Poslanecká sněmovna se zase předvedla

Václav Klaus ml. byl vyloučen z ODS. Proběhlo to po formální stránce OK a důvody byly věrohodné. Někdo snad může říci, že si v té straně dali na čas, myslím však, že to by byl nemístný maximalismus. A může se namítnout, že sám podnět – nehorázný výrok pana poslance na plénu PS - byla vlastně jen záminka: nicméně vlastní důvody pak byly uvedeny. Ten výrok byl jen poslední kapkou, jíž přetekla sklenice trpělivosti spolustraníků pana Klause ml. V demokracii má sice každý občanské a lidské právo zastávat názory a zaujímat stanoviska, které zastává pan poslanec, ale to ještě neznamená, že má lidské a občanské právo je zastávat a zaujímat v rámci ODS. Zároveň jen na okraj podotýkám, že zároveň každý, komu připadají názory a stanoviska pana poslance pobuřující (přiznám se, že k tomuto virtuálnímu kolektivu velmi silně patřím), pokud se v ní prosazují soustavně a silně a pokud zrovna on sám v té straně je (což ovšem zase můj případ není) má právo využít své lidské a občanské právo z té strany co nejrychleji zmizet. A že vedení musí toto nebezpečí brát v úvahu. Tím chci jen říci, že pro rázný postup vedení ODS mám pochopení a příjemně mne překvapil.

Pan Klaus ml. nebyl ve straně pouhý čičmunda, byl poslanec PČR a navíc i předseda výboru PS s dlouhým jménem (zkráceně se mu říká „školský“). Po volbách na podzim roku 2017 došlo mezi poslaneckými kluby stran k neformální dohodě, při níž bylo předsednictví výboru s dlouhým jménem přiřčeno ODS. Šlo o politickou dohodu, která není nijak vymahatelná, a v dnešní politické situaci tuplem ne, což se projevilo hned poté, co teď ODS přišla s pokusem prosadit po Klausově vyloučení předsedu ze svých řad. Měl jím být místopředseda strany a člen výboru poslanec Martin Baxa. Volilo se ve výboru a tajně, pan Baxa ovšem dostal v prvním se dvou hlasování jen 7, v druhém dokonce jen 6 hlasů z 24. O tom, jak kdo hlasoval, se dá jen spekulovat, jde to docela snadno. Z 24 členů výboru je 10 z ANO, 2 z KSČM, 1 z SPD (plus jeden vyloučený z SPD, nepočítám ho). Už toto množství samo je schopno jakéhokoli kandidáta zablokovat (když ovšem někdo z nich nebude shodou okolností zrovna např. na smrtelném loži). A taky pokud se jim zrovna nebude chtít či hodit dodržovat politické dohody, které ovšem nemají žádnou právní závaznost.

Protože výbor nezvolil nového předsedu, zůstává nadále ve funkci ten starý, tj. posl. V. Klaus ml. Sněmovna se sice podle §35 jednacího řádu může prokousat k tomu, aby předsedu zvolila sama. Jenže je to sněmovna, v níž má skoro ústavní většinu tatáž virtuální koalice, která ovládá i výbor s dlouhým jménem (ANO, KSČM, SPD) a která volbu nástupce pana Klause ml. zablokovala.

Co to vypovídá o složení našeho nejvýznamnějšího zastupitelského sboru? Po třiceti letech politického vývoje jsme se dostali do podobné situace, v jaké bylo meziválečné (a válečné) Maďarské království. V dolní komoře parlamentu tam byly zastoupeny i dvě skutečné opoziční strany (sociální demokraté a pak i malorolnická strana), ale vzhledem k malému počtu poslanců byly skoro úplně bezmocné.

Takže máme formálně menšinovou vládu, jejíž součástí je ČSSD, která za podíl na vládnutí kryje skutečnost, že ti, kdo tu skutečně vládnou, a kdo premiéru Babišovi a ANO kdykoli v obtížích (a zejména když je potřeba zatopit skutečné opozici) rádi pomohou, jsou kromě ANO ještě komunisté a okamurovci. Na hlasech ocásku babišovské koalice, ČSSD, v takové situaci pak už nezáleží (což se patrně stalo i nyní na tajném hlasování ve výboru s dlouhým jménem).

Ale abychom nekřivdili: Mezi někdejším Maďarskem a dnešními Novými pořádky (následnický stát polistopadové a podle mého názoru demokratické České republiky) je jeden významný rozdíl: zatímco meziválečný maďarský volební systém měl mohutné zvláštnosti (např. tajně se volilo jen v několika velkých městech), my jsme se k dnešnímu stavu propracovali volbami demokratickými. Naši dnešní političtí papaláši jsou na to pyšní (mají svou legitimitu), ve skutečnosti je však třeba se za to stydět, a to kolektivně a strašně. Volby, které jsme v posledních letech zažili, byly např. výrazně demokratičtější než ty do Národního shromáždění v roce 1946.

Potupné a zároveň směšné je taky to, že tu ze svobodné vůle lidu probíhá proces, k jehož rozpoutání bylo v roce 1968 zapotřebí spoluúčasti přinejmenším pěti set tisíc po zuby ozbrojených cizích, ponejvíce ruských vojáků a asi dvou tisíc tanků. Tempora mutantur. Opoziční politické strany se dnes zaklínají, že žádných velkých změn není zapotřebí, a že „Antizeman“ a „Antibabiš“ není program. S podobným „ne-antiprogramem“ např. slavně prohrál pan Drahoš poslední prezidentskou volbu a něco podobného vyhlásil před nedávnem na stránkách babišovských Lidových novin předseda ODS Petr Fiala - kdežto TOP09 pana Pospíšila dnes bojuje za práva pejsků. Zatímco každý pořádný politický program musí být jak o tom, pro co je, tak stejně výrazně o tom, proti čemu je. Média, kromě několika málo, která se pohybují na pomezí samizdatu, jsou naprosto ochromena, novináři demoralizováni. Veřejné protesty jsou bezzubé a podstaty věci se netýkající (poslední čtvrteční demonstrace na Malostranském náměstí se účastnilo několik desítek lidí), a slouží už vlastně jen jako potěmkinská kulisa toho, že „pořád ještě máme demokracii“.

Přitom pořád je tu ještě právní i politický prostor pro to, něco proti nynějším Novým pořádkům dělat. Jen se nám to pořád nějak nedaří, a je to čím dál tím horší. Možnosti, které se nevyužívají, samy od sebe potichu zanikají. Nynější demonstrace moci nového establishmentu při volbě předsedy výboru s dlouhým jménem je jen malá, ale výrazná ukázka toho, co všechno si teď už může dovolit.

6. dubna 2019; psáno pro Echo 24