28. říjen: pořád ještě nejsme na pekáči

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, že se oslavují, ale co a jak se oslavuje. Jedno i druhé (co a jak) spolu přitom souvisí.

Čím víc je nějaké společenství (národní, státní) v rejži, tím víc se snaží ti, kteří za tu rejži zodpovídají, nějak zastřít a přehlušit „blbou náladu“, jež z toho plyne.

V jednotě není síla

Živá demokratická společnost se pozná podle toho, že se v ní stále vedou vážné, zásadní a ostré spory. Tím se prokazuje jako společnost lidí, jimž není všechno fuk, lidí, kteří věří, že jsou věci, na nichž záleží, a považují je za ještě důležitější než to, že se přece nakonec musíme nějak shodnout. A kteří zároveň věří, že o tom, co je dobré a správné, je nutné a taky možné lidi (tedy taky jejich oponenty a taky je samé, pokud se mýlí) přesvědčit. Proto tvrdá slova evangelia („Myslíte si, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!“) mají neskonalou přednost před dutým a banálním heslem „v jednotě je síla“, jímž se tak rádi ohánějí všichni totalitáři.

Tendence stmelovat lidi, aby nemuseli, a nakonec už ani nemohli přemýšlet, u nás čím dál víc zesiluje: od Havla (i on zaslouží tvrdou kritiku) přes Klause st. až po Zemana a Nové pořádky všeobecně. Halasné a okázalé slavení vybraných státních svátků je způsob, jak učinit společnost bezbrannou, a zároveň i signál této bezbrannosti.

Dvojí tsunami: za prvé, osvobození

Oslavování hlavních státních svátků se u nás posléze sloučilo ve dvě obrovité vlny tsunami: první se přivalí každoročně počátkem května a pomalu opadává do konce června. Klíčové slovo zní „osvobození“. Jako historické události se k tomu kromě květnového povstání a porážky Hitlerovy Třetí říše nepřímo vážou rovněž mnichovská dohoda, okupace ČSR, protektorát, heydrichiáda a nakonec instalace benešovské „třetí republiky“. Vůdčí cit je nenávist k nepříteli (nikdo nepopírá, že Hitlerův režim byl odporný a zavrženíhodný). Zároveň má člověk každý rok dojem, že druhá světová válka právě skončila.

Nenávist je snad někdy pochopitelná, ale vždycky zavrženíhodná. Je to něco, co není dobré v sobě živit. Jednoduchý obraz vzpomínaných událostí z let 1938-45 zní: bylo nám krutě ublíženo a nakonec jsme slavně zvítězili. Přitom (kromě mnoha jiných věcí) se nechává stranou, k čemu vlastně jsme byli osvobozeni (totiž k jednačtyřiceti letům pobytu v ruském komunistickém impériu) a jak jsme se sami v roce 1945 a v následujících letech na této svérázné podobě osvobození podíleli. A za druhé, tento jednoduchý obraz minulosti odvádí pozornost od přítomnosti: dnes jsme zase až po uši v maléru, v Nových pořádcích Andreje Babiše, Miloše Zemana, Tomio Okamury a Vojtěcha Filipa. Je však zcela zjevné, že jsme si to tentokrát způsobili bezvýhradně sami a nemáme to na koho svést: ani na Němce, ani na Rusy, ani na zrádné (západní) spojence. Máme tedy věřit, že teď se vlastně nic nestalo?

A za druhé: naše státnost

Tato vlna tsunami se tradičně vzedme 28. října. Vůdčí cit je hrdost. I s hrdostí je dobré příliš neplývat. Vznik ČSR byla jistě významná událost v dějinách českého národa. Zároveň tehdy vznikl jiný stát než ten, v němž dnes žijeme, Česká republika. Na tu tak nějak zapomínáme a bereme ji jako jakési zbytkové řešení, něco, co jsme ani moc nechtěli. Od východních hranic ČSR k západním to po roce 1918 bylo vzdušnou čarou dál než z Prahy do Londýna. Samo o sobě je to důvod k hrdosti jen pro dost marnivého člověka. Je těžké zbavit se dojmu, že fanfárami, historickými kroji a prapory je tu přehlušována nejistota. Zapomínáme na zemi, v níž žijeme teď. Je to naše vlast a měli jsme o ni pečovat. A jak to dopadlo? V posledních letech si ji bez ohledu na každoroční halasné oslavy s kanonádou, fanfárami, historickými kroji a standartami politicky, mediálně i ekonomicky z větší části zprivatizoval Andrej Babiš a ovládly ji Nové pořádky za asistence ČSSD. A cítím tu i diskrétní podporu z Pekingu a z Moskvy.

Posun lze zaznamenat i ve jménech vyznamenávaných. Symbolicky se maže distance mezi předlistopadovým a polistopadovým obdobím. Podle toho, jak teď píší např. Lidové noviny, se skoro bojím, aby v příštím roce mezi oceněnými nebyl i Alojz Lorenc. Nebylo přece všechno špatné, že?

Pohltí hrdost i 17. listopad?

Zahrne nakonec tento způsob hrdosti i 17. listopad? Prvním krokem bylo jeho letošní přejmenování. A zase: bude se hlučně a okázale oslavovat, aby se nemuselo a možná ani nesmělo mluvit o tom, kam jsme se od té doby dostali. Všechno přitom jako alibi zastiňuje a maskuje bezduchý kult Václava Havla.

V procesu takových oslav přestávají být dějiny národa zdrojem poznání. Poznání toho, co kdo z nás udělal správně a na co je možné navázat. A co kdo z nás naopak udělal špatně, čeho bychom se tedy měli do budoucna vyvarovat, a pokud to už nejde napravit (většinou to už nejde), tak se za to aspoň stydět.

Fanfáry, bubny, historické kroje a fábory slouží velmi často k tomu, abychom zblbli a zapomněli. Je to anestézie, po níž se bezbranná oběť nakonec octne na pekáči domácích predátorů i jejich zahraničních sponzorů.

Výzva pro nejbližší následující státní oslavu, pro sedmnáctého listopadu, by tedy měla znít: oslavme památku 17. listopadu 1989! Nezapomínejme, že jde o den boje za svobodu a demokracii. Bojovat za ni musíme teď. Nejsme zatím pořád ještě na pekáči. Dokážeme se bránit. Dejme to najevo.

28. října 2019; psáno pro Echo 24