ARCHIV

Obrana České republiky

Státní svátek České republiky (formálně by to měl být ten hlavní, totiž výročí jejího vzniku) připadá na prvního ledna. Hůř snad je na tom jen bolševická Kuba, ta svůj svátek slaví na Silvestra (odpovídá to latinskoamerickému koloritu).

To, že svůj státní svátek slavíme na Nový rok, je symbolické. Český (tj. „československý“) vlastenec se probouzí s hlavou jako křáp po proflámované noci: zdálo se mu, že mu patří Tatry a Dunaj. Že hájí tvrz demokracie ve střední Evropě. Že je desátou průmyslovou velmocí na světě. Že velcí a silní tohoto světa bez něho nedají ani ránu. Zkrátka krásný sen o zlatém věku.

Teď je ovšem na řadě probuzení do nevlídného kalného rána, v studené nehostinné místnosti, kde jsme být nechtěli. V posledních záchvěvech opojení blouzníme o zemích se stejnou váhovou kategorií (Velká Británie) nebo o excentrické Evropě, v níž se s námi spojily USA a Rusko, abychom společně hlídali německé revanšisty.

Měli bychom se na naši situaci dívat střízlivě a ne v československé kocovině. Zánik Československa byl nevyhnutelný: bylo posledním rudimentem Versailleského systému, který se neosvědčil, účelovým spojením Čechů a Slováků proti takřka všem sousedům, navíc spojenectvím, v němž Slováci záhy tahali za kratší konec. Státním útvarem, který byl ve všech svých nectnostech dědicem staré monarchie, od níž se verbálně co nejrozhodněji distancoval. Nakonec (po roce 1948) se stal bezděky jedním z nástrojů, pomocí nichž si bolševické Rusko zajišťovalo imperiální nadvládu ve střední Evropě. Češi a Slováci si v něm čím dál tím víc překáželi, a jediné, na čem se nakonec dokázali domluvit, byla jeho poklidná demolice.

Tento tvrdý soud je ovšem zapotřebí změkčit, jinak by byl nespravedlivý: vznik Československa v roce 1918 znamenal vyvrcholení dlouholetého úsilí české národní společnosti o politickou správu vlastních věcí. Státní útvar, který nahradilo, Rakousko-uherská monarchie, byl nefunkční relikt středověku, který mnohokrát prokázal neschopnost vyrovnat se s ambicemi probouzejících se národních společností. Vzal po zásluze za své v kataklysmatu první světové války, kterou jeho indolentní politická elita pomáhala rozpoutat. Významné je, že se novodobý český národ ustavil jako společenství, jež se rozhodlo spravovat své záležitosti na základě demokratických a liberálních zásad. Bylo v tom do jisté míry úspěšné, a hlavně: toto rozhodnutí znamená i dnes a pro nás závazek do budoucna.

Také nové uspořádání střední Evropy po roce 1918 mělo své oprávnění: vzniklo na troskách něčeho, co se přežilo, a bylo opřeno o správnou zásadu sebeurčení národů. V rozhodujících věcech však nakonec dostaly přednost mocenské zájmy vítězných zemí, odplata a úsilí o trvalou neutralizaci poražených. Důsledkem této nezodpovědné politiky byla další a ještě strašnější válečná katastrofa.

Po půlstoletí ruské potopy v druhé polovině minulého století a po zhroucení ruského impéria se „Čechoslováci“ (rozuměj Češi) probudili jako šípková Růženka v docela změněném světě. V Evropě postavené nikoli na myšlence revanše a věčného porobení poražených, ale na usmíření a spolupráci někdejších nepřátel. Bezpečnostní záruky pro ni poskytuje transatlantická spolupráce, zhmotněná v NATO. Základní stavební jednotkou nového uspořádání jsou až na výjimky národní státy. I Česká republika je po rozpadu federace národním státem, v tom smyslu znamenal zánik ČSFR osvobození nejen pro Slováky, ale i pro Čechy.

Také nebezpečí, které nás dnes ohrožuje, je docela jiné povahy než v minulosti: islámský terorismus, namířený proti „sionistům a křižákům“: nemylme se, křižáci, to jsme i my.

Středoevropské teritorium bylo pro svou rozhádanost v minulosti snadnou kořistí agresorů. Visegrádská spolupráce je pokusem překonat dědictví minulosti. Měla by mít místo i v rámci EU. O její spolehlivosti rozhodne, zda se zdejším národům podaří vyrovnat se v rámci možností a v přátelské dohodě a s dědictvím minulosti (nespravedlivosti versailleského uspořádání, následky krutých deportací po druhé světové válce).

A co z toho vyplývá? Náš současný stát není žádný zázrak, před nímž by ostatní měli padat na zadek. Ale stojíme na vlastních nohou, naše národní existence je transatlantickou, evropskou a středoevropskou spoluprací zajištěna lépe než kdy jindy. Záleží jenom na nás. Česká republika je náš stát: mějme ji rádi, neohrnujme nad ní nos, nestyďme se za ni, a hlavně, pečujme o ni a pracujme pro ni. Bez té péče, lásky a práce nám ani NATO, ani EU, ani Visegrád nepomůže. Protože tomu, kdo zradí sám sebe, není pomoci.

Mladá fronta Dnes 31. prosince 2002