Na prahu nového roku: očkování nám nejspíš neuškodí, ale taky nás nespasí

Svatoštěpánský proslov Miloše Zemana nijak nevybočil ani z letošních koronavirových Vánoc, ani z tradice slavnostních projevů nynějšího českého prezidenta. Při podobných příležitostech se velmi snaží, aby zachoval dekorum. Jeho snaha je naštěstí vždycky příznačným způsobem marná. Za nabílenými pacinkami, přes použití smetany na zjemnění hlásku, nakonec vždycky vykoukne tvář známá z pohádky o Karkulce. Svou letoru nezapře (viz nejapné a sprosté řeči o „Štětkách“), a je to moc dobře. Jinak by mohl být opravdu nebezpečný.

Stejně příznačné byly ovšem i reakce politiků, tedy těch, co se aspoň trochu věrohodně hlásí k demokracii. I oni se snaží zachovat dekorum, důstojnost sváteční chvíle, být nad věcí, být lepší než on. Jeden přes druhého začali nebo ukončili hodnocení projevu pochvalou prezidenta. Je to trochu podobná taktika jako ta, jíž před třemi lety Jiří Drahoš slavně prohrál prezidentskou volbu.

Není nutné ani vhodné odpovídat na útoky chválou, aby se poznalo, oč jsme lepší. Je to totálně neúčinné. Pozná se jen, oč jsme lhostejnější. Pro tyto situace platí Wittgensteinovo „Wovon man nicht sprechen kann, darüber muß man schweigen“.

To je formální výhrada, ale podstatná. Pak je tu ještě výhrada věcná. Chvála se vesměs týkala toho, že prezident apeloval na lidi, aby se dali očkovat proti covidu-19 (on sám prý přitom musí překonat svůj strach z injekční stříkačky). Zdá se, že všichni to považují za zcela zásadní věc.

Řekl bych, že očkovací euforie je přehnaná.

Nevěřím moc tomu, že by vakcína, vyvinutá a odzkoušená solidní firmou a schválená věrohodnou mezinárodní institucí, mohla být nebezpečná. A mám osobní zkušenost s řadou očkování, která jsem ve svém životě podstoupil. Nedovedu posoudit, zda a do jaké míry mi každé z nich pomohlo, ale jsem si jistý tím, že mi žádné z nich nikdy a ani trochu neublížilo. Proto ani s tímhle nemám žádný problém.

Taky si myslím, že očkování pomůže: ne že by snad v dohledné době výrazně oslabilo či dokonce vyhladilo pandemii. Ale to není důvod, proč je odmítat: jen důvod, proč do něj nevkládat falešné naděje.

Vadí mi však odporná ideologie dnešního establishmentu, jeho epidemiologické a hygienické legie a jeho žurnalistické klaky. Hesla jsou: roušky, rozestupy, izolace – a ovšem i očkování. Je málo sporné, že tyto věci samy o sobě mohou nákazu brzdit. Zaráží mne jen dvojí. Namlouvají lidem (trošku přeháním, ale ne moc): když to všechno budete dodržovat, neumřete. A zrcadlově - pokud snad náhodou zrovna umíráte, je to jen proto, vy lajdáci, že jste naše přísná opatření nedodržovali. Když tohle vykládá lékař vážně nemocnému pacientovi, je mi líto, zasloužil by nakopat. Pokud to lidem vykládá politik, zaslouží si to dvojnásob. A hlavně, aby ho už nikdo a za žádných okolností nevolil.

Z toho neplyne, že všechna opatření, která jsou nyní veřejnosti ukládána, je třeba šmahem odmítnout nebo že očkování by se mělo sabotovat. Musíme jen vždy znovu a pečlivě zvažovat, co a do jaké míry máme dodržovat. S ohledem na to, jak nás dodržování toho či onoho promění.

Jsou tu v podstatě dva projekty: každému člověku záleží na tom, aby si dodržováním těch nebo oněch opatření zachránil život. Ale neměl by volky nevolky přispívat k tomu, aby se přitom i jeho přičiněním měnila společnost, v níž žije, v jeden veliký vepřín, v němž budeme jako čuňata zažívat svou nesmrtelnost, ovšemže relativní, protože na konci pobytu ve vepříně je vždycky porážka. A nezapomínejme, pak je tu projekt manažerů vepřína, kteří, zase často volky nevolky, připívají k tomu, aby mašinerie vepřína správně šlapala. Tomu je třeba vzdorovat.

Pokud někdo očekává, že dostane přesný a jasný návod, co má zítra a pozítří udělat, chce toho moc. Hezký sen, který nabudily masové „předcovidové“ demonstrace, skončil. Nebyly k ničemu. Napřed by se měl každý rozhodnout, sám za sebe: co je pro mne ještě únosné přijmout a co je třeba za všech okolností odmítnout. Bez toho nás žádné očkování nespasí.

29. prosince 2020; psáno pro Forum 24