Jan Nedvěd, časopis Tvář, Lidská tvář bez „socialismu“

V neděli 5. května zemřel po krátké těžké nemoci ve věku 80 let někdejší šéfredaktor časopisu Tvář Jan Nedvěd.

Zprávu musím doplnit, aby bylo jasné, o koho a o co jde a proč o něm píšu. Kulturní měsíčník Tvář vycházel v letech 1964-5 a pak 1968-9. V tom časovém rozmezí byl komunisty dvakrát zakázán. A Jan Nedvěd byl počínaje studii na Filosofické fakultě KU vlastně můj nejbližší kamarád.

Na Fakultě jsme se potkali v zimním semestru 1957. V té době se začal bolševismus pozvolna rozkládat, zatím však bohužel zdaleka ne dost. Vznikaly zárodky ideje socialismu (přesněji řečeno bolševismu) s lidskou tváří. Prokousat se od ní k ideji „lidské tváře bez bolševismu“ nebylo pro docela mladé lidi, od dětství vystavené ideologické indoktrinaci, vždycky snadné. Časopis Tvář dostala literární mládež „Svazu čs. spisovatelů“ věnem na sjezdu organizace v roce 1963. Obdarovaní (někteří z nich byli naši spolužáci z Filosofické fakulty) sháněli další spolupracovníky. Tak se ke spolupráci dostali postupně mj. i Jan Lopatka, Jan Nedvěd, Karel Štindl, Andrej Stankovič a já. Věděli jsme, že úroveň prvních čísel je příšerná a naše hlavní zásluha byla, že jsme se obrátili na lidi o něco starší, zkušenější a a upřímně řečeno taky vzdělanější: získali jsme Emanuela Mandlera, Jiřího Němce, Ladislava Hejdánka. Přidali se Václav Havel (a později, v roce 1968, Václav Klaus). Vzniklo uskupení schopné cíleně provozovat „lidskou tvář bez bolševismu“ a časopis „nepřátelsky přejalo“. Šéfredaktorem se stal Nedvěd. Dokázal zajistit hladký provoz časopisu a dělal to pečlivě, což ve svinčíku, který jsme zdědili, nebylo jednoduché. Znal se přes Literární noviny, kde pracoval jako „elév“, s lidmi ve vedení Svazu (kteří nemohli nevnímat dosavadní příšernou úroveň časopisu), a ti mu zpočátku důvěřovali. Jako hřích mládí za sebou táhl členství v KSČ, kam vstoupil z poblouzení ještě za studií. Členství ve „straně“ byla tehdy neodmyslitelná podmínka šéfredaktorování. Toho členství se zároveň potřeboval zbavit, což se povedlo dokonale: za pouhý rok výkonu funkce, k níž patřila i neustálá a stupňující se hnusná buzerace na ideologickém oddělení ÚV KSČ (mnohahodinové „výslechy“ po vydání každého čísla), z KSČ se ctí vyletěl jako puma. Pak byl nějakou dobu bez práce (v šedesátých letech to bylo o fous příjemnější než pak za normalizace). Byl vlastně jediným, kdo na první zákaz Tváře existenčně doplatil, jiného placeného redaktora Tvář neměla.

V roce 1968 byl náš časopis za hloupých řečí svazových papalášů obnoven a Honza se na své místo vrátil: na necelý rok. Pak normalizátoři zakázali úplně všechno, nás taky.

K ideovému kvasu doby patřily kromě redakční práce průběžně i vášnivé politické debaty po vinárnách a hospodách. Honza při tom nemohl chybět. Bylo to při vší hnusnosti tehdejší doby zároveň příjemné a osvobozující.

Po konečném zákazu Tváře skupinka lidí z Tváře (Mandler, Štindl, Nedvěd a já) odešla z „kultury“. Pracovali jsme jako dělníci a techničtí pracovníci, v roce 1974 jsme se naučili programovat na počítači třetí generace. Nedvěd u té profese zůstal až do důchodu. V roce 1977 podepsal Chartu (v zaměstnání ho dost tvrdě postihli, o svou dosavadní práci na čas přišel). Zároveň se podílel na vydávání samizdatových sborníků a pomáhal organizovat bytové diskuse. V posledních letech podporoval aktivity Klubu na obranu demokracie. K novinařině se už nikdy nevrátil.

Hrozně líto je mi především jedné věci. Když si dnes zadáte do Googlu jméno Jan Nedvěd, seženete spoustu informací o slavném jmenovci mého zesnulého kamaráda. Na Wikipedii jakbysmet. V hesle „Tvář“ je ze všech zúčastněných jedině jeho jméno uvedeno červenými písmeny. Přitom byl pro existenci Tváře a pro to, co se tenkrát odehrávalo, stejně důležitý jako např. já, ne-li důležitější. Patřil k lidem masarykovské drobné práce. A musel přitom leccos obětovat. Uposlechl výzvy ze závěru Masarykovy Světové revoluce: „nechtít být vždy prvním, stačí být druhým, třetím, ani tomu mnohý neporozumí… v politice (a nejen v politice, dodávám já, bd) nesmíme myslit jen na organizování, vedení a tvoření, nýbrž i na souřadnost, součinnost a kázeň.“

Teprve když někdo blízký umře, uvědomí si člověk, jak hodně mu je vlastně zavázán, co všechno ztratil a co mu zůstal dlužen.

P. S. A pro ty, co ho znali: poslední rozloučení s mým kamarádem Janem Nedvědem proběhne v pátek 10. května v 13.00 hod. v Ústřední obřadní síni na Olšanských hřbitovech.

Psáno pro Forum 24, 7. května 2019