ARCHIV

Velké nedorozumění a postranní úmysly

Václav Klaus vytáhl do boje proti smlouvě s Vatikánem. Učinil tak v dopise ministru Svobodovi, který prosákl na veřejnost. Nechci se pouštět do rozboru právnických výhrad, není vyloučeno, že prezident tu má v lecčems pravdu. Jde mi o jeho ideové východisko a o politický záměr, kterému má tažení sloužit.

Klaus tvrdí, že důvod k uzavření smlouvy je jen tehdy, když si obě strany navzájem něco poskytují. Smlouva s Vatikánem však obsahuje jen „výčet toho, co Česká republika jako suverénní stát poskytuje Svaté stolici, zatímco Česká republika od Svaté stolice nic nežádá ani nedostává“. A kritizuje preambuli, kde se hovoří o „staleté tradici společných dějin českého státu a katolické církve“, což se „neodůvodněně symetrizuje“(?) na český stát a Svatý stolec. Podle Klause jsme společné dějiny neměli, nanejvýš v minulosti současně existovaly český stát a katolická církev.

Klaus vychází z představy, že Vatikán je stát jako každý jiný. Tato představa je rodným bratrem fikce, že církve jsou spolky jako např. zahrádkáři a staví Vatikán do sousedství Monaka, Andorry a San Marina. Vatikán je ovšem zároveň nejvyšší vedení mezinárodní instituce, která se jmenuje katolická církev. To, že má zároveň státní atributy, je ovšem archaismus, pocházející z doby, kdy ještě politika a náboženství nebyly odděleny tak, jako je tomu dnes. Kdyby se měla situace přenést do roviny srozumitelné českým nacionalistům, jde o stát, který má v České republice skoro třímilionovou menšinu. Tito lidé jsou čeští občané a etničtí Češi, takže je nelze postihnout podle Benešových dekretů. Také není možné je odsunout do Vatikánu, je na to příliš malý. Přitom jsou od druhé poloviny devatenáctého století pociťováni jako cizorodý prvek v národním těle: je jim vytýkána národní vlažnost a jakási zaostalost. Smlouva s Vatikánem má zaručit práva této menšiny. Z pohledu Klause a jeho týmu je to ovšem drzost – jako kdyby si San Marino vytvořilo v ČR milionovou lobby a chtělo zasahovat do naší národní a státní svrchovanosti. Možná, že by bylo dobré se ve vztahu ke katolíkům a k Vatikánu zbavit nacionálních mindráků: jediný způsob, jak zabránit tomu, abychom nebyli ještě menší a ještě slabší, je, aby se ateistická většina s katolickou menšinou smířila a zapomněla na vlastní předsudky. Právě v tom je smysl smlouvy s Vatikánem. Bude zajímavé, jak se k věci postaví české protestantské církve, které jsou v zásadě národními církvemi a nemají ten problém jako katolíci.

Pokud jde o společné dějiny: Klaus zjevně vychází z Palackého teze o stýkání a potýkání slovanství s římanstvím a němectvím. Češi se v ranném středověku k vlastnímu prospěchu zařadili do latinského křesťanského univerza, stejně jako se stali součástí Svaté říše Římské. Stejně jako máme společné dějiny s Němci a Rakušany, máme i společné dějiny s katolickou církví. Po prvních pět století byly neproblematické, později se zakalily (násilná rekatolizace českých zemí v sedmnáctém století nepochybně otevřela cestu dnešnímu agresivnímu českému ateismu). Snad je dnes čas podívat se na minulost s velkorysejším odstupem, než jaký mělo devatenácté století, uprostřed něhož zjevně žije Václav Klaus.

A konečně: Klausovo vystoupení je dobře načasované. Prezident citlivě registruje oslabení ČSSD a vládní koalice a pokouší se je využít k posílení svých pravomocí v zahraniční politice. Vybral si téma, kde nenarazí na odpor ani u velkých politických stran, ani u většiny obyvatelstva. Nabízí ministru Svobodovi konzultace. Soudě podle osobních vztahů mezi oběma politiky i podle Klausovy techniky konzultací,bylo by jejich cílem nepochybně donutit ministra zahraničí až k pláči. Pokud Svoboda nezačne znovu vyjednávat s Vatikánem, hrozí Klaus, že zváží možnost přenést pravomoc k jednání na jinou instituci. Má patrně na mysli ministra Dostála. To může ovšem učinit jen se souhlasem vlády. Takový souhlas by asi postavil do otázky vládní koalici. Může se též vyjednávání ujmout sám se svým týmem. Těžko říci, která z obou představ je apokalyptičtější.

Mladá fronta Dnes 16. února 2004