Korespondence s prof. Hoškem na téma „milion chvilek“

11. července 2018 jsem publikoval na svém blogu na serveru Echo 24 článek „Jak mě vytočil Milion chvilek pro demokracii“. V článku jsem kriticky reagoval na prohlášení iniciativy „Milion chvilek na obranu demokracie“ z 12. července 2018 „Vytrvejme s hlavou vztyčenou“. Dne 25.8. 2018 jsem jako ohlas dostal na adresu „Klubu na obranu demokracie“ následující obsáhlejší mail od prof. Pavla Hoška z Evangelické teologické fakulty UK:

Vážený pane Doležal,

velmi jsem fandil Vaší iniciativě, a dosud fandím, vážím si Vašeho působení, souhlasím s většinou Vašich názorů, ale jednou věcí jsem byl šokován. Chtěl jsem Vám napsat, a neudělal jsem to, ale teď, když mi od Vás přišel mail, udělám to dodatečně. Shodou okolností znám osobně pana Mináře, který s několika přáteli inicioval Milion chvilek pro demokracii. Je to velmi mladý muž, študák (víte to?), přesně ten druh, který naše společnost tak zoufale potřebuje. Váš článek o Minářovi a iniciativě Milion chvilek pro demokracii mě naprosto šokoval. Myslím, že víc nespravedlivý už jste být nemohl. Minář od vzniku té iniciativy téměř od rána do večera několik měsíců dřel, pozastavil studium, manželka (vzali se před rokem) ho téměř neviděla doma, trvala na tom, že aspoň kousek léta stráví spolu, aby se jejich mladé manželství nerozpadlo. A Vy jste mu (mimo jiné) vynadal, že si chtěl odpočinout. Málem se zhroutil a já žádného jiného mladého muže, který by takhle dřel kvůli tomu, co se děje v naší společnosti kvůli panu Babišovi, neznám. Velmi riskuje, postavil se zlému obrovi a pan Babiš má prostředky, jak mu zničit život. A Minář má celý život před sebou. Už na něj byly podniknuty všelijaké útoky. Ve světle těchto a jiných skutečností je míra samospravedlivé negativní energie ve Vašem článku opravdu šokující. Co byste přesně očekával od študáka? Já osobně to, co se zrodilo kolem této party studentů, považuji za zázrak, Vám to evidentně není dost dobré, nesplňuje to kvality, na kterých trváte. Všiml jste si, kolik je těm lidem let? Opravdu potřebují od nás starších slyšet tyhle rozmrzelé řeči? Nemyslím si, že jste to jen „možná trochu přehnal“. Myslím si, že ten Váš text je naprosto nepřijatelný a že byste se měl Minářovi veřejně omluvit. Pokud ho chcete dál veřejně kritizovat, srovnejte ho prosím nejdřív s Vámi v jeho věku, nebo s Vašimi vnoučaty. Nemyslíte si, že od starších spolubojovníků na téže straně barikády potřebuje spíš povzbuzení než tohle? Nesnažím se Vás obviňovat nebo urazit, jen se domnívám, že jste vytvořil morální situaci, která není řešitelná jinak než Vaší omluvou. Říkám to také proto, že jsem stejně jako Vy věřící křesťan a že Vás považuji za upřímného člověka.

Naložte s tím, jak uznáte za vhodné.

S pozdravem

prof. Pavel Hošek Ph.D.

Evangelická teologická fakulta

Univerzita Karlova

Na mail jsem 26. 8. odpověděl takto:

Vážený pane profesore,

děkuji Vám za Váš mail. A považuji za nutné Vám odpovědět trochu zevrubněji: jde totiž o zcela zásadní věc, která souvisí se vším, co zcela vědomě dělám celý život.

Zásadní otázka, která pro mne plyne z toho, co píšete, zní: je věcně a dokonce i morálně přípustné kritizovat někoho, kdo koná v dobré vůli (tj. jak se dnes u nás říká, myslí to upřímně)? Pan Minář podle Vás od vzniku jeho iniciativy velmi riskuje, postavil se zlému obrovi Babišovi a téměř od rána do večera několik měsíců dřel, málem se zhroutil, pan Babiš má prostředky, jak mu zničit život, atd.

