Vzpomínání na Jana Nedvěda

Chtěl bych k rozloučení s Janem Nedvědem doplnit to, co patří k věci vždycky poté, když skončí smuteční obřady. Truchlící se pak ve vzpomínkách vracejí k tomu či onomu, co se zesnulým zažili. Snad mi to bude tolerováno.

Kdysi jsem četl o tom, jak rytíř, hrdina křižácké výpravy, říká uprostřed lítého zápasu s obrovitou přesilou saracénů svému druhovi: Představte si, jaké to bude, až o tom budeme doma vyprávět dámám!

To, v čem jsme se v době svého mládí pohybovali my, nemělo vznešený patos bitvy na život a na smrt. Byl to spíš vysilující, otravný zápas, v němž přímo o život nešlo. Člověk stál po pás ve sračkách, snažil se a měl slušnou vyhlídku, že do nich nakonec spadne obličejem, což bude potupné (pro něho) i trochu směšné (pro přihlížející). A to vše dělal s jen velmi slabou nadějí, že to má přesto nějaký smysl.

Vybírám několik momentek, vesměs z hnusné doby mezi druhou polovinou padesátých a začátkem sedmdesátých let. Těch, které se tak či onak vážou k Honzovi Nedvědovi.

Vojenský blázinec

Můj ročník byl postižen tím, že nám na vysoké škole zrušili povinnou vojenskou přípravu. Byla to odveta za studentské majáles z roku 1956, vlastně první protibolševickou demonstraci po únoru 1948. Fakticky to znamenalo, že jsme po studiích museli nastoupit jako řadoví vojáci dvouletou základní službu. (Po dvou letech byla represe v podstatě zrušena). My jsme si ovšem museli odkroutit celé dva. Pro studenty to znamenalo trochu podobný záhul jako později v období normalizace pro některé intelektuály pád z kulturního Olympu let 1962-1969 do tvrdého každodenního života obyčejných lidí.

S citlivým člověkem to pořádně zacvičilo. A tak řada mých přátel (mezi nimi i Nedvěd) skončila na psychiatrickém oddělení Vojenské nemocnice ve Střešovicích. Byla to cesta na svobodu, do civilu, nikoli neschůdná: režim už se trochu sypal, vojenský aparát se bránil, ale na moc už neměl. Takže k „modré knížce“ potvrzující nezpůsobilost dotyčného k výkonu obrany socialistické vlasti, se jich nakonec prokousala celá řada.

Prokázal jsem se být příliš otrlým na to, abych tuto cestu na svobodu absolvoval (člověk musel mít aspoň trochu opravdové potíže). Mohl jsem tedy své přátelé jen navštívit za svých příležitostných (ostatně řídkých) „opušťáků“. Již jsem jinde (Jan Lopatka 1940-1993, Edice RR, 2017) vzpomínal na to, jak jsem při jedné z návštěv na schodech příslušného pavilonu potkal jiného svého přítele, který tam byl právě v péči, Jana Lopatku. Bylo zjevné, je mu zle. Podával mi ruku jako leklou rybu, díval se na mne nepřítomným pohledem a řekl roztřeseným hlasem „já jsem indický místokrál“ (dělal si legraci, ovšem; ve skutečnosti to celé moc velká legrace nebyla).

Oddělení mělo zhruba povahu instituce popsané v Osudech dobrého vojáka Švejka (díl I, kap. 8). Metody však už zdaleka nebyly tak brutální. A tak se Honzovi Nedvědovi (stejně jako Lopatkovi) nakonec podařilo vyklouznout. Ocitl se zpátky u útvaru, kam rukoval: tentokrát však už jen jako civil, který čeká na své papíry. Jeho nadřízení už nad ním vlastně neměli žádnou pravomoc, v kasárnách jen přespával. Aby mohl ven z kasáren a zase dovnitř, musel mu jeho někdejší velitel vyplnit údaj ve vycházkové knížce. S tím člověkem (mladý drzý zupák) měl Honza otevřený účet a svého nového postavení svobodného člověka s chutí využíval: oslovoval ho „pane Keller“ (jako titulace lampasáka za bolševismu něco naprosto neslýchaného) a vždy ho zdvořile žádal: Vyplnil byste mi laskavě tady tu knížku? „Pan Keller“ to nemohl odmítnout a věděl to. A tak se jen třásl bezmocným vztekem a cedil mezi zuby: „Nedvěd! Však vy se sem ještě jednou vrátíte a pak si to spolu vyřídíme!“ Samozřejmě se už nikdy nepotkali.

