Naše svoboda po třiceti letech

Náš dnešní diskusní večer je věnován výročí 17. listopadu. Konáme ho šest dnů předem a není to žádná náhoda.

V letech 1987-9 jsem se stejně jako řada dalších dnešních členů Klubu na obranu demokracie podílel na činnosti nezávisle skupiny Demokratická iniciativa. Pokoušeli jsme se v situaci rostoucího rozkladu bolševického režimu oslovit lidi, kteří se dosud v disentu nijak neangažovali. Chtěli jsme propojit oblast lidských práv s každodenními problémy života lidí v tehdejším Československu. A konečně – v souvislosti s tím, jak rozklad režimu pokračoval – obrátit pozornost na hlavní úkol, který před nezávislými skupinami stojí: totiž jak proměnit skomírající předlistopadový režim v demokracii: rozuměj ve standardní, tradiční demokracii západního typu.

Proto jsme se také v říjnu 1989 obrátili na skupiny orientované aspoň částečně politicky: na Hnutí za občanskou svobodu, Obrodu a Nezávislé mírové sdružení. A navrhli jsme vytvořit společně „Koordinační výbor československé politické opozice“. Návrh byl tehdy (a to i lidmi z neformálního vedení disentu kolem Václava Havla) označen za předčasný. Proto jsme se rozhodli jednat samostatně a 11. listopadu 1989 (to jest přesně před třiceti lety) jsme podali na tehdejším Ministerstvu zahraničí ČSSR žádost o registraci Demokratické iniciativy jako nezávislé politické strany (rozuměj nezávislé na systému tzv. Národní fronty). Odvolali jsme se přitom na helsinský proces a jmenovitě na Závěrečný dokument Vídeňské následné schůzky KBSE. Přiložili jsme programové požadavky DI a ideové principy strany. Ještě týž večer přinesly o tomto našem kroku zprávu Svobodná Evropa (tehdy už nerušená) a Hlas Ameriky.

Registrováni (evidováni) jsme byli až 31. ledna 1990. Bylo to tedy opravdu předčasné, jen ne až tak moc. Demokratická iniciativa (později Liberálně demokratická strana) pak existovala ještě dva roky, byla zastoupena ve Federálním shromáždění a měla poslanecký klub v České národní radě.

Na Demokratickou iniciativu jsme v Klubu na obranu demokracie vzpomínali už před pěti lety. To, že dnes, v den třicetiletého výročí, pořádáme nikoli vzpomínkový, ale diskusní večer, souvisí s vypjatou politickou situací.

Rád bych zároveň využil situace ke vzpomínce víceméně osobní. Letos taky uplynulo deset let od úmrtí politika, historika a publicisty Emanuela Mandlera (1932 – 2009), iniciátora a zakladatele Demokratické iniciativy. Byl to můj mnohaletý kamarád. Seznámili jsme se v roce 1964 při spolupráci nad časopisem Tvář. Byl to zprvu kulturní, později společenský měsíčník, vycházel v letech 1964-1965 a po přestávce 1968-1969. Pokoušeli jsme se v něm o platformu, nezaštiťující se „socialismem“ a usilující o znovunavázání kontinuity s s českou lepší minulostí, s Evropou a se světem. To samo stačilo na dvojí zákaz (1965, 1969). Pak, v hnusné době normalizace, jsme opustili intelektuální skleněný vrch a protloukali se nejprve jako nádeníci, pak v komunální výrobě hraček, a nakonec dlouhá léta ve výpočetní technice. Od osmdesátých let jsme společně vydávali samizdatové sborníky, od r. 1987 a následně i po listopadu 1989 jsme se angažovali v Demokratické iniciativě. A pak jsme spolupracovali na iniciativách usilujících o kritický přístup k pronásledování českých Němců po květnu 1945.

Za první republiky se vysokoškolští studenti zpravidla hlásili k univerzitním profesorům, kteří je svými názory oslovili. V době, kdy jsem studoval já, to moc nešlo (naši učitelé se buď moc báli, nebo na nějaké velké oslovení studentů moc neměli). Mandler byl pro mne jakási náhrada za takového učitele. Jsem rád, že ho tu dnes mohu s úctou vzpomenout. Jsem mu vděčný víc, než se dá popsat.

