ARCHIV

Krize v ČSSD pokračuje

Nejprve předsednictvo ČSSD, pak i její Ústřední výkonný výbor jednoznačně podpořily svého předsedu ve sporu s disidenty z poslaneckého klubu. Na třicetičlenném předsednictvu jen tři lidé nezvedli ruce pro rezoluci, žádající členy a funkcionáře strany, aby v předvolebním období mezi sebou nevedli veřejné polemiky a nekritizovali veřejně kandidátku a kandidátky ČSSD. Na zasedání ÚVV bylo 77 členů pro obdobnou rezoluci, jen 3 proti a deset se zdrželo. Drtivá většina přítomných rovněž odmítla návrh poslance Melčáka, aby bylo Miloši Zemanovi nabídnuto volné místo v předsednictvu strany.

Špidla tedy situaci znovu ustál. Rozval strany nenastal, Zemanův návrat není zatím ani zdaleka na pořadu dne. Klidné spaní však předseda ČSSD mít nebude: odbojná skupina se představila na veřejnosti a dosáhla úspěchu – podařilo se jí ovlivnit podle svých představ důležité rozhodnutí o sazbách DPH ve vazbě na deregulaci nájemného. Je sice možné, že ústup v této věci měli Špidla se Sobotkou a Grossem připravený, ale body k dobru budou tak jako tak přičteny Kavanovi, Laštůvkovi a spol. V následném hlasování v Poslanecké sněmovně pak disidenti prokázali loajalitu a ukázněně podpořili dojednaný kompromis. To je slušný úspěch - ani oni, ani nikdo jiný nemohl přece čekat, že se vedení strany sesype jako domeček z karet.

Ani vyhlídky „diskusního kruhu“ nejsou špatné. Svým působením prohlubují ve straně krizovou situaci, na kterou se pak odvolávají jako na pohnutku své činnosti. Musí tedy pouze udržovat tenhle setrvačník v pohybu. Tím si zajistí, že preference strany neporostou (kdo by podporoval rozhádanou stranu) a budou mít klacek na Špidlu a vedení strany. Navíc je skoro nepředstavitelné, že by volby do Evropského parlamentu mohly za nynějších okolností dopadnout pro ČSSD dobře. To dodá činnosti kruhu další mocný impuls. Chybí mu však zatím nějaký jednotící prvek, například silná osobnost. Není zjevné, zda si všichni přejí Zemanův návrat.

ČSSD čeká tvrdý vnitrostranický boj. Vedení ani disidenti nemohou věšet sobě navzájem i veřejnosti na nos bulíky, že jde jen o „zlepšení komunikace“ uvnitř strany. Jde o zásadní věci v politické strategii strany: vládnout v dosavadní koalici nebo sami; jak provádět reformu veřejných financí; jaká má být zahraniční politika strany, zejména pokud jde o choulostivou otázku transatlantické spolupráce.

A jde taky o ideologii. Jeden z předních představitelů odbojné skupiny, poslanec Koudelka, napsal v Právu: „Na rozdíl od pravice se levice na společnost nedívá jen jako na souhrn jednotlivců, ale chápe společnost jako vyšší kvalitu přesahující součet kvalit jednotlivců. Stát pak není nic jiného než mocenská organizace společnosti.“ Tyto řádky by podepsal kterýkoli středoevropský nacionalista z devatenáctého století a kterýkoli stoupenec kterékoli totalitní ideologie ze století následujícího. Uskupení, které vyznává tuto zásadu, je poměrně nebezpečné a jeho vzájemné sympatie s komunisty nejsou nic překvapivého.

Vedení strany je zatím ve výhodě: to, co se v ČSSD odehrává, je zápas establishmentu s disidenty, a establishment je aspoň zpočátku vždycky ve výhodě. Ztratí ji ovšem, půjde-li mu jen o mocenské pozice a nebude-li mít vlastní, jasnou politickou strategii a program. A zrovna pokud jde o program, pokusil se něco zformulovat zatím jen předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek. ČSSD není podle něho stranou pro chudé, potřebné a vyděděné, svůj cíl, být stranou s určitou sociální ohleduplností a sociálním cítěním, musí naplnit v delším horizontu. To je jen negativní vymezení (co ČSSD nemůže), nadto zbytečně defenzívní (pan Zaorálek přistoupil na slovník svých odpůrců), nešťastné a velmi neobratné: proč by proboha ČSSD nemohla být také stranou pro chudé? Když bude establishment ve strategii a programu pasivní, nakonec se role vymění.

Sociálnědemokratičtí disidenti jsou sevřeni mezi dvěma strachy. Zjevně se bojí, že přílišná razance na jejich straně by nakonec mohla dostat společnou loď ČSSD pod hladinu. Bojí se však také, že série katastrofických politických neúspěchů stranického establishmentu strhne stranu do nicoty. Jde teď o to, který z těch strachů v budoucnosti převáží.

14. února 2004