Přijde Vítězný únor tentokrát v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak udeřila letní vedra a dva slovanské a vlastenecké svátky otevřely prázdninovou siestu jako stvořenou pro to, aby kryla nejrůznější politické pikle.

Už pár týdnů probíhá neúspěšný pokus ČSSD zbavit se svého ministra, kterého ve vládě nechce. Rezort kultury sám o sobě není příliš významný: z dlouholeté zkušenosti vím, že kultuře se daří nejlíp tehdy, když do ní stát příliš nestrká své všetečné prsty. Několikatýdenní tahanice o pana Staňka se nyní snad dostanou do dalšího stádia: ve čtvrtek 11. července přijme prezident premiéra, který o to požádal. Bude se pokoušet o nějaké smírné řešení, jež by ČSSD umožnilo zároveň zachovat si tvář a ve vládě zůstat (řekl bych, že takové řešení neexistuje). Zároveň pan Hamáček z naprosto nepochopitelných důvodů přistoupil na to, že se v pátek svěří do pečovatelských rukou Miloše Zemana, který ho bude „smiřovat“ s jeho „rebelujícím“ ministrem. Nechápu, jak mohl fakticky souhlasit s tím, že prezident má právo se do problému Staněk plést jinak, než že na žádost premiéra ministra odvolá. A na následující pondělí je napůl ohlášeno (avšak zatím nesvoláno, asi pořád doufají, že nebude tak zle) zasedání předsednictva ČSSD, které by mělo rozhodnout o případném odchodu ČSSD z Babišovy vlády. Problém se, jak vidno, za těch pár týdnů dosti vyostřil.

Zamrzlá demokracie

Nechci nijak podceňovat červnovou letenskou demonstraci ani dobrou vůli těch statisíců, co se jí zúčastnily. Šlo o velmi významný signál nespokojenosti. Ale dnes už revoluční atmosféra odezněla a vznikl prostor pro zákulisní reálpolitické tahanice. Pro pořádek tedy uvádím současný stav dnešního politického uspořádání, „Nových pořádků“, jejichž hlavními hybateli jsou Miloš Zeman, Andrej Babiš, Vojtěch Filip a Tomio Okamura.

Vše se odvíjí od volebních výsledků z r. 2017 (Poslanecká sněmovna) a 2018 (prezidentská volba, při níž se nepodařilo postavit proti Miloši Zemanovi důstojného protikandidáta). Virtuální koalice ANO, komunisté a okamurovci, jištěná prezidentem (všimněte si, že ČSSD vlastně k ničemu nepotřebují) zajišťuje Novým pořádkům nebývalou stabilitu. Platí, že:

a) Není možné vyvolat předčasné volby do Poslanecké sněmovny (byla by zapotřebí ústavní většina v PS, a ta není k dispozici).

b) Nelze předložit Ústavnímu soudu ústavní žalobu na prezidentovo řádění (byla by zapotřebí ústavní většina v obou komorách parlamentu, a ta rovněž není k dispozici).

c) A navíc, prosadila se (řečeno slovy prezidenta Zemana) „idiotská zvyklost“, že odvolat ministra stávající vlády a jmenovat jiného je možné pouze s prezidentovým souhlasem.

Vyvolání předčasných voleb a podání ústavní žaloby na hlavu státu jsou jistě výjimečná opatření: ale jsou to ventily, které brání tomu, aby přehřátý hrnec politiky explodoval. A velmi záleží na tom, aby byly opravdu funkční. Bod c) pak znamená faktickou změnu ústavy.

Nynější stav označují někteří (mj. např. Josef Mlejnek v babišovských Lidových novinách) za „poloprezidentský“ systém. Bylo by dobré zároveň říci, že je to zamrzlá, strnulá mašinérie, která už nemá s demokracií mnoho společného. Minimálně do roku 2021 (ne-li až do r. 2023) mají pleticháři Nových pořádků v čele s prezidentem „klid k tvořivé práci“, jak se říkalo v době rozpuku normalizace. Přitom požívají jakési blíže neurčené, ale nemalé podpory veřejnosti. Parlamentní opozice (ta skutečná) je slabá, nejednotná a nemá jasné ideologické zázemí (např. Piráti jsou v podstatně „babišisté s lidskou tváří“).

