Bohumil Doležal: Teď nejsou největší hrozbou pro demokracii tanky, ale my sami

Na rozdíl od padesátých let začali v další dekádě vycházet do té doby zakázaní autoři, vznikala filmová nová vlna, na jaře 1968 zanikla cenzura. Příjezd okupačních vojsk v čele se sovětskými tanky musel být naprostý šok. Vnímal jste to tak?

O šedesátých letech panují jisté falešné představy. Především první „oteplení“ (otřes poúnorového režimu) přišlo už kolem roku 1956. Už tenkrát leccos vyšlo. Následovala krátká „doba ledová“ a poté definitivní hroucení režimu v letech 1963-8. Nešlo o „obrodu“, ale hroucení bolševické diktatury, což znamenalo více volnosti a nakonec i slábnutí vazeb na Moskvu. Příjezd tanků (šlo o ruské tanky a omezené množství jednotek ruských satelitů) tak pro mne a pro řadu mých přátel sice jistě znamenal šok (naposled tahle země něco podobného zažila v roce 1939, a to jsem ještě nebyl na světě), na druhou stranu jsme ho očekávali. S hrůzou, jistě.

Bylo možné v šedesátých letech hovořit o svobodě slova, možnosti vycestovat na Západ a snaze o tzv. demokratizační proces?

Svobodou slova lze to, co tu bylo od r. 1963, nazývat jen stěží. Byla to jen o něco větší volnost v nesvobodě. Cestovat na západ bylo možné jen v hodně omezené míře. A „demokratizační proces“ znamenal jen modifikaci stávajícího režimu. Pro mne byli důležitější ti, kterým nešlo o „polidštění socialismu“ (tj. poúnorového režimu, říkali mu lichotivě „socialismus“, protože ho sami předtím pomáhali vybudovat), ale o víc svobody, víc názorové plurality bez závazného zaštiťování se „socialismem“.

S přáteli jste pracoval v časopis Tvář. Měnil se přístup státu jako vydavatele (zákaz v roce 1965 a opětovné povolení a zakázání později)?

Vydavatelem Tváře nebyl stát, ale Svaz čs. spisovatelů, „společenská organizace“, která měla zejména v dobách rozkladu jistou autonomii. Ve vedení byli ovšem „socialisté“, v šedesátých letech pomalu převládali ti „s lidskou tváří“. Přesto „zastavení vydávání“ Tváře v r. 1965 nedokázali zabránit, v r. 1968 pak vydávání obnovili se spoustou hloupých řečí. Lidsky je to pochopitelné, my jsme řadu z nich dosti kritizovali. Věcně ne. V roce 1969 pak zakázali všechny. Tedy je i nás.

Věřili jste v reformovatelnost režimu, respektive komunismu? Bylo možné hovořit o komunismu s lidskou tváří? Jaké pocity ve vás tento termín vyvolával?

Termín „komunismus“ ve mne vzbuzuje smíšené pocity, nevím vlastně co to je. My jsme byli satelit či chcete li kolonie ruského impéria, které si tehdy říkalo Sovětský svaz a jehož závazným státním náboženstvím tehdy byl tzv. marxismus-leninismus, poněkud upravená verze marxismu. I z toho hlediska je pro mne pojem „komunismus s lidskou tváří“ v tomto případě totéž jako „příšera s lidskou tváří“. Je to děsně legrační.

Jak jste prožíval Pražské jaro? Ztroskotalo kvůli tomu, že přijely tanky, nebo jsme si to zčásti zavinili i sami?

Mně, stejně jako mým přátelům, nešlo o to reformovat „socialismus“, ale vytvořit v tom postavení, v němž jsme (skoro bezmocný ruský satelit) jakýsi prostor pro svobodu a názorovou pluralitu.V tomto rámci i pro marxisty a socialisty, samozřejmě: pro všechny. Ale bez závazné marxleninské ideologie. Ztroskotání jsme si my Češi zavinili samozřejmě taky sami (jen je třeba říci kdo, v čem a jak). Musí se však doplnit, že ani náhodou ne v té míře, jako jsme si dnes sami zavinili nynější zhroucení polistopadové demokracie. Podíl ruských tanků a českých kolaborantů byl nepřehlédnutelný. Podíl Rusů a dnešních českých komunistů na dnešním zhroucení demokracie je ve srovnání s tím mizivý, uvědomme si to, prosím. Tentokrát za to můžeme jen a jen my. Komunistům a Rusům jen dáváme svým vyváděním šanci. To je základní rozdíl.

