Dovětek k článku „Nové pořádky“: na cestě k protektorátu

(vlastní článek najdete zde.)

Dovětek

Babišova vláda tedy dostala důvěru: máme menšinovou vládu ANO s přívěskem ČSSD. Role ČSSD je taková, že snad už nedůstojnější ani být nemůže; prosil bych jen, aby se vzalo v úvahu, že na 40% členstva strany s účastí ve vládě nesouhlasí. Aby to člověk mohl plně zaevidovat, měli by ti lidé ovšem o sobě dát nějak vědět. Zatím se jim to moc nedaří.

Vláda je závislá na smluvní podpoře KSČM (smlouvu přitom uzavřelo jen ANO; od ČSSD je ovšem neúčast na ní směšný alibismus, jedou v tom taky). Je to ještě o hodně horší než „opoziční smlouva“ z roku 1998, kterou mají zejména zhrzení stoupenci Václava Havla chuť vydávat za to nejhorší, co nás od třicetileté války a německé okupace potkalo.

Poté nezávislé iniciativy (jmenovitě ta největší a nejhlučnější, „Milion chvilek“, ale nejde jen o ni) sdělily veřejnosti, že si přes prázdniny dávají pauzu, a rozdaly nám domácí úkoly (viz „Vytrvejme s hlavou vztyčenou“).

Asi také proto vyznělo srpnové půlstoleté výročí ruské invaze napůl jako lidová veselice, napůl jako melancholická vzpomínka na zašlou slávu (celý svět se na nás díval). Drsná přítomnost do oslav zasáhla jen při pražských spontánních protestech proti Andreji Babišovi před budovou Rozhlasu. Řada komentátorů i politiků (taky opozičních) to rozhořčeně odsoudila jako průnik nenáležitých vášní do posvátné piety. Přitom pietní vzpomínka, která nijak nesouvisí se syrovou přítomnosti, odvádí od syrové přítomnosti pozornost a je proto vlastně zavádějící a řekl bych nemravná.

Teď se blíží komunální a senátní volby. V této situaci a v tomto duševním rozpoložení lidí, kteří oslovují a ovlivňují veřejnost, se od výsledku voleb dá očekávat jen to, že dále upevní (chce se mi říci prohloubí) stabilizaci Nových pořádků, tedy trend v posledních měsících setrvalý. Může se to zdát depresivní, ale jenom lidem, kteří jsou rozmazleni tím, co se u nás odehrávalo v posledních měsících před převratem z listopadu 1989 a hlavně pak tím, co po 17. listopadu následovalo.

Chtěl bych upozornit, že to byla situace zcela výjimečná, jaká se v dějinách opakuje velmi zřídka. Imploze Sovětského svazu byla událost, kterou jsme ovlivnili jen málo a zprostředkovaně (přitom zaplať Pán Bůh za to, že a jak jsme ji ovlivnili; nemyslím, že bychom se zrovna za to měli stydět – jen je dobře vědět, že tomu bylo tak). Události po 17. listopadu pak připomínaly veselou jízdu po tobogánu do svobody.

Teď je tomu jinak. Bylo by tedy dobré nepočítat dnes cestu k lepšímu ani na týdny, ani na měsíce a možná ani na léta. Musíme se na ní podílet s vědomím, že právě tohle je normální (pokud to bude jinak, je za to třeba být vděčný, jen se s tím ani trochu nedá předem kalkulovat). A ta cesta bude stát hodně potu, slz, a že se obejde bez krve, v to lze jen doufat a prosit za to (nejsem krvežíznivý, mluvím o krvi naší, ne o krvi protivníků; ostatně i Kristus obětoval vlastní krev).

Nechci šířit beznaděj a kapitulantství. Jde mi jen o to, abychom nepropadali falešným nadějím a měli naději, která obstojí ve zkoušce příštích let.

Konzervativní listy, číslo II., 2018