Uvedení knížky „V zemi babišismu a buranokracie“

Tématem mé knížky je zhroucení polistopadového demokratického režimu a nastolení Nových pořádků, doby Andreje Babiše, Miloše Zemana, Tomio Okamury, Vojtěcha Filipa a Jana Hamáčka. Děkuji vydavatelům, Foru 24 a spolku Free Czech Media, že mi na stará kolena poskytli tuhle příležitost.

Po listopadu 1989 se ustálilo jakési úřední schéma naší národní dějinné tradice. Jeho klíčovými body jsou: Karel IV., husitství, národní obrození, první Čs. republika, naše vítězství nad nacismem, Pražské jaro 1968, disent a Charta 1977, a konečné vítězství demokracie v listopadu 1989. Po listopadu se nedopatřením na čas dostali k moci politikáři a korupčníci, i nad nimi jsme slavně zvítězili. Na neštěstí nám vítězství dočasně uzmul Andrej Babiš. Teď s ním - ovšemže ve spolupráci s ním - zatočíme.

Jsem ročník 1940. Snažil jsem se během posledních 80 let trvání takto vyobrazené slovanské epopeje říci svoje k tomu, co jsem zažíval. Často jsem se tu necítil ve své kůži. Chtěl bych o tom vydat stručné svědectví.

1. První necelých pět let mého života se odehrálo v Protektorátu Čechy a Morava. Nepovažoval jsem ho za svůj a nechoval jsem k němu loajalitu. Za celý život jsem se nesetkal s nikým, kdo by to bral jinak.

2. Následovala necelá tři léta benešovské třetí republiky. Považoval jsem ji tehdy za svou a byl jsem k ní loajální. Byl jsem tehdy malé blbé dítě (ve chvíli jejího hanebného zhroucení mi bylo osm let).

3. Následovala „totalita“, „komunismus“, jak se dnes říká. Dlouhých 42 let jsme byli kolonií zaostalého ruského impéria, které přijalo za své náboženství poněkud upravený marxismus (tzv. „marxismus-leninismus“). Dalo mi trochu práci se z toho vybabrat, v osmnácti letech se mi to se vším všudy povedlo. Takže mohu říci: v dospělém věku jsem ten režim nikdy nepovažoval za svůj a loajalitu jsem k němu cítil nulovou - ovšem s jednou jedinou výjimkou: týká se sedmi dnů, 21. – 27. srpna 1968. Rusové se tehdy rozhodli, jak bývalo jejich zvykem, svou kolonii znovu okupovat. Tehdejší komunistické vedení se na poslední chvíli zmohlo k formálnímu odporu a lid, který je v pravém slova smyslu nikdy nevolil, mu proto dal jaksi na dluh důvěru a podpořil je, jak to šlo. Politický program byl tehdy stručný: okupanti ven, odvlečení zpátky. Odvlečeným trvalo jen sedm dní, než tu důvěru na dluh zradili (s výjimkou jednoho, toho si vážím). Tento sedmidenní útvar jsem po celých sedm dní považoval za svůj a byl jsem k němu loajální. Takže opravdu: nebylo za totáče všechno špatné, jak dnes někteří říkají. Tedy aspoň těch sedm dní ne.

4. Polistopadový režim. Dostali jsme přinejmenším zčásti jako dárek od Pána Boha parlamentní demokracii, právní stát, to vše opřené o osvícenství a o křesťanské základy. I sociální myšlenky 19. a 20. století tu demokracii tak či onak obohatily. A vrátili jsme se do společenství západních demokratických států (což se zhmotnilo i v našem členství v NATO a EU). To vše mělo své chyby, demokracie má vždycky chyby. Ale při vší kritice: považoval jsem ten stát za svůj a byl jsem k němu loajální.

5. Dnes bychom si měli přiznat, že žijeme v jeho troskách. Nahradily ho Nové pořádky (viz výše). Nová mocenská garnitura má ve svých rukou exekutivu a z velké, rozhodující části i legislativu. Jistě, stalo se to formálně legitimní cestou: tím hůř pro nás všechny. Režim má svou jednoduchoučkou ideologii: „dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek.“ Podobnost s bolševismem není čistě náhodná. Většina lidí u nás s tou ideologií vědomky či nevědomky aspoň trochu souzní. Proto říkám velmi důrazně: tento režim nepovažuji za svůj a necítím k němu vůbec žádnou loajalitu. Jde mi o obnovu polistopadové demokracie. Neodmyslitelnou součástí tohoto miniprogramu je: Antibabiš a Antizeman. Přiznám se, že si s ním zrovna teď připadám poněkud osamělý.

Po tomto v podstatě životopisném začátku už jen tři poznámky k nejžhavější přítomnosti.

Veřejný život se u nás teď podařilo umrtvit. Takže před nadcházejícím výročím 21. srpna 1968 nás Milion chvilek všechny zaúkoloval, abychom si v obcích něco sami vymyslili a následně jim to nahlásili. Připadá mi to jako drzost. Snad by mohl aspoň někdo něco kuňknout. Ovšem, dnes je už dost pozdě.

Dále, nestálo by za to hovořit napříště za účasti politiků i odborníků o tématech jako je vědecký babišismus (habaďura s heslem „všechna moc hygienikům a epidemiologům“), nebo o tom, jak bránit pokusům o zneužití pandemie k odbourání posledních zbytků demokracie? Nemusí být nutně na náměstí.

A konečně: na podzim budou dvojí volby. podle mne jsou důležitější ty senátní. Mluvím jako volič. Jako volič mohu situaci ve svém případě snadněji ovlivnit. Mandát senátora zvyšuje politikovu viditelnost a líp je vidět jeho osobní program. Přitom za rok budou volby do PS a nejpozději v roce 2023 ty prezidentské. Nerad bych to podcenil.

12. srpna 2020; zveřejněno následně na Foru 24.