Co pro vás bylo po začátku okupace a následné Husákově normalizaci nejtěžší? Uvažoval jste o emigraci?

Ne, nikdy. Jsem tady doma. Je to moje vlast. A pak, Pán Bůh mne postavil sem a uložil mi, abych se snažil tady. Nemůžu dezertovat.

Jak rychle poměry přitvrzovaly? Kdy jste se poprvé střetl se

Státní bezpečností?

Střetl, to je tvrdé slovo. Byl jsem čas od času nedobrovolným předmětem její péče. Dva výslechy jsem absolvoval už za Tváře, za normalizace jsem je nezajímal až do Charty77, kterou jsem podepsal (odešel jsem nejdřív do dělnické profese, pak mimo kulturu). Po mém podpisu Charty jsem měl jakýsi dosti mohutný problém, pak mi zase dali pokoj. V posledních třech letech „totáče“ (za Demokratické iniciativy) mne buzerovali soustavně a nepříjemně, ale to už jim docházely síly.

Byly devadesátá léta v něčem srovnatelná se šedesátými

Ježíšmarjá ne, ne, vůbec ne! Šedesátá léta byla doba rozkládajícího se bolševického režimu pod kuratelou Moskvy. „Větší svoboda“ byla jen druhotný efekt tohoto procesu. Od roku 1989 jsme byli parlamentní demokracie a právní stát (dnes už z nich máme jen prázdnou slupku), získali jsme svobodu a suverenitu a v podstatě důvěryhodné spojence. To všechno mělo chyby, demokracie má vždycky chyby. Není možné však naletět na hloupé řeči Andreje Babiše a různých zhrzených pravdoláskařů. Byla to demokracie a právní stát.

Proč se nám nepodařilo vyrovnat se s komunistickou minulostí?

„Komunistická minulost“ je hrozně mlhavý pojem. Musíme se vyrovnat s tím, že jsme v letech 1945-8, zároveň z hlouposti a ze zištných důvodů, bez velkého odporu strčili hlavu do ruského chomoutu. Řada z nás sdílela státní náboženství ruského impéria (marxismus-leninismus), pokoušela se je a režim jenom „polidšťovat“, což v roce 1968 skončilo katastrofou, na niž dnes vzpomínáme. Jistě, tito lidé to myslili dobře, ale většina z nich se nedokázala svým chybám a hříchům čelně postavit. A Charta 77 znamenala falešný kompromis: všem nám vlastně šlo a jde jen o lidská práva. Jistě, bylo třeba s nimi mluvit a nějak se dohodnout, ale ne na tomto základě. To, co se dělo po roce 1989 vlastně až dodnes, byl jen důsledek tohoto falešného kompromisu.

Po loňském vítězství ANO ve volbách do Poslanecké sněmovny a druhém zvolení Miloše Zemana prezidentem hovoří někteří opoziční politici o normalizaci. Není to přehnané?

Není to přehnané, spíš nedotažené. Jednoduše řečeno: tenkrát se „normalizovala“ totalita, která tu předtím byla dvacet let, dnes se bourá demokracie, která tu po listopadu 1989 byla ještě déle. Je to daleko hnusnější a taky potupnější.

V čem jsou události ze srpna 1968 aktuální a proč bychom si je měli podle vás připomínat?

Především je třeba vidět, že nám nehrozí v prvním plánu ani „komunismus“ ani Rusové. „Komunismus“ dnes už není ani v Rusku a Rusové na teď na nějakou bratrskou pomoc nemají. Největší hrozba jsme my sami: naletěli jsme falešným mesiášům a z lenosti a z hlouposti jsme si už v podstatě zničili demokracii. Čili: shoda (a aktuálnost) je v tom, že jsme právě uprostřed katastrofy. Rozdíl je v tom, že na rozdíl od toho srpnového týdne z r. 1968 dnes nikdo neví o co jde: že jde o cílený a plánovitý sesuv české demokracie a upevnění babišovských a zemanovských Nových pořádků. Proti tomu je třeba politicky, v rámci Ústavy a zákonů, bojovat. Dokud je to aspoň trochu možné.

Server E15, 21. srpna 2018