ARCHIV

Letec nebo kosmonaut?

V poslední době upoutal pozornost veřejnosti příběh jednoho z veteránů druhé světové války. Ten člověk se delší dobu úspěšně vydával za letce RAF, ačkoli ve stíhačce jaktěživ neseděl. Jeho údajní spolubojovníci, opravdoví účastníci bitvy o Anglii, to museli vědět nebo aspoň tušit. Žádný z nich ani nepípl, protože se dotyčný o ně po válce obětavě staral.

Případ je trochu neobvyklý tím, že nepravý letec se zahraničního odboje opravdu zúčastnil – jenomže jako tankista, což mu zjevně nepřipadalo dost nóbl. Přesto je to zajímavá a skoro modelová situace: na jedná straně prášil, který věší veřejnosti na nos bulíky, na druhé straně ti, co to dobře vědí, ale z toho či onoho důvodu nepovědí.

V té souvislosti se mi vybavují dvě vzpomínky z poměrně dávné doby. Bezprostředně po válce se za katedrami základních (tehdy se říkalo „národních“) škol střídaly mraky partyzánů. Většinou šlo o v zásadě bezbranné excentriky, kteří si tímto způsobem snažili získat autoritu, aby je dětská smečka neroztrhala. Kdyby byl vedle nich někdo vystřelil, většina z nich by se bezpochyby podělala. Strhávali nevinné dítky líčením svých hrdinských činů, které spočívaly v zabíjení po zuby ozbrojených Němců jako na běžícím páse. Jednou z minima zásluh bolševického režimu bylo, že základní školství od těchto partyzánů postupně vyčistil.

Druhý zážitek se týká osvobození Prahy. Vojáci sovětských gardových jednotek generála Rybalka, pokud se pamatuji, byli v drtivé většině hodní prostí lidé, natolik inteligentní, aby se jim dalo vysvětlit, že už nejsou v Německu. Díky tomu nechávali na pokoji náramkové hodinky i ženy v nebezpečném věku od devíti do osmdesáti let. Při bližším seznámení se ovšem ukázalo, že každý z nich je učitel. Prahu osvobodila armáda pedagogů! Kdo navštívil SSSR v šedesátých letech, zjistil, že vyspělost ruské společnosti mezitím podstatnou měrou vzrostla: kdo nebyl rovnou kosmonaut, byl přinejmenším, jako náš Prášil, aspoň letec nebo v nejhorším případě geolog.

Touha, když už člověk nemůže být jiným a domněle lepším, než opravdu je, to aspoň bližním nakecat, je tedy zjevně jakási společná slovanská vlastnost (to je zajímavé: společné slovanské vlastnosti jsou vesměs negativní!). Nebezpečnou se však stává až tichou spoluprací těch, kteří by měli vstát a říci: holoubku, duše slovanská, to se nestydíš, lžeš, až se ti od huby práší, to ti proboha nestačí, čím tě dobrotivý Bůh vybavil, když tě poslal na tento krásný svět?

Společnost, kde se všeobecnou spoluprací Prášilů a jejich vědoucích spolubližních zvedá fata morgana všeobecné nestydatosti, je společnost nemocná: viz Rukopisné boje a česká odborná veřejnost. Viz dnešní obhájci vyhnání sudetských Němců a česká historická obec. A přitom jde jen o to se trochu uskrovnit: dát přednost holé pravdě, která ještě nikdy nikoho nezabila, před krásnou lží, která ještě nikdy nikomu nepomohla.

22. února 2004