Současný stav české demokracie: propráskaná společnost

Musím se přiznat, že poslední demonstrace národní hrdosti tváří v tvář ruskému nebezpečí mi připadají jako účelová snaha odvést pozornost od toho, o co dnes v první řadě jde. Jistě, jde také a velmi významně o to, aby nás Rusko znovu neschramstlo. Chutě k tomu projevuje už řadu let a má u nás vlivné a odhodlané spojence. Jenže abychom mu to co nejvíc ztížili, musíme si napřed udělat pořádek doma. Jsme totiž v těžkém maléru a je třeba ho přesně definovat. Hrdým honěním si trika ten malér spíše zakecáváme.

Takže nejprve, ujasněme si pojmy.

„Střet zájmů“

Pojem se stal znovu aktuálním poté, co Evropská komise zveřejnila plné znění zprávy, v níž konstatuje: Andrej Babiš porušuje evropské i české zákony tím, že nadále ovládá Agrofert.

„Střet zájmů“ je problém Andrej Babiš, jak se jeví z perspektivy civilizované Evropy. Z naší perspektivy je to jen jedna, i když nikoli nevýznamná část problému, který je daleko hrozivější.

Z krize vládnutí v České republice po přelomu tisíciletí vyrostla společenská objednávka na politického spasitele. Není to nic nového, něco podobného potkalo např. Německo na přelomu dvacátých a třicátých let. Přihlásil se, se smělostí (abych byl zdvořilý) sobě vlastní, polistopadový zbohatlík Andrej Babiš. Jeho teze zněla: dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Rezonoval tak s pohrdáním politikou, které se u nás traduje nejpozději od disentu a Václava Havla. A uspěl! Své obavy lidé tišili nadějí, že už má dost, a tudíž nepotřebuje krást.

Taková naděje je ovšem zcela lichá. Mimo jiné i proto, že nejde jen o kradení, ale především o nepatřičnou a nebezpečnou koncentraci politické moci. Vlastník obřího koncernu během svého politického entrée hned v roce 2013 nejprve skoupil významnou část českých médií v čele s dvěma největšími polistopadovými deníky. Na podzim se pak prosadil jako šéf silného parlamentního politického hnutí. V hnízdečku české politiky se tak usalašilo veliké a agresivní kukaččí mládě, které úspěšně vyhazovalo jedno holátko za druhým: napřed ODS, pak ČSSD. Zároveň byl porušen, ba přímo zničen, princip rovnosti soutěže politických stran. Náš stát se pomalu měnil v mocenský útvar, který má s demokracií pramálo společného.

V Bruselu tedy mají svým způsobem pravdu, když mluví o „střetu zájmů“. Je to věc perspektivy. Jednomu pozorovateli (například návštěvníkovi zoo) se z jeho úhlu pohledu medvěd jeví jako „ten s chlupatým zadkem“. Člověk z jiné perspektivy vidí navíc ještě velikánskou mordu, ostré zuby a nabroušené drápy.

„Chytrá karanténa“

Tento pojem mne znervózňuje. Připomíná mi (jistěže jen trochu) to, co jsem zažíval v různé intenzitě mezi lety 1948 a 1989. Tenkrát se bojovalo s buržoazií a imperialismem. Prostředky byly účinné a dlouhodobé: ze začátku se vraždilo, pak už jen na léta zavíralo.

Dnes jde o šíření choroby, o jejíž vážnosti málokdo pochybuje. Vyrovnávají se s ní s problémy i velké západní státy. Ovšem i tam je čas od času cítit trochu hysterie: jako vždycky, když si s tím, s čím bojujeme, nevíme ve všem všudy rady. To se v dějinách stává.