A nakonec ještě pár rovněž osobních slov o tom, jak se (i díky zkušenostem z DI a víc než šestileté činnosti v KODU) dívám na téma dnešního večera, „Třicet let české demokracie“.

Nejprve shrnuji to, co jsme získali po listopadu 1899. Jistě, stalo se tak za mimořádně příznivé mezinárodní situace, ale sami jsme k tomu taky přispěli:

- státní suverenitu (včetně vzniku samostatné ČR; Československo bylo nakonec už jen nefunkční útvar, v němž si Češi a Slováci navzájem překáželi);

- parlamentní demokracii a právní stát, obojí opřené o pojetí lidských a občanských práv, jež čerpá z osvícenství a opírá se o křesťanské základy Evropy;

- opětné zařazení do společenství západních demokratických státu, jež je momentálně zhmotněno v EU a v NATO.

A teď co máme dnes: Nové pořádky. Uspořádání, jehož protagonisté se jmenují Andrej Babiš, Miloš Zeman, Tomio Okamura a Vojtěch Filip. A setrvale se posouváme od demokracie (vlády lidu) k autokracii (vládě několika nezodpovědných jedinců), k oligarchii (vládě několika polistopadových zbohatlíků) a k buranokracii (vládě sprostoty, hulvátství a arogance).

Ideologií dnešní doby, kterou sdílí vláda i opozice, jsou za prvé nechumelismus (nic zásadně špatného se neděje, demokracie postupuje setrvalým tempem dál) a za druhé stydlínství: proboha, jen žádný Abntibabiš a Antizeman!

Když si dnes připomínáme 17. listopad, měli bychom si tedy připustit: velkou část toho, co jsme tehdy získali, jsme dnes prošustrovali. A zároveň dát najevo, že jsme si tohoto selhání vědomi a že je chceme napravit.

Co je pro nápravu třeba dělat:

Za prvé: musí zůstat otevřená věc s ústavní žalobou na prezidenta Zemana. Měla by být podána znovu a ve změněné podobě: jako žaloba pro činnost proti demokratickému řádu ČR. Jde o dlouhodobé politické úsilí, do něhož se může zapojit každý: například veřejnými vystoupeními, publikační činností, přesvědčováním kompetentních osob (především poslanců a senátorů, kteří musí novou žalobu podat). Podstata problému přitom je: fakticky neodpovědný prezident je v Nových pořádcích klíčová figura v tom smyslu, že ztělesňuje dominanci exekutivy nad soudní mocí. Což je základní rys každé despocie.

Za druhé: je třeba vyprostit zákonodárnou a výkonnou moc z rukou protagonistů Nových pořádků. Zase to je dlouhodobé politické úsilí, politická práce drobná, zahrnující veřejná vystoupení, publikace, komunikaci politicky činných lidí napříč spektrem. Volby všech stupňů jsou posledním stupínkem toho úsilí.

A za třetí: předpokladem toho obojího je společenský dialog. Měla by tu být veřejná platforma pro setkávání, výměnu názorů a spolupráci politiků, lidí z občanských sdružení a nezávislých iniciativ, nezávislých žurnalistů a všech dalších, kteří jsou připraveni bránit Českou republiku a polistopadovou demokracii proti Novým pořádkům. Heslem takového dialogu nesmí být heslo „v jednotě je síla“, ale „v pluralitě je síla“. Pokud má vzniknout nějaká smysluplná jednota, něco jako národní program ve smyslu „program všech, co se hlásí k České republice“, může vyrůst jen z názorové plurality. A skutečný politický dialog nám bohužel zatím chybí. Byli bychom rádi, kdyby k němu přispěly i naše diskusní večery.

Takže shrnuji: východiskem politického úsilí je: je „ne nechumelismu“, „Antibasbiš“ a „Antizeman“.

11. listopadu 2019; vyšlo ve Foru 24