ARCHIV

Déjà vu

Déjà vu znamená „to, co jsme už jednou viděli“. V psychologii označuje nutkavý pocit, že jsme už kdysi byli svědky události, kterou právě sledujeme. Tento pocit nabuzují všechny pokusy o reformu KSČM včetně toho posledního, co právě probíhá, totiž vzpoury Miroslava Ransdorfa proti svému stranickému šéfovi. Kryptokomunisté v ČSSD i v gravitačním poli Práva, cyničtí političtí kalkulanti i leninští užiteční idioti se jako už mnohokrát opět těší na okamžik, kdy česká veřejnost a její arbitři elegantiae prohlásí KSČM za salonfähig a oni se s ní budou moci konečně bez problémů spustit.

Co je zdrojem stálé, dokonce rostoucí obliby KSČM? V každé společnosti najdeme určité procento frustrovaných lidí, kteří se se svými životními neúspěchy nedokážou vyrovnat racionálně, ale jen emocionálně a hystericky. Většinou běží o to, na koho je svést: což se nejlépe dělá v kolektivu a na základě nějaké ideologie, za tím účelem vypracované, a tedy vyčůrané i zvrácené zároveň.

Počet těchto lidí závisí v zásadě na dvou faktorech: za prvé na úrovni politické kultury obyvatelstva (ta u nás po padesáti letech potopy pořád není nic moc) a na úspěšnosti vládní politiky (o tom raději nemluvit).

Tito lidé tvoří voličský rezervoár extremistických organizací. Komunistické strany jsou z nich nejsilnější a nejnebezpečnější: mají mnohaletou tradici, největší politické zkušenosti. a díky tomu pak i nejvypracovanější ideologii, politickou strategii a taktiku. Hmotné zdroje a podporu získávali čeští komunisté od svého vzniku tím, že byli pátou kolonou ruského imperialismu. Do jaké míry jí jsou i dnes, je nesnadné posoudit, o tom, že by jí byli v případě nutnosti s radostí zase, nelze pochybovat.

KSČM se ke své tradici hrdě hlásí a důsledně v ní pokračuje. Komunističtí papaláši vědí, že je strana na ní existenčně závislá.

V komunistických stranách byli odjakživa reformisté: lidé, zabývající se sněním o tom, jak překlenout propast mezi extrémistickou podstatou a příjemným zevnějškem. Příkladem je „komunismus s lidskou tváří“, něco jako „vlk s lidským hlasem“ z pohádky o kůzlátkách. Aby se podobal kozí mamince, dá si posypat tlapy moukou a sežere něco křídy. Pitomá kůzlátka mu otevřou a on je roztrhá. Což se u nás stalo v letech 1945-48. Pokud vlk vezme svou transformaci příliš vážně, polidští se sice, ale chcípne hlady. V tom je např. politická tragédie Michaila Gorbačova (obrazně řečeno ovšem, pan Gorbačov nouzí určitě netrpí).

Z této perspektivy je třeba posuzovat šance KSČM na tzv. důkladnou reformu. Strana je v současné době uspořádána velmi racionálně; to je základem jejího úspěchu. Její „konzervativní“ jádro (p. Exner a další) opečovává solidní voličskou základnu, bez níž KSČM nemůže existovat a kterou si nemůže dovolit obětovat nějakým utopickým projektům.

„Reformistické“ křídlo (pánové Ransdorf, Dolejš a další) je velmi významné, představuje tenký hlásek, jímž KSČM přetahuje voliče na levici s větší či menší slabostí pro extremismus. Jednou by mohla sežrat i celé struktury ČSSD.

Nad tím vším se tyčí předseda Grebeníček a předstírá rozkročení. Dokud jsou pro něho reformisté užiteční, nezašlápne je, nechá je vegetovat. Jakmile někdo začne (jako pan Ransdorf) hovořit o korupci regionálního aparátu stranickými funkcemi, tvrdě s ním zatočí. Kdyby se mu reformisté přemnožili, strana by se mu (nepochybně už bez jeho účasti) možná tak nějak polidštila, ale záhy by chcípla na voličské úbytě.

KSČM nemá důvod k nějaké důkladné reformě: je úspěšná tak, jak je, a kdyby se reformovala, úspěšná už nebude. Do budoucna bude spíš zajímavé sledovat, jak zapůsobí její mocná gravitace na rozkládající se ČSSD. Možný scénář je podobný kosmické katastrofě, kterou nedávno sledovali astronomové všude na světě tak říkajíc v přímém přenosu. Hvězda podobná našemu Slunci se neopatrně připletla do gravitačního pole obrovské černé díry. Ta si ji přitáhla, část jí sežrala a zbytek vyfoukla jako žhavý, ale řídký plynový oblak do ledové nicoty univerza.

22. února 2004