Výslechy na ÚV KSČ

Tenhle odstaveček se už týká časopisu Tvář. K pravidelné buzeraci šéfredaktora ze strany ideologického oddělení ÜV KSČ sloužily rozhovory výslechovitého typu. Vedli je, pokud se dobře pamatuji, Vítězslav Rzounek (měl tam významné postavení, za normalizace ovládl katedru bohemistiky na FF UK) a jeho famulus jménem Hubený. Trvaly zpravidla několik hodin. Úkolem šéfredaktora bylo nezadat si a zároveň zabránit konfiskaci ohroženého materiálu (to druhé se většinou nepodařilo). Nedvěd se na každý „výslech“ systematicky připravoval. Byl posléze na ÚV KSČ pečený vařený (pozvání se nedalo odmítnout), takže mu naivní vrátná, když se u ní zapisoval, říkala: „Soudruhu Nedvěde, a neměl byste si raději požádat o permanentní propustku?“

Typ ataků, jemuž bylo třeba čelit, jsem schopen demonstrovat na jediném příkladě, který si z Honzova vyprávění pamatuji. Kontroverzním textem byl esej německého filosofa Martina Heideggera. Otázka vyšetřovatele zněla: „A soudruh Nedvěd, ty si myslíš, že boj komunistů proti Heideggerově filosofii byl zbytečný?“ (Kupodivu Heidegger tehdy nakonec prošel.)

Buranokracie

Po nástupu normalizace jsme naráz opustili „kulturní“ sféru. Vydali jsme se nejprve k lopatě, pak o malounko výše. Najednou jsme se ocitli v prostředí, které připomínalo mimo jiné zároveň bolševickou vojnu i výslechy na ÚV KSČ. Jen s tím, že vedoucí papaláši předměstského komunálu, kde jsme s Janem Nedvědem, Karlem Štindlem a Emanuelem Mandlerem (viz jeho vzpomínky Komunální dobrodružství, RR č. 35/1997) pracovali, měli jen ještě o fous nižší intelektuální úroveň). Do „civilizace“ (teď trochu přeháním; „řadoví“ lidé v komunále byli většinou fajn, jen míra zotročení byla ještě daleko větší než tam, odkud jsme přišli) jsme s vrátili po čtyřech letech. Díky pomoci přátel jsme se naučili programovat na počítačích třetí generace a živili jsme se tím dalších patnáct let. Musím říci, že jsem tu práci měl docela rád a občas se mi po ní stýská. Honza Nedvěd u ní z téhož důvodu zůstal i po roce 1989, až do svého penzionování. Přitom v roce 1977 podepsal Chartu a měl v zaměstnání obrovské problémy, v dalších letech se podílel na samizdatových sbornících a bytových diskusních setkáních, na nichž občas bylo i přes dvacet lidí. Po listopadu 1989 podpořil mj. Smíření 95 a navazující iniciativy, podílel se na všech akcích připomínajících Tvář včetně práce na výboru z roku 1995 a účastnil se pravidelně podpisovek a diskusních večerů Klubu na obranu demokracie.

Pobyt v komunále Honzu Nedvěda inspiroval k vytvoření pěkného termínu „buranokracie“. Označoval jím vedení podniku, kde jsme pracovali, a duše s tím vedením spřízněné. Já jsem ho v před rokem převzal v rozšířeném slova smyslu jako označení establishmentu babišovských a zemanovských Nových pořádků. Měl jsem s ním úspěch loni na demonstraci v Plzni a dokonce mne ocitovali v Novinkách a v Právu. Od té doby ho používám často a dopouštím se vlastně toho, za co dnes bývají popotahováni četní proděkani a prorektoři: plagiátu. Teď se opožděně Honzovi omlouvám. Přesně to tedy má vždycky znít: „jak říkával Jan Nedvěd, buranokracie.