Chtěl bych zdůraznit, že jsem nikdy nijak nezpochybnil dobrou vůli pana Mináře. Jsem jenom přesvědčen, že dobrá vůle sama o sobě nestačí. Mluvíte o tom, že pan Minář potřebuje „od starších spolubojovníků na téže straně barikády“ spíš povzbuzení. Vidím to úplně jinak. Nemyslím si, že je tu babišovská „jednota“, proti ní je třeba vybudovat „naši jednotu“ a mezi obě postavit barikádu. Stály by tak proti sobě dva tábory, jeden horší než druhý. Proti babišovské „jednotě“ je třeba postavit pluralitu, což znamená taky svobodu, ba potřebu kritiky, protože jen ze svobodné diskuse může nakonec vzniknout něco kloudného, co bude schopné vůči Babišovi obstát.

Napsal jsem v červenci do Echa 24 článek, v němž kritizuji poslední předprázdninové prohlášení iniciativy pana Mináře „Milion chvilek pro demokracii“. Kritická reflexe politiky je moje profese od listopadového převratu (a navázal jsem tehdy na to, čím jsem se zabýval od počátku mého veřejného působení v šedesátých letech minulého století). Vy mluvíte o tom, že panu Minářovi nadávám, o „rozmrzelých řečech“, o „míře samospravedlivé negativní energie“ v mém článku. Víc nespravedlivý jsem prý být nemohl. A nakonec tvrdíte, že jsem „vytvořil morální situaci, která není řešitelná jinak“ než mojí omluvou. Musím Vás tedy ujistit, že se panu Minářovi ani náhodou omlouvat nebudu. Člověk, který veřejně vystupuje, musí být připraven na diskusi a tedy i kritiku ve svobodném veřejném prostoru. A měl by věřit, že je tam možné (a že jen tam je možné) dospět nakonec ke spravedlivým závěrům. Převádění kritiky na morální problém, opřené o citové argumenty (on se chudák pan Minář tolik snažil, a vy mu takhle ubližujete) je, nezlobte se na mne, fixlování.

A konečně píšete, že jsem panu Minářovi mimo jiné „vynadal“ i za to, že si chtěl odpočinout. Tak úplně to nebylo: pan Minář ve zmíněném prohlášení konstatoval, že si teď přes prázdniny odpočine a koncem září nám sdělí, co dál. Přitom na začátku července se vyslovením důvěry Babišově vládě s komunistickou smluvní podporou definitivně etablovaly Nové pořádky. Bylo zjevné, že prázdninovou pauzu využijí ke stabilizaci státní správy a zvláště mocenských orgánů, a zároveň bylo předem jasné, že na konec srpna připadá významné výročí srpnové ruské invaze z roku 1968. Přišlo mi nezodpovědné nevyužít tohoto výročí k veřejné iniciativě. Navrhli jsme společné veřejné vystoupení nezávislých iniciativ – ne nutně demonstraci, jen společné veřejné a hlasité připomenutí s tím, jak historická událost souvisí s dneškem. (Podobně se Miloš Zeman nemusel nutně trmácet na 21. srpna k rozhlasu, mohl jen říci několik slov do televize.) Považuji za chybu, že nezávislé iniciativy tohle zmeškaly. Člověk veřejně činný musí počítat s tím, že mu neodbytná záležitost zkomplikuje kousek prázdnin. Doba je zlá. Zároveň to neznamená, že by si je tím zkazil celé.

Pamatuji se na jeden zážitek z konce listopadu 1989: na mítinku v jednom velkém pražském závodě (přenášela jej už televize) rozradostněné davy skandovaly pořád dokola „v jednotě je síla“. Pak přišel k mikrofonu jeden zaměstnanec a řekl: mýlíte se přátelé, ne v jednotě, nýbrž v názorové pluralitě je síla. Udělalo to na mne velký dojem. A ještě větší dojem na mne udělalo, že publikum mu tenkrát zatleskalo.

Z Vašeho mailu mám bohužel dojem, že dnes je situace jiná.

