Na řadě je Ústavní soud

Nominace–nenominace profesora Gerlocha

V roce 2013 se u nás rozjela pozvolná, ale důsledná přestavba politického uspořádání. Pan Babiš mluví o budování „Nových pořádků“, a to je trefné: jde o přechod od parlamentní demokracie k něčemu, co tu ještě nebylo. Teď vstupujeme do další, možná rozhodující etapy. Na tapetě je Ústavní soud.

Na první pohled jde o maličkost: otevřela se otázka jmenování dalšího soudce Ústavního soudu na místo odstoupivšího Jana Musila. Soudce podle Ústavy navrhuje další čelná postava Nových pořádků, prezident Zeman. Odsouhlasit jej musí Senát. Prezident už od svého zvolení najmenoval osm z celkem patnácti soudců, to ale bylo v prvních letech výkonu jeho funkce, kdy ještě nebyl v plné síle. Teď konečně přichází řada na eso: totiž na prorektora Karlovy univerzity profesora Aleše Gerlocha.

Způsob, jakým na něho přichází řada, je ovšem pozoruhodný. Nejprve loni na podzim prezident Zeman oznámil, že na uvolněné místo navrhne postupně tři kandidáty.

Vzápětí se nechal slyšet sám prof. Gerloch. Někdy v listopadu sdělil veřejnosti, že mu pan prezident post nabídl a že on sám se k nabídce „staví kladně“ (jak praví zpráva ČTK). Poté, 6. prosince minulého roku, po schůzce s prezidentem Zemanem, promluvil předseda Senátu Jaroslav Kubera. Zřejmě s odvoláním na předchozí vyjádření samotného prof. Gerlocha sdělil, že pan profesor má v Senátu dobré šance na zvolení. Zároveň poprosil pana prezidenta, aby do Senátu přišel svůj návrh zdůvodnit.

30. ledna po schůzce nejvyšších ústavních činitelů pak pan Kubera zopakoval, že Zeman navrhne do funkce ústavního soudce prof. Gerlocha a dá se očekávat, že ho Senát potvrdí. A den poté uvedl ústavní soudce Jan Musil, který právě předal prezidentovi svou rezignaci, že se ho prezident zeptal na jeho názor ohledně kandidatury pana Gerlocha a on vyslovil své kladné stanovisko. Prezident podle něho chce hned poté, co prof. Gerloch závazně oznámí, že kandidaturu přijímá, podat návrh do Senátu.

Zpráva o (možném) navržení Gerlocha vzbudila mezi senátory, tedy aspoň některými, živý ohlas. Senátor Czernin (TOP 09) považuje za nepřijatelné, aby se pan Gerloch stal ústavním soudcem (ten názor je autorovi těchto řádků blízký, ale o to teď nejde), a oslovuje v této záležitosti postupně všechny senátorské kluby. Stejný postoj zaujal i další senátor TOP 09 Herbert Pavera.

Nato se ozval místopředseda Senátu Horník: oznámil, že Senát dosud žádný prezidentský návrh neobdržel. „Vše prohlašované bez známosti konkrétního kandidáta prezidenta republiky se nedá brát vážně a patří do oblasti spekulací a možná i fabulací.“ Je to prý jen „mlácení prázdné slámy v mediálním prostoru“. Jak z výše uvedeného vyplývá, prázdnou slámu doposud v mediálním prostoru s odvoláním na prezidenta Zemana mlátili postupně sám údajný kandidát, prof. Gerloch, dále předseda Senátu Jaroslav Kubera a rezignující ústavní soudce Jan Musil.

Ústavní soud je vizitka demokracie

Postavení Ústavního soudu v našem ústavním a politickém systému je velmi významné. Všeobecně se soudí, že v demokracii jde o prosazení „vůle lidu“. To ovšem není úplně přesné. Jde, jako vždycky a ve všem, v první řadě o prosazení dobrých a správných věcí. S tím, že cestou k nim je veřejná diskuse, protože platí, že lidé, „lid“ se občas může mýlit a taky mýlívá: ale zároveň je možné a taky nutné, aby se každý, kdo něco prosazuje, snažil o správnosti a spravedlnosti toho, s čím přichází, své bližní přesvědčit. Emanuel Rádl k tomu kdysi řekl: „posledním slovem demokracie není „lid“ ani „většina“, nýbrž jsou jen praktickou pomůckou dáti průchod pravdě“. A to, o co jde v tomto nedokonalém světě, není nějaká pravda an sich, kterou se vždycky a všude ohání spousta chytráků a darebáků, ale v první řadě spravedlnost, úsilí o vyvažování vztahů mezi lidmi, kteří jsou si navzájem rovni.

