je ta naše, ve společnosti rozvrácené a rozhádané. Už od loňského předjaří nám zdejší koryfejové vštěpují obraz smrtelného nebezpečí. Smrtelné nebezpečí slouží koryfejům obyčejně k tomu, aby vyzývali veřejnost k národní jednotě. Heslo pro chvíli smrtelného ohrožení zní: „padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“.

Mimořádnou roli při realizaci této vize má politický mesiáš. Přichází s jednoduchým a podbízivým heslem. Např.: dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, dnes přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Je to obvyklá finta a vždy signalizuje něco nekalého. Použily ji v té či oné formě všechny odporné režimy, které jsme měli možnost zažít – od Hitlera po Stalina a Gottwalda. Lidé se potřebují opřít o nějakou autoritu, ale tady se počítá jen s lidmi, kteří se potřebují opřít až moc a až moc často a zapomínají přitom přemýšlet. Ostatně spousta lidí (mj. i já) většinou už spasitele má a dalšího nepotřebuje.

Je to jako v pohádce o krysaři z Hameln: na jedné straně vůdce, na druhé straně děti, které mu naletěly.

Dalšími hráči jsou šamani. Nechci vůbec snižovat odborníky, jsou vždycky zapotřebí. V prostředí, kde existuje svoboda názorů a veřejná diskuse. Něco jiného jsou lidé, kteří vědomě či nevědomě (většinou trochu tak, trochu onak) pomáhají krysaři (nebo krysařům) ovládnout společnost. Ti patří ke špinavé karetní hře.

Ideologii takhle zdeformované společnosti vévodí spásný prostředek, který je s to smrtelně ohroženou společnost zachránit. Dnes je to očkování. Nepochybuji, že schválené vakcíny jsou funkční (o míře funkčnosti je možné diskutovat) a že neznamenají žádné nezanedbatelné nebezpečí. Sám jsem možnosti nechat se očkovat využil.

Nevěřím jen dvěma věcem: že je to spásný prostředek, který může smrtelně ohroženou společnost zachránit, a že každý, kdo ho (dejme tomu bez vědeckých důvodů, požehnaných vrchností) odmítá, se proviňuje proti lidskosti. Je v nich na mne najednou moc fašismu i bolševismu. Hysterické mediální kampaně (jako ta s nákazami v české olympijské výpravě) mají podle mne lynčerskou povahu a mohou vést ke kriminalizaci a represi, jaká je ve svobodné společnosti nepřípustná.

Neexistuje žádná dobrá věc, která by s sebou nenesla menší či větší riziko. Žít znamená rozhodovat se a rozhodovat se znamená riskovat. Zároveň věřím, že lidé jsou ve svobodném prostředí schopni rozhodnout se pro dobré věci. A jsem ovšem taky přesvědčen, že ke spáse nelze nikoho domlátit klackem. A že falešným mesiášům, kteří o to usilují, nejde o spásu, ale o ten klacek.

Proto, když se vám dnes někdo pokouší po bolševicku namluvit, že se zrovna teď musíme všichni trošku omezit, abychom si zachránili život, a pak, až smrtelné nebezpečí pomine, vypukne svoboda, jaká tu ještě nebyla, nevěřte mu.

Smrtelné nebezpečí nepomine. Nikdy nepominulo, všichni nakonec umřeme. Člověk se ovšem snaží o to, aby umřel co nejpozději, ale to nestačí. Hlavní je snažit se, aby člověk neumřel zbytečně. Aby před tím, než (nutně) umře, udělal aspoň něco kloudného.

To je realismus, s nímž bychom se měli snažit jít dnešním barvotiskovým covidovým peklem do volebního rumrajchu, který nás v říjnu čeká.

A nakonec: vývoj volebních preferencí ukazuje, že není důvod k euforii. Připomínám slova jednoho středověkého židovského učence: ber každou významnou situaci tak, že síly jsou vyrovnány a záleží jen na tobě, jak zápas dopadne. Mějme to na paměti.

Koalice a opozice se pře o daních, důchodech atd. Jistě, na tom taky záleží. Hlavně však jde o to, co jsme v roce 1989 až příliš snadno získali, totiž svobodu, demokracii a návrat do společenství demokratických států, a o co jsme pak v divokém reji Velké protikorupční revoluce bezděky a velmi snadno přišli. Teď bude příležitost to zvrátit. Měly by to dát najevo i strany.

Reflex 12. srpna 2021