V situaci plné nejistoty a hysterie, zvlášť tam, kde jako u nás chybí politická stabilita, se pak až příliš snadno otvírá prostor pro lidi zvláštního ražení: pro nelítostné fanatiky („fachidioty“, jak říkají Němci), pro úchylné sadisty, kteří se vyžívají v buzeraci a v ubližování svým bližním. A hlavně a především pro vyčůrané politické darebáky, kteří to všechno dirigují a využívají bezradnosti a hysterie ve veřejnosti k prosazování svých nízkých zájmů. Pokud se v takové situaci – jako např. u nás – blíží významné volby, v nichž může být narušeno stávající politické uspořádání (nemyslím jím demokracii, ale babišovské „Nové pořádky“, které ji od roku 2013 postupně vystřídaly), je jejich svobodný průběh už předem ohrožen daleko víc než nějakou imaginární cizí invazí.

Zkrátka, ve vzduchu je nebezpečí a kdekdo u nás si ho tak či onak uvědomuje. Cituji namátkou ze zdůvodnění výzvy, s níž se na své členy obrátily Podnikatelské odbory:

„Je nepřípustné, aby musel občan předkládat ověření svého zdravotního stavu, aby mohl nakoupit tak běžnou službu, jako je kadeřnická práce. A je nepřípustné, aby jej stát chtěl mít uvedeného a identifikovaného v seznamech zákazníků, aby jej mohl dodatečně kontrolovat a hledat zpětně, zda občan v něčem nepochybil … Je nejen nepřípustné, ale přímo zvrácené, aby stát nutil živnostníka vykonávat aktivity, které jinak přísluší jen pověřeným složkám státu (policii, pověřeným úředníkům apod.). Je zavrženíhodné vystavovat živnostníky do pozice, kdy oni by měli být tím, kdo občany, zákazníky lustruje, vede jejich seznamy, a ty má předávat úřadům. To je ryze totalitní praktika a je nutné ji odmítnout jako celek, bez výjimek. Podnikatelé a živnostníci nejsou zaměstnanci státu, nejsou za státní služby placeni,a především, nejsou to agenti StB … Je evidentně protizákonné, aby rozvolňování provázela nově i segregace občanů, kteří mají být rozdělováni a vylučováni podle toho, zda jsou testovaní nebo očkovaní či nikoli, je nepřijatelné, aby se vláda pokoušela řídit životy lidí pomocí mobilních aplikací.“

Chci říci jen jedno: tyto výhrady je nutné brát se vším všudy vážně a vyrovnávat se s nimi. Nejsem podnikatel, nikdy v životě jsem se podnikáním nezabýval, tato činnost je mi osobně vzdálená. Mám na to právo. Ale podnikatele k životu velmi, velmi často potřebuji, jako ostatně každý. A navíc: jako pro uživatele služeb, jako pro občana je pro mne naprosto nepřijatelné, abych při vstupu do restaurace, do divadla nebo snad dokonce do kostela (chodil jsem do kostela zcela pravidelně, než bohoslužby ovládla „babišovská liturgie“) mával orazítkovaným lejstrem a škemral: prosím prosím, mne pusťte, já to mám úředně povoleno. Nebudu to dělat už jen proto, že bych se hrozně styděl před těmi, co takovou kliku jako já nemají.

To, co mi vadí – a co zřejmě vadí i lidem z Podnikatelských odborů –, je, že tu v atmosféře strachu a hysterie vzniká něco jako profízlovaná a propráskaná společnost. Nejen že se zvětšuje prostor pro buzeraci občanů úřady, ale zároveň mají politické orgány a úřady drzost žádat na lidech, aby se do řetězce vzájemného udavačství dennodenně aktivně zapojovali. Práskání se vyžaduje a nepráskání se trestá. Tím nechci vůbec ignorovat, že situace je mimořádná a že tu a tam musíme skousnout něco, na co jsme nebyli zvyklí. Jen je třeba zajistit, aby tu stále byla účinná kontrola takových opatření a těch, co je vydávají, v rovině politické (demokratická opozice), mediální (nezávislí žurnalisté), právní (soudy) a samozřejmě rovněž v rovině odborníků, zejména těch, co nejsou zapojeni ve vládních dozorčích orgánech.

