ARCHIV

Kužvart: Další vládní karambol

Aféra bruselského adepta Kužvarta je vděčným mediálním tématem: má rozměr dramatický i komediální. Její dějové jádro je jakoby opsáno z Gogolovy ženitby: kandidát horko těžko vybraný prchá ve chvíli, kdy se už už má ujmout svého úřadu, oknem. O dramatický přídech se postaral premiérův kolaps během debaty na klubu – premiér má ovšem příležitostí ke kolapsu habaděj, a že se to stalo právě v této souvislosti, lze považovat za náhodu. Právě mediální atraktivita příběhu může vést k tomu, že jej přeceníme.

Základní problém vlády, různorodost koalice a rozpolcenost nejsilnější vládní strany, brání premiérovi a jeho blízkým provádět racionální politiku nesenou jednoznačnými a jasně definovanými záměry. Vládní politika spočívá v pouhém taktizování (jakousi její personifikací je Stanislav Gross). Klasickým příkladem byl právě výběr kandidáta na eurokomisaře.

Premiér chtěl zároveň vyjít vstříc vnitrostranické opozici a zbavit se jednoho nepohodlného oponenta jeho exportem do Bruselu. Mezi oběma záměry je jakýsi náznak vnitřního rozporu. Zároveň se mu asi nehodilo, aby se předmětem exportu stal pan Kavan nebo pan Laštůvka. Při takto nastavených parametrech bylo už zaděláno na problematický výsledek.

Kandidát Kužvart se Špidlovi za nominaci odvděčil tím, že se přidal ke stranickým disidentům a vznesl radikální požadavek odchodu ČSSD z koalice ustavení menšinové vlády. Tím dal najevo, že je z hlediska „vyššího principu mravního“ poněkud nestandardní osobností. Mohl totiž říci: nenechám se zkorumpovat, moje místo je zde, abych bojoval proti vaší politice. A mohl nabízenou funkci přijmout s vědomím, že se zavazuje vůči vládě (a vlastně i vůči ČR). Pan Kužvart se pokusil sebrat smetanu: funkci přijal a v odboji pokračoval.

Co se odehrálo v Bruselu, zůstane obestřeno tajemstvím. Pan Kužvart zažil cosi stresujícího: obdržel málo atraktivní resort, pohádal se s ministrem Svobodou a některé zprávy naznačují, že měl jakési technické potíže s komunikací. O možných problémech s KDU-ČSL a s komunikací mohl něco tušit předem.

Po návratu si napřed telefonicky stěžoval premiérovi. Pak vystoupil v poslaneckém klubu, obvinil Svobodu, ale také premiéra Špidlu a požádal prý o odvolání ministra Ambrozka. Jinak funkci složí. Při projednávání premiér zkolaboval a Kužvartovi pak už opravdu nezbylo než odstoupit. Jeho jednání je svízelné označit jinak než jako hysterické.

Aféra nadělala víc kraválu, než kolik váží. V Bruselu se sice dobře baví. To se však časem usadí, zvlášť pokud bude vybrán kandidát s lepšími technickými parametry než pan Kužvart, což je skoro jisté. K výkonu funkce se např. hodí nějaký postkomunistický byrokrat: tito lidé bývají slušně jazykově vybavení a zároveň mají v protikladu k panu Kužvartovi z minula zbytnělý cit loajality: dokáží tedy být loajální i k EU, což se od bruselského komisaře očekává.

Pan Kužvart vyslal nepřehlédnutelný signál směrem k těm, kteří by ho snad v budoucnu chtěli angažovat.

Vláda prokázala, že pokračuje v balancování na okraji propasti. Připomíná to Chaplinovu grotesku. Dívat se na to v biografu by bylo zábavné. Bohužel jsme pasažéry vozidla, které pan Špidla kočíruje. Měli bychom se tedy modlit, aby už byl červen 2006. Jenže, upřímně řečeno: proč by to pak mělo být lepší?

Mladá fronta Dnes 23. února 2004