Případ Staněk a Vítězný únor

Co v této situaci znamená „případ Staněk“? Je to na můj vkus podobné únoru 1948: v zamrzlé politické situaci se otevřel problém zdánlivě malý (pouhé obsazení rezortu kultury). Pokud ČSSD Zemanovi ustoupí (byť třeba přistoupí „jen“ na nějaký zdánlivý „kompromis“, který navrhne pan Babiš), potvrdí faktické přepsání ústavy. Pokud ne, taky si moc nepomůže, naopak. Pokud by všech pět ministrů ČSSD podalo demisi, museli by podle koaliční smlouvy následně podat demisi i všichni ministři ANO včetně premiéra a vláda by padla (nic by nebylo vyhráno, protože prezident by měl i tak volné pole pro svůj kreativní výklad ústavy). Pokud však nepodají demisi pánové Staněk a případně i Toman (tj. prezidentský výsadek mezi ministry ČSSD), postačí, aby pan Babiš ve spolupráci s prezidentem provedl rekonstrukci vlády. Ta která se bude týkat i dvou rezortů velevýznamných pro „únorovou“ proměnu Nových pořádků a jejich definitivní „stabilizaci“, „normalizaci“, či jak to chcete pojmenovat. Pro vnitro a zahraničí. A klid k tvořivé práci pak bude, jak už řečeno, přinejmenším do podzimu 2021.

Aby mi bylo rozuměno: nechci tvrdit, že se to všechno v každém případě a za všech okolností stane. Jenom že to hrozí, a to pořádně, a je důležité o tom vědět. Bylo by přece nešťastné, kdybychom v září na Den české státnosti podle pokynu pánů z Milionu chvilek už běhali či lezli do kopců zhola zbytečně.

Revoluční ideologie v letech po válce a dnes

K analogii s únorem 1948 (jistě, každá analogie je v tom či onom nepřesná) ještě jedna poznámka. Mohlo by se zdát, že máme proti tehdejší chmurné době jednu výhodu: není tu žádná svůdná a jedovatá ideologie, které by sedla na lep většina národa. Jako byl tehdy stalinský „socialismus“, případně „marx-leninismus“. Jenže to vůbec není pravda. Za prvé, „socialismus“ měl za třetí republiky dvě verze: jednu pro divočejší, buranskou část obyvatelstva, totiž tu bolševickou. Jenže těch, co ji sdíleli, bylo tak akorát dost na to, aby se nakonec dal udělat pořádný puč (na to stačí tak 25% populace). Většina lidí byla uchvácena benešovskou a peroutkovskou vizí „humanitního“, „individualistického“ socialismu, který změkčí divoký východní projekt našimi demokratickými tradicemi. Většina tedy nebyla většinou socialistů lidožroutského typu, ale většinou těch, co jim sedli na lep: trochu z hlouposti, trochu ze strachu, trochu z vyčůranosti. Tahle polívka se v revolučních časech míchá velmi snadno.

A my tu přece máme nejpozději od roku 2013 revoluční protikorupční ideologii, zase ovšem v nejrůznějších odstínech. Společné je přitom jedno: kouzelná formulace klasika Babiše „dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, abychom udělali pořádek“. Přitom je rozdíl mezi prostou jednoduchostí babišovskou, okamurovskou a komunistickou, a revizionisty z tábora havlovské Pravdy a Lásky nebo z pirátské flotily. Na vlně protikorupční revoluční ideologie se nesou i demonstrace Milionu chvilek. Všichni ti revizionisté jsou přitom proti skutečnému nebezpečí úplně stejně bezbranní jako jejich benešovští, národně socialističtí a peroutkovští předchůdci z temných let 1945-8.

Proti této ideologii je dnes potřeba postavit ideu záchrany a obnovy polistopadové, „standardní“, „liberální“ parlamentní demokracie. Té, která staví na ideji občanských a lidských práv, na tradicích osvícenství, na tradici západní demokratické společnosti a vyrůstá z křesťanských kořenů. Staví na té tradici, kterou jsme se pokoušeli nejprve v letech 1989–2012 obnovit, a pak pro změnu zničit. Obnova nám moc nešla, zato zničení se zatím daří dokonale. Ničit je vždycky jednodušší.

Nemluvme tedy o žádné Pravdě a Lásce, mluvme o tomhle. Na příštích pár desetiletí tu bude práce dost.

Mnoho chytráků dnes tvrdí, že náš lid tak vznešeným idejím neporozumí a je třeba mu předhodit něco jednoduchého a úderného: např. „bijte zloděje a budete se mít jako v ráji“ (ostatně už Karl Marx a jeho spojenci a následovníci nepřišli s ničím diametrálně odlišným). Chci jen podotknout, že takhle pohrdat bližními mi připadá odporné a nebudu to dělat.

9. července 2019; psáno pro Echo 24