Uvedu dva příklady, které mne velmi zarazily: ministr zdravotnictví prof. Arenberger v poslední době zdůvodnil některá restriktivní opatření tím, že se u nás objevily případy brazilské mutace covidu-19. V tisku se pak ovšem psalo, že šlo o dva případy verze z loňského předjaří, která nebyla tak nebezpečná jako ta letošní. A členka „Mezioborové skupiny pro epidemické situace“ Ministerstva zdravotnictví MUDr. Ruth Tachezy řekla zase v rozhovoru pro MfD 30. dubna t.r.: „Situace opravdu není dobrá, ta čísla jsou stále vysoká, zpomalování epidemie (se) zastavilo.“ Tvrdit, že zpomalování epidemie se zastavilo, je v dost velkém rozporu s tím, co zveřejňuje ve svých denních přehledech Ministerstvo zdravotnictví.

Pokud podobná tvrzení nebudou průběžně předmětem veřejné diskuse a budou zaznívat jen jako autoritativní tvrzení úředních orgánů, proti nimž nikdo ani nekuňkne, zbude člověku jako poslední naděje už jen odkaz na § 357 trestního zákona, „Šíření poplašné zprávy“.

A závěr toho všeho: braňme se vytváření propráskané společnosti a nevěřme politikům, kteří se nám pokoušejí namluvit, že ji zavádějí jen a jen pro náš prospěch. Nikoli. Zavádějí ji jen proto, aby nás mohli lépe a déle držet pod krkem.

Kádrová očista?

Ve stínu boje s koronavirem a při demonstrování hrdosti vůči Rusku by snadno mohly ujít pozornosti některé drobné personální změny, které se zdají být na spadnutí. Přitom mohou mít dopad mj. i na průběh předvolební kampaně a zprostředkovaně i na průběh voleb.

Ministryně spravedlnosti naznačila Mladé frontě Dnes 30. dubna (předtím se toho dotkla už na E15 a na serveru Seznam Zprávy), že uvažuje o podání kárné žaloby na nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, přičemž může být i ostřejší: v úvahu prý přichází i jeho odvolání. Trochu konfuze do situace vnesl i autor zprávy: v titulu a v textu mluví o tom, že ministryně „zvažuje odvolání Pavla Zemana“, ona sama řekla, že „podá návrh“, což odpovídá dikci zákona o státním zastupitelství.

Krajně zarážející ovšem je, že sám „delikvent“ Pavel Zeman na to odpověděl slovy: „Odvolání je jednostranný akt v kompetenci ministra spravedlnosti“, což nejen že není pravda, ale navíc pan Zeman o tom nemůže nevědět: odvolává ho vláda, ministryně je kompetentní jen podat návrh.

Formální záminkou pro Zemanovo odvolání je jeho údajné „neformální“ angažmá v kauze Karla Eugena Czernina. Jen slepý ovšem přehlédne, že nejvyšší státní zástupce může sehrát významnou roli v dílčím vývoji Babišova „střetu zájmů“ i při vyšetřování případu Vrbětice. A o politických sympatiích mezi ministryní a prezidentem Zemanem není důvod pochybovat.

V Právu z 30. dubna zase vyšel rozhovor s Andrejem Babišem. Premiér mne zaujal především tím, jak se kroutil ve věci ředitele BIS Michala Koudelky. Koudelkovi v půlce srpna vyprší funkční období. Může, ale nemusí být jmenován znovu. Rozhoduje vláda.

Pan Babiš v rozhovoru prohlásil, že opakované jmenování pana Koudelky „teď není na stole“(!). Pan Babiš neví, proč by měl odpovídat na věc, která má nastat v srpnu. Předpokládá, „že ve funkci zůstane, ale třeba o novém šéfovi BIS rozhodne příští vláda“. Tento způsob neurčitosti ve věci, která může skrytě, ale zcela podstatně ovlivnit poslední týdny před volbami a nepřímo i volby samé, nevěstí vůbec nic dobrého.

