Sedmnáctý listopad ve stínu pandemie

Připadá mi v poslední době čím dál tím víc, jako by mezi vzestupem pandemie a pokračujícím úpadkem naší polistopadové demokracie (zbývá z ní vůbec ještě něco?) byl jakýsi souzvuk. A jak by ne! Lidé mají strach z přírodní pohromy, a strach pak přitahuje nejrůznější cynické manipulátory. Mít strach z přírodních pohrom je přirozené. Zneužívat přirozené lidské slabosti k realizaci nízkých cílů je ovšem za všech okolností ohavné.

Mám dvě poznámky k tomu, co se odehrálo bezprostředně před listopadovou oslavou, která bude, stejně jako ta 28. října, virtuální: jinak teď vlastně oslavovat ani nejde. Psát o každodenních politických událostech je vlastně jen zoufalý pokus vnést do naší současné, veskrze virtuální reality aspoň trošku reality.

Tři muži na Primě

V neděli odvysílala televize Prima obvyklou Partii. Debaty se zúčastnili prof. plk. Prymula, prezident České lékařské komory MUDr. Milan Kubek a Ing. René Levínský, Ph.D., který je jedním z odborníků zapojených do vytváření Protiepidemického systému ČR.

Diskusní panel byl sestaven šťastnou rukou: šlo vesměs o odborníky (s jistou nadsázkou by se dalo říci o učence) a zároveň o současné nebo aspoň bývalé představitele významných společenských institucí. Všichni tři vystupují jako zastánci radikálních řešení - snad je to jakýsi zárodek vnitřní oponentury v rámci současného establishmentu. Všichni volají po větší přísnosti a ukázněnosti. Podle prof. Prymuly epidemie v Česku sice brzdí, ale je otázkou, zda se tak děje dostatečně. Rovněž prezident Kubek upozorňuje, že nynější opatření mají sílu epidemii zbrzdit, nikoli zastavit (na tom jistě něco je). A všichni hovoří o potřebě postavit proti „antikampaním odpíračů“ (rozuměj očkování), která prý probíhá na sociálních sítích, rozumnou vysvětlovací kampaň.

Jako důchodce, který není ani učenec, ani činovník, s očkováním žádný problém nemám. Kampaně na sociálních sítích moc nesleduji, myslím, že nemají vážnost, která se jim přisuzuje. Očkování jsem absolvoval za svůj poměrně dlouhý život spoustu. Ani jedno mi nezpůsobilo žádné potíže (nakolik mi pomohly, to je těžké posoudit). Proto se rád podrobím i tomuhle (jen pokud by šlo o Sputnik, asi bych se z posledních sil bránil).

Jako daleko zásadnější otázka, než zda očkovat, nebo neočkovat, mi připadá, jak to udělat, aby během „přísného a přesného“ dodržování mimořádných opatření (formulace je obdobou definice kázně v bolševické ČSLA) zároveň nevzala za své i svoboda a demokracie, kterou jsme získali víceméně darem v roce 1989. A zastavit tenhle proces se nám bohužel vůbec nedaří. Podrobovat se mi ani trochu nechce. Protože nakonec se může stát, že naše společnost sice přežije nápor covidu-19, ale v takovém stavu, že už pak žádnou svobodu a demokracii potřebovat nebude. Třeba si zrovna tohle dnes u nás leckdo z „odpovědných politiků“ a povolaných odborníků přeje.

Jen na okraj malá poznámka na téma věrohodnost učenců a činovníků. Např. prezident Kubek se letos v babím létě opravdu snažil. Oslovil počátkem října české lékaře působící v zahraničí (tipl bych si, že spíše jde o to západní) výzvou „vraťte se prosím na čas domů pomoci našemu zdravotnictví“. Pan prezident si zaslouží uznání. A zakrátko projevilo ochotu pomoci 16 lidí. Je ovšem třeba započíst i to, že tentýž pan prezident ve své funkci před cca deseti lety energicky podporoval lékařské odbory (LOK) v jejich akci „Děkujeme, odcházíme“. Protesty lékařů se týkaly (mimo jiné, samozřejmě) zvýšení platů na úroveň běžnou v sousedních státech. V rámci protestních akcí odešlo pracovat do zahraničí (cituji dle hesla z české Wikipedie a znovu podotýkám, že nešlo o Moldávii ani Kazachstán) 3878 českých lékařů. Nezbývá než konstatovat, že bilance pana prezidenta vykazuje v tuto chvíli manko 16 – 3878, tj. – 3862 lékařů.

Jinak bych přivítal, kdyby se někde - např. třeba znova v TV Prima – předvedl ještě nějaký další tým odborníků a činovníků. A nemusel by být tentokrát až tak pečlivě sehraný jako ten z neděle.

PES

Zkratka znamená „Protiepidemický systém ČR“. Představil ho ministr zdravotnictví Blatný, podrobné informace uvedly víkendové noviny. Ve spolupráci univerzitních expertů, Ministerstva zdravotnictví a Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR byl podle ověřitelných parametrů sestaven pětistupňový žebříček. Jednou za týden předkládá ministerstvo vládě momentální stav české společnosti na žebříčku, přičemž navrhne případný posuv buď nahoru (zpřísnění, k němuž dojde, pokud parametry vykazují setrvalé zhoršení po tři dny), nebo dolů (pokud je tu setrvalé zlepšení během jednoho týdne). Dostat se na lepší je tedy o dvakrát a něco obtížnější než spadnout do horšího. Na lid musí být přísnost. Za jednaosmdesát let mého života počínaje Protektorátem Čechy a Morava a konče Novými pořádky Andreje Babiše a spol. jsem si na to zvykl.

