Nesouhlasím s Novými pořádky

Jak hodnotíte předvolební situaci?

Připomíná mi dobu před minulou prezidentskou volbou. Tehdy se Jiří Drahoš odmítal tvrdě vyhranit proti Miloši Zemanovi a tvářil se, že je nutné zdůrazňovat jen svůj pozitivní program. Demokratická politika však vyžaduje ostrý boj. Lidé se musí předem dohodnout aspoň na základních, podstatných věcech. Kdo je nepřítel a oč je třeba bojovat. Dnes chybí jedno i druhé.

Vysvětlete to.

Zvlášť se bojím, že pod heslem „v jednotě je síla“ se budou spojovat nejcizorodější prvky. Obzvlášť mám obavy z účasti koalice Piráti/ /STAN. Nejde ani tak o STAN jako o piráty: jsou to vlastně „babišovci s lidskou tváří“: zatím tu bylo všechno špatně a teď se to musí dělat úplně jinak. Jen do toho „zatím všechno špatně“ přidali i Babiše.

Myslíte, že s tím souvisí, jak piráti ve sněmovně hlasovali s KSČM pro utvoření vyšetřovací komise pro zločiny privatizace?

To je přesně ono. Předznamenáním byl už jejich předvolební vězeňský autobus z roku 2017, kde pan Bartoš coby bachař hlídal hlavní představitele „staré politiky“, mj. Kalouska, Sobotku a Nečase i s manželkou. A nad tím heslo: „Pusťte nás na ně.“ Víte, já jsem strašně starý člověk, zažil jsem Protektorát Čechy a Morava, poválečnou pseudodemokracii (1945–48) i komplet dobu bolševismu. Někteří historici dnes tvrdí, že to posledně jmenované období bylo ve skutečnosti velmi rozrůzněné. To je jistě pravda. Zároveň je pravda, že mělo celé něco společného: to vše bylo velmi hnusné. S jedinou výjimkou, sedmi dní v srpnu 1968. Tehdy vznikla celonárodní jednota s programem „odvlečení zpátky, okupanti ven“. Ale vydrželo to jen do chvíle, než politici odvlečení do Moskvy (s výjimkou jednoho – Františka Kriegela, to zdůrazňuji) lidi doma zradili. Pak přišlo po listopadu 1989 to, čemu Babiš říká opovržlivě „staré pořádky“ a já polistopadová demokracie. Jistě, měla spoustu chyb, to demokracie mívají. Byl to ale vlastně jediný režim, který jsem zažil a považoval ho za svůj. A mrzí mne, že se ho nikdo nedokázal pořádně zastat. O pirátech to platí tuplovaně.

A dnes?

Žijeme v novém režimu, v „nových pořádcích“, které začaly v lednu 2013: nejprve prezidentská volba, pak policejní přepad Úřadu vlády ČR, okázalá tisková konference prokurátorů a policistů (ne všech!), vynucená demise Nečasovy vlády. Poslanecká sněmovna se zhroutila a prezident Miloš Zeman sestavil svoji vládu. A to byl jen začátek. V Sobotkově vládě šel Babiš sociálním demokratům cíleně a tvrdě po krku. Sobotka se sice snažil Babišovi vzdorovat, ale nešlo mu to. On se každý snaží, když mu jde po krku masožravý tygr. Ale to už je pozdě.

Pak přišly sněmovní volby v říjnu 2017, kdy si ANO a ČSSD prohodily pozice ve vládě a Babiš se stal dominantním. Jak vidíte tuhle etapu?

Jako logické pokračování. Jen s tím rozdílem, že ze sociální demokracie po volbách zbyla už jen nedůstojná troska.

Po volbách 2017 rozdělovala funkce v Parlamentu koalice ANO, KSČM a SPD. Neměla už tehdy vzniknout jejich vláda? Mohli jsme to mít za sebou a dnes nás to možná ještě čeká.

Byla to virtuální, ale funkční koalice. Babiš měl tehdy problém s částí své strany a bral ohledy na Evropskou unii. Zvolil menšinovou vládu s ČSSD za protektorátu Miloše Zemana. Pozice Andreje Babiše je po osmi letech u moci oslabená. Ale jde o to, kdo a co se Babišovi může postavit. Vznikla tu dvě improvizovaná uskupení Piráti/STAN a Spolu. Já si trochu dovedu představit, co by dělalo ve vládě Spolu. Pokud jde o piráty, je to hodně nespolehlivý a podezřelý subjekt. Když s nimi chce někdo spolupracovat po volbách, musí se s nimi dohodnout na společných programových bodech. Například na tom, že jde o obnovu polistopadové demokracie, kterou jsme si sami z hlouposti zničili a stydíme se za to. Stydí se taky piráti?

Nějaký opoziční minimální program?

Přesně, aby z toho zase nečouhalo něco jako společné hlasování s komunisty na vyšetřovací komisi. Babiš se před časem do pirátů pustil a vyčítal jim nejkřiklavější body jejich volebního programu (některé si přimyslil). Trochu to pomohlo Spolu, ale hodně to vzalo pirátům a Babiš se zase vyšplhal na první místo.

Má tato situace dobré východisko?

Jsem skeptický. Problém dnešní politické situace není v tom, že by Babiš nebyl dostatečně politicky zkompromitovaný. Hlavní problém je, že tu není nikdo, kdo by se mu mohl postavit.

Je to dáno osobnostně, nebo taktizují?

