21. srpen před Rozhlasem: zneuctili nám pietu?

Slavnostní akt před Českým rozhlasem 21. srpna dopoledne dopadl tak, jak se dalo předem očekávat. Vystoupili na něm tři z nejvyšších ústavních činitelů České republiky (ten čtvrtý a formálně vzato nejvyšší, prezident Zeman, se zašil, jak předem oznámil; jistě, dá se to pochopit vzhledem k jeho zdravotním problémům – ale bylo by stačilo říci pár slov před televizními kamerami). Takže to zbylo na premiéru Babišovi, předsedovi Senátu Štěchovi a předsedovi PS Vondráčkovi. Je pro dnešní dobu typické, že dva z nich jsou z ANO.

Projevy těch dvou provázelo publikum hlasitými projevy nespokojenosti. Účast byla celkem slušná vzhledem k prostoru, který skýtá Vinohradská ulice před starou budovou rozhlasu. Nejde jistě o masovou nevoli jako např. v devětaosmdesátém. Na druhé straně byla dost silná na to, aby se nedala přehlédnout ani přeslechnout.

Z médií a sociálních sítí se hned vzápětí ozvala kritika. Prim jako obvykle udávaly Babišovy listy, nezůstalo však ani náhodou jen u nich. Např. místopředseda PS, Pirát Pikal, prohlásil: „To vyjádření nesouhlasu bylo určitě adekvátní situaci. Samozřejmě je otázkou, jestli se takové vyjádření má pořádat během piety. Dají se zvolit třeba tiché způsoby protestu.“ Jen tak mimochodem, rady z oboru slušného chování mne trochu překvapují u představitele strany, jejíž předseda nám loni v předvolební kampani zpěvem za doprovodu akordeonu sdělil, koho všeho je třeba zavřít. Komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk se nechal slyšet: „Je ale též smutné, že na pietním aktu se píská, to se prostě z úcty k obětem nedělá. Všechno špatně… byl by mně bližší tichý protest, otočit se zády atp.“ A komentátor Thomas Kulidakis v Novinkách.cz napsal: „Takže lidé v právu byli a demokraticky se projevovali. Což ovšem nic nemění na tom, že dotyční si buď měli na protest proti vládě vybrat jiný den, nebo demonstrovat jinak. Třeba otočením zády k řečníkům. Takhle to vypadalo velmi neslušně.“

Shoda všech tří pánů je dojemná, dva poslední se shodnou i v konkrétním, jen trochu opožděném návrhu pro demonstrující: otočit se zády. U mě to vyvolává dojem, že někdejší nechumelismus se v této části našeho názorového spektra modifikuje v jakousi virtuální haškovskou „Stranu mírného pokroku v mezích zákona“: demonstrovat, ale pokud možno zdrženlivě. Nemůžu si pomoci, je mi to nějak podezřelé.

Protestující dali najevo, že jsou s panem Babišem a s jeho týmem nespokojeni. Nespokojenost se týkala problému s StB, s členstvím v normalizační KSČ (předpokládám, že aspoň tam ho nezapsalo proti jeho vůli politbyro) či probíhajícího trestního stíhání. Nejpodstatnější je ovšem to, že pan Babiš už přes šest let úspěšně buduje obrovitý mocenský konglomerát, zahrnující obří firmu, silné politické hnutí a solidní mediální impérium: a ten konglomerát nyní usiluje schramstnout celou Českou republiku. Stručně řečeno: Andrej Babiš a jeho Nové pořádky jsou nebezpečí dnešní a nové. „Komunismus“ a „Rusové“ („SSSR“) jsou nebezpečí v druhém plánu a může se aktualizovat jen kvůli nemravné politice a indolenci našeho dnešního establishmentu. Srovnatelné se srpnem 1968 je vlastně jen jedno: hrozí nám obdobně veliké nebezpečí, ale jeho podstata je jiná než tehdy. A můžeme si za to sami.

Protože nebezpečí je obdobně velké, považuji za nesmyslné a vlastně nemravné řeči o tom, že nesmíme dovolit, aby denní problémy této doby přehlušily slavnostní chvíli piety. Posvátné, sakrální akce, které mají to, co nás dnes trápí, přehlušit a naši nespokojenost umlčet, se ve veřejném životě uplatňovaly už dříve: soustřeďovaly se ponejvíce na období květen-červen a byla za nimi snaha nějak zamluvit obrovité selhání české společnosti v letech 1945-8, kdy jsme v podstatě bez boje vydali svou svobodu a demokracii domácímu nepříteli a jeho ruským protektorům. Postupně – a letošní „osmičkový“ rok je v tom jakýmsi milníkem – sakralizace minulosti nejspíš pohltí celý rok od ledna do prosince. A řekl bych, že dřív nebo později se bude za projevy nespokojenosti, které z rituálu jaksi vybočují, zase zavírat.

Ve skutečnosti naše dnešní starosti jsou to, o co nám jde, a minulost má smysl jen v tom, zda a jak nám pomáhá je zvládnout. Abychom ji pochopili, nepotřebujeme zbožnou pietu, ale věcné uvažování. Sakrální parády od něho odvádějí.

Z toho hlediska mají lidé, kteří protestují proti našemu dnešku, na svůj protest přednostní právo. O tom, proti čemu protestují, je třeba přemýšlet, a ne nad tím povýšenecky ohrnovat nos. Přítomnost má přednost před minulostí, minulost je třeba chápat „z plnosti přítomné“, jak říkal Masaryk, a starosti dne mají přednost před posvátnými ceremoniály. Rozehrávání posvátné minulosti vždycky byl a i dnes je cílený a rafinovaný útok na naši svobodu.

25. srpna 2018; psáno pro Echo 24