Kauza OKD ve stínu slavných výročí

K těmto řádkům mne inspirovaly dvě vlastně paralelní události: za prvé vrcholící aktivity komise Poslanecké sněmovny k případu OKD (další její významné zasedání bude v pondělí 13. srpna), za druhé blížící se vzpomínkové akce k půlstoletému výročí ruské invaze ze srpna 1968. Není mezi obojím děním nějaká napůl bezděčná, napůl vědomá souvislost?

Boj proti minulosti

K našim (a asi nejen našim) zvláštnostem patří boj proti minulým nebezpečím. Politické elity první Čs. republiky se soustředily na to, jak zabránit obnovení Rakouska-Uherska. Místo toho přišel Hitler. Po porážce Německa v roce 1945 se úsilí soustředilo na boj proti německému nebezpečí. Přitom nás zrovna požíralo Stalinovo Rusko. Fascinace německou hrozbou byla tak mohutná, že přežila i listopad 1989 a její rezidua cítíme tu a tam dodnes.

Dnes ovšem jako nebezpečí cítíme komunismus (resp. bolševismus, předlistopadový režim) a Rusko. Je to logické, rezidua bolševismu cítíme všude kolem sebe a Rusko se svých nemravných choutek na zvýšení vlivu ve svých bývalých východoevropských koloniích nevzdalo. Jenže, realisticky vzato, obnova toho, co bylo „před Listopadem“, je nemožná a Rusko v této chvíli není v takové kondici, aby nás mohlo znovu schramstnout podobně jako v minulosti.

Hlučné oslavy všeho možného, které se nahrnuly na tento rok a jsou živeny zvlášť mohutně v babišovských médiích, mají jakýsi reálný důvod: půlstoleté výročí ruské invaze, století od vzniku Československa. Nejde ovšem jen o to, na co se vzpomíná, ale jak se na to vzpomíná. Je těžké se zbavit dojmu, že celá tato nakašírovaná, pro veřejnost velmi přitažlivá paráda, na níž se účastní i spousta lidí s těmi nejlepšími úmysly, má sloužit přinejmenším také jako kouřová clona. Má zastřít to, co u nás probíhá v druhém plánu, pomalu, důsledně a klidně: soustavná, plíživá a cílevědomá destrukce právního státu. A že oslava minulých triumfů jen zastírá současné nebezpečí, pro naši společnost a naši svobodu smrtelné. Pokud jde o tu destrukci, uvedu jen dva konkrétní příklady z poslední doby.

Příklad první: hlášení u prezidenta

Minulý měsíc Nejvyšší soud rozhodl, že klienti H-Systemu ze stavebního bytového družstva Svatopluk v Horoměřicích by měli do jednoho měsíce vyklidit domy, ve kterých žijí na základě nájemních smluv s SBD Svatopluk už mnoho let a do nichž za tu dobu investovali nemalé peníze. Rozhodnutí nejspíš není až tak křiklavá svévole, jak to z informací v médiích vyplývá, je to součást svízelného pokusu vyřešit nepříjemný problém, vlekoucí se řadu let, právně schůdnou cestou. O míře přiměřenosti je jistě možné debatovat. Zároveň v sobě celá věc nese mocný svod populismu, který lze vždycky snadno využít k politické manipulaci. Např. hledání revolučního řešení: všechno je přece tak prosté! Příležitosti se chopil, jak se dalo čekat, prezident Zeman. Pozval si na kobereček předsedy Nejvyššího a Ústavního soudu za účelem konzultace v kauze H-Systemu (jak řekl jeho mluvčí) a šířeji o kvalitě a lidskosti našeho soudního systému. Oba pozvaní sice předem poněkud vylekaně upozorňovali na to, že o konkrétní kauze s prezidentem vůbec nemohou mluvit, nicméně po schůzce si zejména předseda NS sypal popel na hlavu. Omluvil se za délku řízení a vysvětloval: „Není to jen otázka soudů, ale je to především otázka právního systému a vymahatelnosti práva. Je to založené tím, jaký máme právní řád, a tím, že nemáme procesní předpisy, které mají přispívat tomu, aby to řízení probíhalo rychle. Podle současných soudních předpisů prostě běžet rychle nemůže.“

Řekl bych, že postup obou pánů (Šámala a Rychetského) byl krajně nevhodný. Prezident je ze své funkce sice vrchní velitel armády (o vhodnosti či naopak směšnosti tohoto ustanovení je možné diskutovat, ale v ústavě to je), ale není vrchním velitelem všech soudců. Vůbec mu nepřísluší pořádat podobné „porady“ a pozvaní mají nejen právo, ale vlastně i povinnost účast odmítnout.