Historická analogie

Podzimní volby do Poslanecké sněmovny mohou (ale nemusí) poprvé po roce 2013 vést k výraznému přerozdělení pozic ve Sněmovně v neprospěch babišovských „Nových pořádků“ (ANO, vazalská část ČSSD, kašírovaná opozice SPD a KSČM) a ve prospěch stran a uskupení, které se deklarují jako demokratické. Přitom situace je, pokud jde o „Nové pořádky“, v nejhorším slova smyslu podobná té na počátku roku 1948. Tehdy se taky blížily volby. A veřejnost taky měla dominance tehdy komunistické plné zuby. Kdyby byly volby v květnu 1948 proběhly aspoň tak polosvobodně jako v roce 1946, byli by komunisté o část té dominance nejspíš přišli. Proto vyprovokovali nekomunistickou část povoleného politického spektra k únorové konfrontaci, a ta v ní hanebně selhala: od „nesocialistických“ stran přes demokratické politiky ČSSD až po Jana Masaryka a prezidenta Beneše. Květnové volby pak už byly jen směšná komunistická potěmkiniáda.

Dnes se to s panem Babišem, o němž volby především budou, výrazně houpe: falešnému mesiáši spadla kaťata (nezvládl covidovou krizi – nároky jsou velké, opravdový mesiáš má přece umět i křísit mrtvé!). Tím víc je vidět zpustošená a zadlužená země. Jenomže to ještě nestačí: v první řadě nejde o to, kdo odejde, ale aby za něj přišel někdo jiný a kloudný. A tady mám jako občan a volič hrozný problém.

Výrazně souhlasím s některými posledními kroky ODS a celé koalice Spolu, zejména s úsilím o vyslovení nedůvěry vládě. Tato vláda asi dovládne do voleb, rozhodující však je, aby ať tak či onak skončila jako vláda bez důvěry (což je vlastně fakticky už dnešní situace).

Musím se ovšem přiznat, že přesto zrovna teď žiju jako občan a volič ve veliké nejistotě. Proč?

Kdysi, v únoru 2019, poskytl předseda ODS Petr Fiala rozhovor babišovským Lidovým novinám. Problém přitom není, že ho poskytl, ale co v něm řekl. Na vlezlou a útočnou otázku hvězd babišovského média, pánů Kamberského a Zvěřiny, ohledně ovšemže údajného ohrožení demokracie v České republice („Naznačujete snad, že tu není svoboda, demokracie ani prosperita?“) odpověděl: „Demokracie je ohrožena v každé chvíli… ale já nemám rád velká slova a velká varování, křičení při každé hlouposti, že právě teď se nám hroutí demokracie, to je mi opravdu cizí… Nemusíme nutně dělat žádné zásadní reformy.“

Nejsem přítelem dutých gest a halasných sebekritik, bývají většinou vynucené, a proto nevěrohodné. Na druhou stranu nemohu popřít, že jsem tehdy slova pana předsedy bral i trochu osobně: i já totiž od roku 2013 setrvale a dost důrazně naznačuji, že tu není svoboda a demokracie, vyslovuji velká slova a velká varování a křičím „při každé hlouposti“, že právě teď se nám hroutí demokracie. Taky jsem si myslel a myslím, že zásadních reforem české politiky je třeba. A ani trochu se za to nestydím. Mou roli občana a voliče, podporujícího demokratickou opozici, tj. i pana Fialu, ODS a koalici Spolu, by mi proto dnes velmi usnadnilo (a myslím, že v tom ani náhodou nejsem sám), kdybych se dozvěděl, že to pan Fiala a jeho přátelé dnes přece jen vidí trochu jinak než na počátku roku 2019.

A nakonec malý dovětek:

Protože s přáteli z Klubu na obranu demokracie už devátý rok prosazujeme záchranu české demokracie, systematicky ničené od roku 2013, obrátili jsme se před necelým týdnem na české demokratické strany a českou veřejnost s výzvou k nadcházejícím volbám se symbolickým názvem „Skoncujme s babišovskými „Novými pořádky“!“. Je v ní velmi stručně řečeno to, čeho se týká i můj text, který jste právě dočetli. A sháníme pod ni veřejnou podporu ve formě podpisů. Prosím, pokud souhlasíte, přidejte se! Text výzvy najdete zde, podpis můžete připojit zde. Třeba si nás pak líp všimne i pan předseda Fiala a další demokratičtí politici.

3. května 2021; psáno pro Forum 24