Rozloučení s Janem Nedvědem

Na rozloučenou se svým kamarádem Janem Nedvědem uvedu tři osobní vzpomínky. Týkají se vesměs doby od druhé poloviny padesátých do začátku sedmdesátých let.

Pokud jde o míru osobní svobody, bylo to tehdy podstatně horší než dnešek. Přesto člověk cítil, co je třeba dělat, a s trochou důslednosti a vynalézavosti se to dalo aspoň zčásti uskutečnit. Byla tu pořád naděje, že se to jednou změní. A protože jsme tehdy byli mladí, měli jsme slušnou šanci, že se toho dožijeme. Za zhruba čtvrtstoletí se to povedlo. Ta doba byla bohatá na skutečnou naději.

První vzpomínka: studia na Filosofické fakultě UK (1957-62). Po stalinském zemětřesení byla v troskách. Mezi učiteli bylo pár lidí, kteří by nám dokázali říci něco kloudného, ale bohužel se dost se báli. A přibylo pár lidí, kteří by nám rádi řekli něco kloudného, ale bohužel na to dvakrát moc neměli. Zbytek byli ti, co koukali proplout. A studentu nezbývalo než to přetrpět a navíc se prokousat od „socialismu“ (rozuměj bolševismu) s lidskou tváří k lidské tváři bez bolševismu. Bylo dobře, že jsme tenkrát na té cestě byli spolu. Honza mi pomohl a já slabě doufám, že já jemu trochu taky.

Druhá vzpomínka: časopis Tvář. Na Honzu připadla pracná a nevděčná role šéfredaktora. Přispěli jsme k tomu, že se kolem Tváře shromáždila skupina lidí, jimž šlo o lidskou tvář bez bolševismu. Byli jsme všichni ve skutečnosti dost osamělí. V oficiózní kultuře, a to i mezi našimi vrstevníky, dominoval v té či oné podobě „socialismus s lidskou tváří“. Přesto bylo možné společně pracovat – a občas se i společně odreagovat nad skleničkou, jinak by to bylo k nesnesení. Za práci a pomoc jsem i tady Honzovi vděčný.

Třetí vzpomínka: rozpuk tzv. normalizace. V září 1969 Tvář znovu zakázali. V době, kdy se lidé jako trosečníci zoufale drželi svých židlí a třásli se před prověrkami, odešli jsme z okruhu Tváře čtyři (Mandler, Nedvěd já a Štindl) k lopatě. Pozoruhodné bylo zejména to, že nás ti, co setrvali a „drželi pozice“, považovali za dezertéry od praporu. Byl to pád do ledové vody a sám by to člověk snesl jen těžko. I tady mi Honza pomohl. Naše rozhodnutí nám otevřelo novou cestu a nakonec se nám velmi vyplatilo. Aspoň pokud jde o naději.

Jmenoval jsem tu tři vzpomínky. Snad budou jako svědectví vzaty v úvahu u Posledního soudu. Ve chvíli, kdy první budou poslední a poslední první. A už předem svému kamarádovi závidím.

Předneseno 10. května 2019; zveřejněno následně na Bubínku Revolver revue