S pozdravem

Bohumil Doležal

Pan profesor Hošek na tuto mou odpověď reagoval dne 26. 8. takto:

Vážený pane doktore,

děkuji Vám za Vaší odpověď Vážím si toho, že jste odpověděl, navíc velmi důkladně. Vážím si také toho, že jste se nerozhněval, opravdu jsem Vás nechtěl osobně urazit a jsem vděčný za to, že se tak (snad) nestalo. Rozumím tomu, co v odpovědi na můj mail říkáte a v zásadě s Vámi souhlasím. Máte pravdu, převádět to na morální rovinu není užitečné, asi to byla z mé strany chyba. Nicméně, té chyby jsem se dopustil v důsledku překvapení, které, abych se přiznal, trvá, překvapení z nedostatku velkorysosti vůči pochybením lidí, kteří jinak dělají něco hrozně důležitého a potřebného. Velkorysosti vůči mládenci, který má pár let po maturitě a kterého osobně znám. Jak se k Vám asi doneslo, nezmizel ze scény, iniciativa Milion chvilek pro demokracii dál oslovovala i během léta své příznivce a širší veřejnost, i kolem 21. srpna a po něm. Na dovolené byl opravdu jen krátce. Ale je pravda, že se v červnu zdálo, že se znovu "ozve" až v září (a vypadal na umření, to mi věřte). Bylo to ovšem také proto, že si potřeboval opravdu v klidu promyslet, jak dál, dostal (ke svému zděšení) během uplynulých měsíců celou řadu nabídek

politického rázu, jak si asi umíte představit (čtvrt milionu signatářů vzbudilo nemalou pozornost u leckoho). Samozřejmě, že potřebuje kritickou zpětnou vazbu, však se mu jí také dostává v hojné míře, mimo jiné ode mě, ovšem v poněkud jiném duchu, než byl ten Váš článek o tom, jak jste se na něj rozzlobil. A ze strany stoupenců pana Babiše se mu dostává něčeho tak neuvěřitelného, že slovo kritika opravdu nevystihuje situaci. Opravdu se modlím, aby nedošlo k nějaké "nehodě". Ale k Vašemu zásadnímu argumentu: přijde mi vlastně trochu zvláštní, že tak principiálně zdůrazňujete žádoucí pluralitu proti (falešné nebo škodlivé nebo umělé nebo povinné) jednotě, když mail, který jste rozeslal podporovatelům KOD (mezi které rád patřím) a na který jsem odpověděl svým mailem, zve ke spojení demokratických sil proti Novým pořádkům (koordinační výbor české demokratické opozice). Jen se podívejte na Vámi formulovaný název tohoto mailu. Vím, že nechcete vytvořit protibabišovskou

pevnost, která by byla zrcadlovým protějškem té babišovské (ani já ne), ale voláte po jistém druhu spojení sil... a pak už se povážlivě blížíme sémantickým nuancím, které připomínají hru slov (koalice ne, koordinace ano, kooperace ano nebo ne?). Oba dobře víme, že v pluralitě jako takové žádná síla není, takhle to prostě říci nejde, pluralita je mnohost a v té jako takové opravdu nic pozitivního nespočívá, tak jako není nic automaticky kladného nebo silného

v mnohosti politických subjektů, v mnohosti náboženských církví a sekt nebo v mnohosti odpadků na smetišti. Mnohé plurality jsou škodlivé a sterilní. Mnohé jsou hodnotově neutrální. Kdyby pluralita byla hodnotou o sobě, pak by každé zmnožení stávající plurality (např. další a další církve nebo strany vedle těch už existujících) znamenalo kvalitativní posun vpřed. Máte-li na mysli pluralitu jako mnohost a koexistenci vzájemně se střetávajících a soupeřících názorů v demokratické společnosti, pak něco takového jistě může, ale vůbec nemusí mít kultivující účinky. Žádná neviditelná ruka trhu tady samočinně nepůsobí. Klidně může jít o neplodnou pluralitu rozhašteřených, notoricky rozhádaných, nejednotných a naštvaných občanů v roztříštěné společnosti, neschopné a neochotné spojit síly k čemukoli. Vše záleží na kvalitě onoho tříbení názorů, na kultuře diskuse a disensu (jakož i konsensu), má-li být pluralitní prostředí prostředím kultivujícím a plodným. A právě na to a jen na to mířil můj mail ohledně Vaší rozzlobené kritiky pana Mináře (ten hněv byl už v názvu). Podle mě věci zašly opravdu daleko, takže je třeba, aby lidé, kteří sdílí oprávněné obavy z babišovského podkopávání demokracie táhly alespoň v nějaké míře za jeden provaz. (Ne,