Opakuji: vytýkám řadě lidí, že se na „můj režim“, tedy na léta 1989–2013, na polistopadovou demokracii, cynicky vykašlali a nejsou schopni ho obhajovat. Namísto toho spousta politiků vypočítavě nasedla na babišovskou protikorupční vlnu. Vizte piráti. Druhou věcí je „nechumelismus“. Řada opozičních politiků (obávám se, že i v ODS) se tváří, že se tu vlastně v posledních osmi letech nic tak strašného neděje a podstata demokracie zůstává zachována. V okamžiku, kdy nám z demokracie bude zbývat už jenom „podstata“, už to žádná demokracie nebude. Demokracie bez každodenní realizace v detailech je prázdné, duté heslo bez obsahu. Za to se může skrývat každý darebák a taky to každý darebák dělá.

Co mezivarianty pro vznik budoucí vlády? Typu do vlády s ANO, ale jen bez Babiše?

Tomu moc nevěřím. Když pan Babiš nebude mít přímé vládní páky, může se začít připravovat na pobyt v úplně jiném zařízení, než je Úřad vlády ČR. Na jeho místě bych to nedělal (smích).

Jaký vidíte optimální politický vývoj?

Základní věcí není národní jednota jako hrom (jistě, bylo by to nejlepší). Vlastně by stačilo, aby se tu dříve nebo později vytvořila aspoň jedna kompaktní politická strana, která bude jednoznačně orientovaná na obhajobu polistopadové demokracie, spojenectví s USA a NATO a proti „novým pořádkům“ typu Babiš, Okamura, Filip, Přísaha. Nejvíc se bojím ruského modelu, totiž že se to tady rozloží, bude tady spousta bezmocných střípků a politiku bude dávat dohromady jeden silný medvěd.

Co prezidentské volby za rok a půl?

Ty budou až za rok a půl. Už teď je ale podstatné umožnit podání ústavní žaloby na prezidenta republiky kvůli nabourávání ústavních principů. Jde o to, vytvořit – volbami, jak jinak! – ve sněmovně dostatečnou většinu. Třeba se to nepovede, ale zkusit se to musí. A musí to být část volebního programu. Miloš Zeman je velký problém: už sice nedokáže vytvořit nic pozitivního, ale rozvrátit dokáže leccos.

Proč jste vlastně kdysi vytvořil Klub na obranu demokracie (KOD)?

Na počátku bylo zoufalství z výsledku prezidentské volby v roce 2013. Miloš Zeman v inauguračním projevu řekl, že bude bojovat proti podstatné části českých médií. Nikdo z papalášů, co tam seděli, ani nekuňkl. To mě nadzvedlo a dal jsem dohromady pár lidi z Demokratické iniciativy, s níž jsme se ještě v době totality snažili cosi dělat. Řekli jsme si, že nechceme vytvářet politickou stranu, ale že v našich silách je dělat diskusní večery a občas vydat nějaké prohlášení, aby se někdo proti podobným nehoráznostem ozval. To děláme už osm let a budeme v tom pokračovat. V duchu drobné masarykovské práce.

Co jste říkal na akci Miliónu chvilek pro demokracii, které v roce 2019 přivedly dvakrát na Letnou čtvrt miliónu lidí?

Podařilo se jim oslovit spoustu nadšených lidí, kteří byli ochotni něco dělat, ale co z toho zbylo teď?

Dvě opoziční koalice?

S tím bych ještě počkal. Mne dráždí jejich představy, že je tu lid, jenž se shromažďuje na náměstích, a pak jsou tu politici, kteří chodí na náměstí pro rozkazy. Z toho by jeden vyrostl. Koalice, jež z toho vzniknou, nemohou být k ničemu.

Podle jakého kritéria tu situaci hodnotíte?

Jsem stoupenec masarykovské drobné politické práce. To znamená něco organizovat a pozitivně vytvářet. Nemusí to zaplnit celé náměstí. Jde o to, vytvořit něco smysluplného. Chvilkaři dostali na náměstí obrovské množství lidí, ale nevěděli a nevědí, co s nimi teď, v době pandemie. Takže míň by bylo víc.

BOHUMIL DOLEŽAL (81) Začínal jako literární kritik. V šedesátých letech patřil k tvůrcům časopisu Tvář, který komunistická moc dvakrát zakázala. Za normalizace disident a signatář Charty 77. Dva roky před revolucí založil Demokratickou iniciativu, jejímž programem byla obnova demokracie v někdejším Československu. Po převratu byl krátce poslancem za Liberálně demokratickou stranu a vysokoškolským učitelem. Nedávno mu vyšla kniha Češi, Evropa, smíření (Argo).

P.S. Ke stručnému curriculum vitae, který uvedli v Reflexu, zde jen doplňuji: Demokratickou iniciativu jsem zakládal spolu s Emanuelem Mandlerem a Karlem Štindlem, přičemž účast Emanuela Mandlera na vzniku a činnosti DI byla rozhodující. Od léta 1992 do léta 1993 jsem působil jako vedoucí poradců premiéra Václava Klause. Za toto období se ani trošku nestydím, naopak (s většinou pozdějších názorů Václava Klause nesouhlasím, ale považoval jsem vždy za nutné se ho zastat tam, kde jsem měl dojem, že se mu křivdí). Na Fakultě sociálních věd KU jsem učil od zimního semestru 1993 do letního semestru 2003 včetně.

Reflex č. 31, 5. srpna 2021