ARCHIV

O utahování opasků

K umění politiky patří schopnost zachytit současný stav společnosti působivým obrazem, jakousi básnickou zkratkou: neradostná přítomnost se pak stává odrazovým můstkem k nevázanému a košatému slibování, jemuž se říká politický program. Klasickým příkladem byla spálená země Miloše Zemana: expředsedovi ČSSD se podařilo namluvit velkému množství jinak nepochybně inteligentních lidí, že třou bídu s nouzí a potloukají se bezcílně neútěšnou krajinou, zpustošenou tuneláři. Už už se zdá, že jsou ztraceni – když tu se jim v podobě mírně obhroublého a hulvátského hromotluka zjevuje anděl spásy, který je hotov vzít na sebe jejich trápení a v historicky krátké době od základů proměnit jejich život.

Tato story má dvě nevýhody: jednak se nedá opakovat, neměla by už tu jedinečnou sugesci. A jednak, nevyhovuje mému estétskému vkusu: je totiž od začátku do konce vylhaná. Rád bych budoucím tvůrcům politických programů navrhl jinou, bližší naší každodenní skutečnosti.

Naše společnost v ní nabývá podobu veselé, rozdováděné společnosti v slušné a ne úplně levné restauraci. Všichni vesele debužírují, až se jim dělají boule za ušima. Kromě dobré nálady je spojuje to, že jsou skoro nebo úplně švorc. Nikdo moc nemyslí na okamžik, kdy se u jejich stolu zastaví přísný číšník s tužkou v ruce, aby je nemilosrdně zkasíroval. Pro tento případ mají v záloze různá vyčůraná řešení (zaplatí to bohatci, je jich málo a jejich nečetné hlasy neváží ve volbách nic) a hlavně placení oddalují jediným aspoň dočasně účinným způsobem – dalším a dalším objednáváním. Veselá zábava byla zahájena před čtrnácti lety a říkalo s jí tehdy jinotajně utahování opasků. Její tempo se od té doby mnohonásobně zrychlilo. Platit se ovšem jednou bude – a zbude to nejspíš na plačící dětičky, až si v pokročilou noční hodinu přijdou vyzvednout své rozdováděné tatínky a maminky.

Jenže i tato story má dvě nevýhody: za prvé – jako primitiv se domnívám, že k řešení neodmyslitelně patří začít se hned a pořádně uskrovňovat. Toto řešení je ovšem naší veřejnosti nesdělitelné, protože jako soustavné a radikální uskrovňování jí byla prezentována dosavadní nevázaná žranice. Je se obávat, že by takové výzvě vůbec nerozuměla. A za druhé, příběh nemůže vyústit v žádnou opravdu sugestivní slibotechnu.

Ostatně, proč si s touto parabolou lámat hlavu. I kdybychom se nakrásně uskrovňovat chtěli, Evropská unie nám to nedovolí. Podrývali bychom tím jistoty sociálního státu.

15. února 2004, psáno pro české vysílání BBC