Hospodské pozadí

Tato věc tradičně patří k odlehčenému psaní o literárních skupinách ap. V době, kdy vycházela Tvář, a vlastně už bezprostředně před tím to bylo snad ještě významnější: byli jsme setrvale „mimo hlavní proud“. Ne že bychom to byli programově chtěli, ale když to bylo nutné, nevyhýbali jsme se tomu a nebáli jsme se toho. Jen se člověk musel čas od času odreagovat.

Baštou Tváře byla vinárna U tří zlatých lvů na Uhelném trhu. Taky se jí říkalo U Kafky podle jejího tehdejšího svérázného vedoucího. Byla sice nevelká, ale scházela se v ní pestrá společnost, návštěvníci se navzájem ani neznali. Součástí byl i malý kvelbík pro asi osm až deset lidí, jenž se dal oddělit závěsem. Naše vzrušené debaty o umění a politice se většinou konaly tam a nakonec zpravidla vyústily ve sborový zpěv. V repertoáru jsme měli ruské i české bolševické písně. Občas se mezi ně připletla i nějaká německá nebo italská z období černé a hnědé revoluce . Velký přehled v tom posledním měl Jirka Němec, který tomu všemu dohromady říkal poněkud optimisticky „písně uzavřených období“. (Jakási podobnost nikoli náhodná tu samozřejmě byla.) Mysleli jsme ty zpěvy samozřejmě ironicky a zlomyslně, byly nám odporné, a to všechny úplně stejně. Součástí repertoáru byly i české písně vlastenecké, vojenské a sokolské, většinou silně debilní. Je zajímavé, že když se k našemu zpěvu tu a tam připletl někdo cizí, chápal to: bez problému poznal, že si děláme legraci.

Pan Kafka nám tu hudební produkci toleroval, neboť jsme byli štamgasti. Jenom jakmile zaslechl, že zpěv započal, okamžitě zatáhl závěs a oddělil nás od hlavní místnosti. Bartolomějská ulice, kde byla mj. i pražská centrála StB, byla od této improvizované koncertní minisíně vzdálena vzdušnou čarou cca 600 m.

Zatímco ten, kdo slyšel zpěv můj, Lopatkův nebo Mandlerův, okamžitě pochopil, proč Husité zvítězili u Domažlic (nikdy jsem se neodvažoval zpívat, pokud jsem nebyl úplně sám nebo úplně opilý), Honza zpíval velmi hezky. Nejvíc to vyniklo, když spolu s Karlem Štindlem pěli dvojhlasně stupidní českou vojenskou vlasteneckou píseň z období třetí republiky: „Vedem život po vojensku daleko od domova. Putujeme po Slovensku, domovem je příroda“ atp.). Pojali ji jako lyrický cajdák a bylo to okouzlující.

Tato forma emancipace z dusivé blbosti tehdejší doby byla přitažlivá a občas strhla další hosty. Pamatuji se, jak jednou, někdy v roce 1966 nebo 7, když pan Kafka vyhlásil večer v 01.00 hod. oblíbenou frází „pánové, jdeme bydlet“ zavírací hodinu. Nato se z vinárny na ulici vyhrnulo asi pětatřicet lidí. Vůbec se neznali ani se předem nedomlouvali. Všichni společně pěli česko-ruskou píseň tuzemské provenience s mohutným politicky nekorektním podtextem. Dirigoval nás přitom deštníkem jakýsi vousatý mužík. Koncert skončil tím, že na nás někdo z prvního patra vylil dva kýbly studené vody. Nebyl to výraz politického nesouhlasu, ale pochopitelného znechucení nad tím, že v půl druhé v noci tak hlasitě řveme.

Porozumění v tom, že je možné se odreagovat pomocí směšného a odporného repertoáru, bylo tenkrát velké. Dnes to myslím už nejde.

Tyto řádky jsou nesoustavné střípky vzpomínek, v nichž tak či onak figuruje můj zesnulý přítel. Snad zároveň podávají jakési osobní svědectví o době, která nenávratně a dávno uplynula. Byla úplně ve všem jasně horší než to, co se otevřelo po roce 1989. Je však otázka, zda neměla pro ty, kteří se v ní o něco opravdového snažili, něco navíc proti tomu, co zažíváme právě teď: myslím z hlediska naděje do budoucna.

Psáno pro Bubínek RR, 9. května 2019