nemyslím povinnou jednotu a embargo na kritiku). Vy si to myslíte taky, pane doktore, proto jste poslal ten mail ohledně koordinačního výboru české demokratické opozice. Svatopluk kdysi mluvil o prutech, dnes klidně mluvme o koordinaci. Když bude proti Babišově promyšlené strategii vystupovat hejno rozhádaných, vzájemně se vytáčejících trpaslíků, největších radost z toho bude mít on. A rozhodně se nepodaří postupovat "společně proti Novým pořádkům". Nezlobte se, nemohu než znovu říci, že má-li něco takového jako koordinace

české demokratické opozice mít šanci uspět, měli by být jednotliví aktéři na tomto poli vůči sobě vzájemně velkorysí a kolegiální. Ne útlocitní a povinně loajální, to určitě ne. Já Mináře taky nešetřím. Džentlmenská kritika a rytířský nesouhlas jsou na místě. Ale Váš článek takový není. Vy jste se veřejně vytočil. Myslíte si, že je pravděpodobné, že lidé spojení s iniciativou Milion chvilek pro demokracii budou mít odvahu a motivaci k podpoře Vaší výzvy ohledně koordinace české demokratické opozice? Potom, co si o sobě přečetli Váš článek, ve kterém mluvíte explicitně o svém hněvu na ně? Rozumíte mi? To jsem měl na mysli, když jsem ve svém mailu

mluvil o té omluvě. Měl jsem mluvit spíš o smíření nebo smířlivosti, a byl to jen nápad, asi špatný. Nemyslel jsem nějaké gesto, myslel jsem to (a dál si myslím), že by bylo nanejvýš žádoucí, aby iniciativy jako je KOD a Milion chvilek pro demokracii táhly za jeden provaz (můj překlad slova koordinace a sousloví společně proti Novým pořádkům). A že vzhledem k tomu, jaký jste o nich napsal článek, není míč na jejich straně hřiště. S úctou a vděčností za vše, co Vy a KOD dělá pro tuto zemi

Pavel Hošek

Na dopis pana profesora jsem odpověděl 4. 9. 2018:

Vážený pane profesore,

pokud jde o Váš poslední mail, rád bych Vás upozornil na několik věcí.

Za prvé: Vaše výhrady v tom, co píšete, se netýkají činnosti zapsaného spolku KOD, ale mého článku „Jak mne vytočil Milion chvilek pro demokracii“. Jsem profesí politický komentátor a publikoval jsem ho pod svým jménem na svém blogu na serveru Echo 24 z 21. července t.r. Jak z článku plyne, k činnosti Milionu chvilek pro demokracii mám zcela zásadní výhrady a bylo by neprofesionální, kdybych je zamlčel. Vám připadá, že nejde o „džentlmenskou kritiku a rytířský nesouhlas“ a že nejsem k objektu své kritiky dostatečně velkorysý a loajální. Musím Vás upozornit, že cítím jediný závazek, totiž být věcný a spravedlivý. Měl byste tedy své obvinění nějak vyargumentovat. Vy se místo toho snažíte vzbudit s panem Minářem soucit (jak to má těžké, co všechno obětuje atp.). Člověk, který je jako pan Minář veřejně činný, musí počítat s tvrdou kritikou a Vy jste měl napsat, v čem nemám pravdu a proč. Jen pro pořádek upozorňuji, že závazky, které pro mne plynou z mé profese, pro mne mají prioritu před politickými ohledy.

Za druhé: zapsaný spolek Klub na obranu demokracie se nikdy kriticky nevyjadřoval ani k Milionu chvilek pro demokracii, ani k osobě pana Mináře. Řekl bych, že někteří z nás tu výzvu podepsali, jiní ne (já samozřejmě ne). Shodli jsme se nicméně všichni na tom, že oslovíme Milion chvilek naším návrhem na zřízení koordinačního výboru české demokratické opozice. A to přesto, že někteří z nás (mj. i já) v mnoha věcech s Milionem chvilek nesouhlasí. Koordinace totiž neznamená, jak se mylně domníváte, „táhnout za jeden provaz“, nýbrž ujasnit si, v čem se shodneme (a můžeme tedy spolupracovat) a v čem ne. Tak to mezi lidmi chodí, že v něčem se shodnou a v něčem ne.