Ústavní soud je kompetentní rozhodovat o ústavnosti zákonů schválených parlamentem a o ústavnosti některých kroků exekutivy. Jeho pravomoci jistě nejsou neomezené, zároveň však platí, že jeho slovo ve věcech, které spadají pod jeho kompetenci, je konečné. Je ze své funkce nezávislý na legislativě i na exekutivě, což by mělo být pojištěno i jeho personálním obsazením.

Je pozoruhodné, že státy, které měly při vší úctě jakési problémy s demokracií, měly vždycky taky problémy s realizací Ústavního soudu. I za první Čs. republiky existoval vlastně jen formálně, víceméně funkční vznikl až v roce 1991. A je teď zcela zjevné, že i ve vznikajících Nových pořádcích je způsob jeho fungování problémem, který bude třeba nějak zvládnout (chce se mi napsat zmáknout). Už z toho, jak je vymezen v Ústavě a v zákonu č. 182/1993 Sb., vyplývá jeho zranitelnost: soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu a prezident republiky jmenuje ze soudců Ústavního soudu jeho předsedu a dva místopředsedy.

Zákony a zákonnost všeobecně stojí na předpokladu jakési elementární dobré vůle všech zúčastněných: ale v dnešních poměrech a zrovna v tomhle případě (jmenování ústavních soudců a funkcionářů Ústavního soudu) se ten předpoklad zdá být dosti přeexponován. Jistě, Senát má u všech návrhů na soudce ÚS právo veta. Ale Senát představuje těleso mnohačlenné, v němž existuje jakási pluralita a řekl bych taky labilita: a to větší, než by člověk podle volebních výsledků předpokládal. Vezměme jen to, koho si zvolil za předsedu. Nebo jak naložil s tak zásadní předlohou, jako bylo přejmenování 17. listopadu, které znamená symbolické, skryté a podloudné přehodnocení základů všeho, co se u nás od pádu bolševického režimu stalo.

Kdyby Senát soustavně odmítal prezidentovi jednoho kandidáta po druhém, vedlo by to nakonec k ústavní krizi. Daleko pravděpodobnější však je, že cílevědomému a úpornému prezidentovi moc vzdorovat nedokáže. Je velmi obtížné být v pluralitě jednotný aspoň natolik, aby bylo možné v zásadních věcech přijímat platná a smysluplná rozhodnutí. Naše pluralita se tváří v tvář Novým pořádkům podobá spíš nepořádku a chaosu. Souvisí to s tím, že jsme se v náporu masové hysterie let 2012-18 vzdali nejen minulých chyb, které jsou nesporné, ale navíc polistopadové demokracie se vším všudy, a dobrovolně jsme se vydali do rukou nezodpovědných a všehoschopných lidí.

Salámová technika demontáže „Starých pořádků“

To, co u nás už pár let probíhá, je salámové ukrajování z polistopadové demokracie. Salám už je přitom skoro spotřebován, teď jsme se prokousali k Ústavnímu soudu. Přesto je pořád ještě co ukusovat, a to znamená, že je pořád taky co bránit. Přitom stále ještě žijeme v zemi, kde se horko těžko respektuje, že i menšina, i jedinec má právo držet a prosazovat svá stanoviska a že nemusí, jak se nám to pokoušejí namluvit někteří servisní žurnalisté, čekat až na výsledek voleb, které nám to držení a prosazování jaksi posvětí.

Místopředseda Senátu Horník ve vyjádření, které jsem tu z ČTK ocitoval, prý nakonec řekl, že je třeba vyčkat, až senátoři nominaci projednají. Ani náhodou! Je třeba vyčkat nanejvýš jen na to, až prezident formálně prof. Gerlocha navrhne, což se zjevně zatím nestalo. Zatím o tom však s odvoláním na pana prezidenta „mediálně mlátili slámu“ (používám slova pana místopředsedy) sám navrženec, předseda Senátu a soudce, který uvolňuje místo. Věřím jim aspoň natolik, že nepředpokládám, že by si informaci o příští nominaci pana Gerlocha jen tak vycucali z prstu. Nedivím se tedy, že jsou někteří senátoři zneklidněni, ostatně nejsou v tom sami.

A mimochodem: ve hře do budoucna není jen post soudce Ústavního soudu, ale taky funkce jeho předsedy. Předsedu jmenuje prezident republiky a nikdo ho přitom nijak neomezuje. Dosavadní předseda ÚS Pavel Rychetský už v minulosti několikrát naznačil, že se chystá rezignovat ještě před vypršením svého mandátu. Pan doktor Rychetský v minulosti nepatřil k lidem, kteří by Miloši Zemanovi dělali zvlášť těžkou hlavu: v době jeho prezidentování ani předtím. To, že teď s odchodem vůbec nespěchá, je sice asi dobře (je to erudovaný právník a navíc teď už moc nevěřím na změny k lepšímu), ale zároveň mne to naplňuje tichou hrůzou: nejspíš ví – už i on -, proč to dělá.

12. února 2019; psáno pro Echo 24