Ve výše zmíněné diskusi na TV Prima (a nejen tam, napadne to každého) přišla řeč na to, že v pětistupňovém semaforu odpovídá stupeň jedna, nejmírnější (zelená), tomu, co jsme zažívali v červenci a srpnu t.r., kdy jsme se prý, jak tvrdí vládní novináři, jako národ oddali neřesti a chlastu. Odpovídá s jedním rozdílem, o němž bude řeč. V celé té škále není ovšem – a to je příznačné – vůbec žádný prostor pro normál! Vezměme tedy na vědomí: s tím, že by tu nějaký normál jednou zase byl, se dnes v „odpovědných kruzích“ prostě předběžně nepočítá (ostatně v postupu „po třech krocích dopředu, po sedmi zpátky“ bychom se k němu hned tak neprokousali).

A druhá věc mi připadá ještě výraznější. To, co představuje stupeň 1, se od toho, kam jsme se vrátili v době našeho letního lenošení, liší především v jedné věci: v „přesném a přísném“ vymezení toho, jak to má vypadat v „maloobchodě“. Cituji podstatné: „Omezení počtu osob…, rozestupy mezi zákazníky, režimová a organizační opatření, management front (uvnitř i venku).“ Navíc ve stupni 5, který bude platit nyní, je stanoveno, že na 15 m2 připadá pouze jedna osoba.

Dosud se o této úpravě hovořilo jen z hlediska toho, co znamená pro podnikatele. Já si sice podnikatelů vážím, ale nikdy v životě jsem nepodnikal, tato činnost je mi cizí a nezajímá mne. Zajímá mne to, co bude nová reglementace znamenat pro spotřebitele, v mém případě konkrétně pro jednaosmdesátiletého důchodce. Možná jsem škarohlíd, ale nedovedu si přestavit nic jiného než ukrutný svinčík, provázený buzerací a vyplývající z toho, že se naráz dramaticky sníží kapacita všech prodejen základních potřeb.

Považuji tuto reglementaci za naprostou, neslýchanou nezodpovědnost – ne snad vůči podnikatelům (všechno ostatně směřuje k tomu, aby podnikatel byl nakonec jen jeden, dejme tomu Agrofert), nýbrž, jak se říká, k „obyčejným lidem“.

Dejme tomu, že si nakonec na všechno tak trochu zvykneme a pravděpodobně se i Nové pořádky v covidovém hávu tu a tam trošku přizpůsobí nám. Protože však z tohoto světa „pěti stupňů“, který nám byl nyní předestřen, není žádné východisko, připomíná mi trochu Dantovo peklo – jistěže s lidskou tváří.

To je můj osobní pohled publicisty na události posledních dnů.

Místo závěru: zpět k 17. listopadu

Lidi dnes trápí v první řadě to, co by v téhle situaci měli dělat. Nedovedu na to konkrétně odpovědět, myslím si, že to dost dobře nejde, dokud se lidé nedokážou shodnout na tom, v čem vlastně žijeme a k čemu se hlásíme: ne všichni, zpočátku stačí jen pár lidí. A to v situaci, kdy je komunikace ve společnosti dramaticky omezena.

Celosvětová pandemie, která nyní vrcholí, znamená pro nás v ČR zároveň hlubokou politickou krizi, s níž si zatím nevíme rady. Náš politický i veřejný život i jeho instituce jsou ochromeny, společnost je víc než kdy jindy vydána na pospas ctižádostivým predátorům.

Dnešní výročí 17. listopadu znamená pro nás připomínku toho, co jsme před jednatřiceti lety získali a co jsme v posledních letech stačili skoro úplně prošustrovat. Klub na obranu demokracie, v němž se angažuji, se pokusil zformulovat své stanovisko k situaci. Dal ho k dispozici ve Foru 24 ve čtvrtek 12. listopadu, v předvečer listopadového výročí. Text stanoviska „Vzdáme-li se svobody pro dočasné bezpečí, přijdeme nakonec o obojí“ najdete zde. Za pět dní se nám podařilo sehnat přes 1300 podpisů. Řada ze signatářů nás podpořila už v minulosti. Jsou mezi nimi např. senátoři Parlamentu České republiky Miroslava Němcová a Zdeněk Nytra, profesoři Univerzity Karlovy Lenka Karfíková, Ladislav Machala, Martin Procházka, režisérka a filmová dokumentaristka Olga Sommerová, bývalý mluvčí Charty 77, diplomat a vysokoškolský učitel Martin Palouš, bývalá televizní moderátorka, překladatelka a scenáristka Marta Skarlandtová, šéfredaktorka Revolver Revue Terezie Pokorná, šéfredaktor Fora 24 Pavel Šafr, herečka a šansoniérka Lenka Vychodilová.

Sbíráme podpisy lidí, s nimiž se shodneme na těch elementárních věcech, jež jsou v našem stanovisku zformulovány. Pokud s námi souhlasíte, můžete se připojit i vy, prosíme vás o to. Adresa podpisového formuláře je zde.