Mezi prvním a třetím dnem

Nějak mi už nezbývá čas napsat do Událostí něco k Velikonocům. Dávám tu tedy aspoň k dispozici text z roku 2009. Z doby, kdy se schylovalo k volbám do PS, v nichž hrozilo, že se premiérem stane Jiří Paroubek. Je zajímavé, že jsem si tenkrát nedovedl představit něco ještě mnohokrát horšího: např. stát, jehož prezidentem bude Miloš Zeman a v politice bude dominovat Andrej Babiš. Jinak je text dodnes aktuální. Posuďte sami.

Jsou Velikonoce. Velikonoc se týká mj. průzkum veřejného mínění, který dnes zveřejnily Lidové noviny, Uskutečnila ho na jejich objednávku agentura Median a jde o další pokus zjistit, co ty svátky znamenají pro českou veřejnost.

Výsledek je pozoruhodný. Jen pro 24,2% jsou to významné křesťanské svátky. 48,1% v nich vidí symbol příchodu jara. Pro 11,6% je to „svátek jako každý jiný“, a pro 16,1% prodloužený víkend.

To poslední je v podstatě formální, technická záležitost. Jde opravdu o víkend prodloužený o pondělí, což neznamená, že se respondent nemůže zároveň nemůže přihlásit k jedné ze tří předchozích možností.

Když někdo říká, že Velikonoce jsou významné křesťanské svátky, neznamená to ještě, že je křesťan a že je světí, nýbrž jen to, že je ochoten skutečnost, že jde o významné křesťanské svátky, vůbec vzít na vědomí (naopak skoro pro polovinu populace je to oslava jara a basta; kdo tvrdí něco jiného, je blb). O tom, kdo ty svátky opravdu světí, vypovídá nepřímo skutečnost, že je taky považuje za nejvýznamnější v roce – takových je jen 13,6%. O něco větší procento jde do kostela (nebo do modlitebny, protestantským církvím náš dobrý císař Josef II. kostely kdysi tolerančním patentem zakázal a dodnes se to pozná) – necelých 18%. Je ovšem třeba vzít úvahu, že katolické velikonoční bohoslužby přilákají určité procento čumilů, i když asi méně, než tomu bývá o vánocích.

Průzkum podává nepochybně poměrně věrohodnou zprávu o stavu věcí.

Podle toho taky vypadaly televizní pořady na Velký pátek. Na Primě dávali večer jakousi slavnou, leč nesmírně pitomou pohádku pro dospělé americké provenience (vydržel jsem ji sledovat něco přes půl hodiny). Na filmech tohoto typu jsou pozoruhodné dvě věci: je to jakýsi pseudomýtus, vycucaný z prstu. Mýtus (nebo aspoň jakési prvky mýtu) bývají nějak přítomny v každém náboženství. Tohle je tedy náhrada náboženství. Zároveň to je náhrada dějin, odehrává se to v jakémsi úplně vymyšleném ranném středověku, soudě aspoň podle kostýmů a rekvizit. Zvlášť zábavné je, když je podobné mýtotvorné úsilí zapojeno do žánru sci-fi (téma: hvězdné války). Člověku se pak vnucuje neodbytná otázka, jak je to možné, že si společenství tak obrovských pitomců dokázalo vybudovat tak nesmírně vyspělou technickou civilizaci (podle našich pozemských zkušeností je něco podobného vyloučené).

Se skutečnými dějinami má totiž Západ (soudě podle nejrůznějších historických filmů rovněž západní provenience) problém: dějiny křesťanské Evropy jsou v nich líčeny jako sled mimořádně ukrutných masových zločinů a křesťanští panovníci jako chtivé krvelačné zrůdy. Člověka při sledování těch příběhů přepadne lítost, proč jsme kdysi v šerém dávnověku přestali být lidožrouty. To, co jsme doposud považovali za jistoty a pilíře naší civilizace, je jen prolhaná fikce, šířená zločineckou organizací (Šifra Mistra Leonarda). Příchod jara naproti tomu žádná fikce není, proto ho můžeme bez problémů oslavovat.

Tak se chová společenství, postavené na multikulturalitě a politické korektnosti. Společenství, které se vzdalo svých tradic a své víry, a je proto čím dál tím méně schopné hájit své životní zájmy. Dodatečně se ukazuje, že jsme v roce 1989 naskočili do rozjetého vlaku, který se řítí do prázdna, od špatného k horšímu. A že se jako pasažéři do toho vlaku mimořádně hodíme. Tuhle trajektorii potvrzuje v malém i politický vývoj posledních let: od Topolánka k Fischerovi, od Fischera k Paroubkovi a Rathovi.

Přesto, nebo právě proto je zrovna dnes, v nejvhodnější čas, třeba zdůraznit: naše nynější situace není nic moc. To ale není žádný důvod, proč podléhat apatii a beznaději. Jsme před rozbřeskem druhého dne. Ježíš byl ukřižován a zemřel. Jeho věrní se rozutekli. Petr ho třikrát zapřel. Je noc a tma. Z naší historické zkušenosti víme, že druhý den bývá nejdelší. Naposled jsme ho zažívali s několika klamavými náznaky svítání mezi roky 1939 a 1989. To však má i svou lepší stránku – není to nic, co bychom ze své dějinné a většinou i osobní zkušenosti neznali.

A hlavně: vůbec to neznamená, že nepřijde den třetí: den, kdy Ježíš vstane z mrtvých, vystoupí na nebesa, usedne po pravici Boží a odtud pak sestoupí soudit živé i mrtvé. Je obtížné si to představit jako historický triumf. Historické triumfy bývají nedokonalé a klamavé (rok 1945) nebo, zvlášť, když jsme se o ně nijak nezasloužili, pomíjivé, takové, že je lze snadno prošustrovat (1989). Většina z nás, včetně autora těchto řádků, už něco podobného, odlesk třetího dne „v reálu“, v dějinách, nezažije. To neznamená, že by nás to osudově minulo, že by na třetí den nebylo třeba čekat a věřit v něj – se všemi důsledky, které to pro naše dennodenní jednání nese.

Bílá sobota, 11. dubna 2009