Ústavní soud v Nových pořádcích

Senát PČR drtivou většinou zamítl návrh komunistických poslanců na dodatečné zdanění finančních náhrad církvím. Teď přijde na řadu jeho opětovné projednání v Poslanecké sněmovně. Ta jej s pravděpodobností hraničící s jistotou opět schválí a prezident jej podepíše. Skupina poslanců a senátorů pak podá stížnost k Ústavnímu soudu České republiky, který může nový zákon nebo jeho části zrušit.

V tomto dění se dál vyjasňuje, jak vlastně vypadá nynější politické uspořádání v České republice. Původně jakž takž fungující parlamentní demokracii prorůstají čím dál tím mohutněji Nové pořádky, útvar napůl organizovaný, který už s demokracií nemá nic společného. V exekutivě se „stýkají a potýkají“ řečeno slovy Františka Palackého, prezident Zeman a Babišova vláda se sociálnědemokratickým ocáskem. Legislativě (tedy aspoň Poslanecké sněmovně, která má v mnoha ohledech silnější pozici než Senát) vévodí latentní koalice Babišova ANO, Okamurovy SPD a komunistů. Je to něco na způsob zhoubného novotvaru, který je bezproblémově úspěšný v jednom jediném: v postupném a plíživém rozvratu polistopadové demokracie. Existuje už jen pár neuralgických bodů, které se doposud nepodařilo beze zbytku zmáknout, například soudy a Senát. Díky tomu pořád ještě platí základní občanská práva a svobody, tedy přesněji řečeno plstí tak, že je možné se na ně s větším či menším úspěchem odvolávat. Přitom například svoboda projevu je podvázaná postupující demoralizací novinářské obce, která ochromuje veřejnoprávní i soukromá média – v soukromých médiích nastavil po nadvládě „cizáků“ pochybnou normu přímo i nepřímo Andrej Babiš.

Zvláštní pozici má Ústavní soud. Exekutiva (prezident, premiér a vláda) i legislativa je skoro úplně v rukou Nových pořádků. Neexistuje silná a fungující demokratická opozice. V takovém politickém prostředí nemají ovšem Ústavní soud a nezávislé soudy všeobecně naději přežít. Především proto, že Ústava a zákony platí ve společnosti jen tam, kde je všeobecná a silná vůle k jejich dodržování: od Nových pořádků nelze však nic podobného očekávat. Např. prezident Zeman je příkladným ztělesněním „nedobré vůle“ a je jen otázka, kdy pod „idiotské zvyklosti“ zahrne i zákony a Ústavu všeobecně (pokud se tak už vlastně aspoň zčásti nestalo). Dále, soudy samy nemají žádné prostředky k tomu, aby si vynutily výkon svých rozhodnutí. A je jen otázka, kdy letargie a celková demoralizace české společnosti zachvátí ve všem všudy i justici (jsou to přece lidé jako my ostatní).

Přitom platí, že úplné zvládnutí Ústavního soudu je pro konečné vítězství Nových pořádků nezbytné. V normální situaci je Ústavní soud instituce v mnoha ohledech pro kontrolu výkonu moci zákonodárné i výkonné rozhodující.

Zároveň je to instituce ve své dnešní podobě velmi zranitelná. Ústavní soudce navrhuje a jmenuje prezident, ale prezidentův návrh musí v tajném hlasování schválit Senát PČR. Předsedu a místopředsedy ÚS jmenuje ze soudců ÚS o své újmě prezident. Odvolat ústavní soudce je možné jen v několika vyjmenovaných případech a rozhoduje o tom plénum ÚS kvalifikovanou většinou devíti z patnácti hlasů. Nedovedu posoudit, zda a nakolik je tu role prezidenta přeexponována (prezident je u nás už z vymezení své funkce, způsobem volby i historicky tak trochu symbolem libovůle a Miloš Zeman tento kolorit způsobem, jakým svou funkci vykonává, velmi posílil), ovšem je otázka, zda to aspoň v zásadě může být uspořádáno úplně jinak.

Z dnešních ústavních soudců jich osm jmenoval už Miloš Zeman, ovšem v době, kdy ještě nebyl takříkajíc „v plné síle“. Nedovedu si však představit, že by to způsob výkonu ÚS nebylo nijak ovlivnilo. Z dnešní politické situace taky plyne, že ÚS je vlastně „přetížen“: měl by vlastně jen tu a tam průběžně korigovat dodržování ústavnosti v ČR, ve skutečnosti na něj zrovna ve věci zdanění náhrad církvím aspoň někteří politici přehráli rozhodování ve věci, která má základní politický význam (právní kontinuita polistopadové ČR). Zejména formulace jako „on to Ústavní soud stejně zruší“ považuji za nemístnou útěchu a za naději, která se nemusí vyplatit.

Před Ústavním soudem stojí nyní základní politická otázka: platí ještě v České republice zásada: co bylo slíbeno (v roce 2012), musí být (v roce 2019) dodrženo? Je to velmi citlivý ukazatel zásadního vítězství Nových pořádků, natvrdo řečeno, výrazné změny režimu. Žijeme už v režimu, kdy to, co bylo slíbeno, lze v libovolné chvíli zrušit? O tom se bude teď v případě komunistického návrhu novely o dodatečném zdanění finančních náhrad církvím hlasovat v Poslanecké sněmovně a o tom bude následovně rozhodovat Ústavní soud.

Dokáže Ústavní soud vůbec obstát v této situaci a v nynějším složení, které se navíc možná ještě trochu, ale ne nevýznamně promění už dvacátého března, kdy bude Senát jako o dalším soudci Ústavního soudu hlasovat o profesoru Gerlochovi?

Nedělejme si iluze o naší nynější politické situaci. Možná že to, o co dnes jde a co je politicky reálné, je jen brzdit a zpomalovat politický rozvrat prostředky, které jsou ještě pořád k dispozici. I to by mělo smysl – ovšem jen potud, pokud by to brzdění nebylo jen volbou kompromisu mezi dobrým a špatným řešením: protože jakýkoli kompromis mezi dobrým a špatným řešením znamená vždy a nutně špatné řešení.

8. března 2019; psáno pro Echo 24