Pokud jde o Váš názor na pluralitu, tvrdíte, že není hodnotou sama o sobě (a přirovnáváte ji mj. k „mnohosti odpadků na smetišti“). Považuji to za naprosto zavádějící. Pluralita (důsledek svobody názorů a projevu) je základní podmínka k tomu, aby se ve společnosti vůbec mohlo nakonec dojít k něčemu kloudnému, spravedlivému as správnému. Já totiž opravdu věřím v neviditelnou ruku (i když nikoli zrovna „trhu“). Konsternuje mne jen, že profesor ETF UK a kazatel Církve bratrské o té neviditelné ruce nějak neví.

Také mne udivují řeči o tom, jak je třeba, aby lidé, kteří sdílejí oprávněné obavy z babišovského podkopávání demokracie, táhli alespoň v nějaké míře za jeden provaz. Jde přece napřed o to zjistit, jaká je ta míra! Znám to z šedesátých let, kdy nám komunisté zakázali časopis, v němž jsem se tehdy angažoval. Byl to literární časopis, kritizovali jsme i díla autorů, kteří se hlásili k „socialismu s lidskou tváří“, a vůbec byli jsme stoupenci „lidské tváře“ a už ne závazně toho, čemu tehdy říkali „socialismus“ (tedy šlo nám o „lidskou tvář v pluralitě“). Když náš časopis pak v roce 1968 (čtyři měsíce před ruskou invazí) museli „socialisté s lidskou tváří“ obnovit, dokázali to jen s hloupými řečmi, jako že jsme „stříleli na pokrokovou frontu z boku“. Formování front není to, co je nejvíc zapotřebí: je napřed třeba, aby se ve svobodné diskusi ukázalo, „kdo je kdo“.

A nakonec ještě malá poznámka: píšete, že „v červnu se zdálo“, že se pan Minář „znovu ozve až v září“. Mýlíte se, nic se „nezdálo“. V prohlášení „Vytrvejme s hlavou vztyčenou“, které je datováno 12. červencem a podepsáno Mikuláš Minář (je to ovšem prohlášení Milionu chvilek), se praví: „My si teď přes prázdniny trochu odpočineme a na podzim dáme vědět, co dál.“ Předpokládám, že nejde o pluralis majestatis. KOD adresoval Milionu chvilek v červenci jakýsi dopis (a 21. srpna další), a Milion chvilek po celou tu dobu dělá mrtvého brouka. Prosím Vás tedy závěrem, abyste ze známosti upozornil pana Mináře a další představitele Milionu chvilek, zda by KODu nemohli na jeho návrhy konečně odpovědět.

Srdečně Vás zdraví

Bohumil Doležal

Tím považuji naši korespondenci v této věci za uzavřenou.

Na tento mail reagoval prof. Hošek 4. 9. 2018 už jen stručně:

Vážený pane doktore, děkuji za Váš mail. Velmi stručně: zřejmě se k Vám nedostaly iniciativy Milionu chvilek z 28. července, z 10 srpna a z 21. srpna. O neviditelné ruce Boží vím, já mluvil o neviditelné ruce trhu – v kontextu, který je myslím zcela srozumitelný. Vedle kultivující plurality existují i plurality, které kultivující nejsou. Je zřejmé, že se neshodneme.

S přáním všeho dobrého

Pavel Hošek

Na okraj připojuji jen malou poznámku: iniciativy Milionu chvilek z 28. července, z 10. srpna a z 21. srpna se ke mně opravdu nedostaly a myslím, že zdaleka nejsem sám. Zato se ke mně nedostaly ani odpovědi pana Mináře (resp. Milionu chvilek) na naše dva dopisy a návrh, který jsme jim poslali. A dále: ať se pan prof. Hošek nezlobí, ale dělení pluralit na kultivující a nekultivující je mi dobře známo z předlistopadové doby.

BD

8. září 2018