Soudní moc má v demokracii všeobecně, a zvlášť takové, jako je ta naše, velmi choulostivé postavení. Nemůže se opírat ani o silové složky jako exekutiva, ani o více či méně organizovanou veřejnost jako legislativa. Musí být ve svém rozhodování svobodná a na obojím nezávislá. Její kompetence a moc „není z tohoto světa“. Je to výkon spravedlnosti. Přitom to, jak se jí to daří uskutečnit, je nejvýznamnější ukazatel funkčnosti demokracie. Klade to veliké nároky na její představitele, hlavně ty nejvýznamnější. Ale jsou to stejní smrtelníci, ohrožení nejrůznějšími tlaky, slabí a hříšní, jako my všichni. Obávám se, že o tomto druhém se jim daří nás přesvědčovat až příliš snadno (viz zrovna teď pp. Rychetský a Šámal).

Obecně vzato demokracie není vláda lidu, ale vláda spravedlnosti. Zároveň stojí na víře, že „lid“ (tj. mne, vás, nás všechny, my jsme lid) lze o tom, co je spravedlivé, přesvědčit. Bohužel, ústupčivostí před nepatřičnými ambicemi moci výkonné se toho moc nedokáže.

Příklad druhý: kauza OKD

Tento případ je daleko významnější: zdá se, že bude hrát v nynější konsolidaci Nových pořádků podobnou roli, jako hrála při jejich rozjetí od poloviny roku 2013 kauza tzv. korupční hydry: ta tehdy spustila řadu významných politických změn, jež vyvrcholily volbami do PS 2017, prezidentskou volbou 2018 a vznikem vlády, v níž dominuje Andrej Babiš a opírá se o podporu komunistů.

Předehrou prodeje OKD bylo, že v roce 1996 přišel stát o většinový podíl ve firmě. Největším podílníkem (48%) se nakonec stal Karbon Invest bývalých manažerů OKD Koláčka, Otavy a Przybyly. Ti pak v roce 2004 odkoupili i zbývající státní podíl a vše za dva měsíce prodali společnosti RPG Industries Zdeňka Bakaly. Následně vzniklo podezření, že stát při této transakci přišel vzhledem k nepřiměřené ceně skoro o 6 miliard Kč. Případ se vleče řadu let, nakonec se před soud dostali soudní znalec Doucha a někdejší místopředsedové Fondu národního majetku Kuta a Škurka. Doucha byl obžalován z křivé výpovědi a z vypracování nepravdivého znaleckého posudku, Kuta a Škurka z porušování povinností při správě cizího majetku. Soud začátkem července t. r. však všechny obžalované osvobodil. Žalobce se na místě odvolal.

Celá záležitost má mohutné politické pozadí: odpovědnost za nevýhodný prodej je připisována Babišovu padlému politickému konkurentu Bohuslavu Sobotkovi a zkoumá se zapojení miliardáře Zdeňka Bakaly. Bakala v minulosti podporoval strany jako ODS a TOP09. V mnoha ohledech je to miliardář, který se jaksi vymkl; přitom mu patří v ČR relativně vlivná média, která např. na rozdíl od MfD a LN nejsou protagonistům Nových pořádků vždycky po chuti. Oba pánové proto hrají roli, jakou v Orwellově 1984 zaujímá „nepřítel lidu“ Emanuel Goldstein.

K celé kauze nejprve jedna otázka: jak vzniká cena a do jaké míry se dá posoudit její přiměřenost? Existuje objektivně něco jako „odpovídající, přiměřená cena“, které jsou povinni se účastníci dobrat a na jejímž stanovení se v případě, že je jedním z účastníků stát, jaksi dodatečně více méně spolupodílí i „orgány činné v trestním řízení“? Nebo vzniká cena spontánně v procesu obchodování, přičemž roli hrají i jiné faktory než čistě ekonomická výhodnost, a je možné zohlednění těchto faktorů ex post kriminalizovat? Je cena něco předem daného („správná cena“)? To se nejspíš netýká jen tohoto případu, ale např. i případu exministryně Parkanové a letounů CASA. Není možné, aby tu zůstávala mlhavost a nejistota, a tedy otevřená vrátka ke kriminalizaci politických rozhodnutí, a tedy v posledku i k politickým procesům. Z případu tzv. poslaneckých trafik vyplynulo, že orgány činné v trestním řízení jsou kompetentní posuzovat, nakolik se jednání politiků shoduje s jejich nejlepším vědomím a svědomím, a vyvozovat z toho trestněprávní důsledky. Nejedná se tu náhodou o něco trochu podobného?

Případ se rozpíná

To ale není ta nejpodstatnější věc. Ještě důležitější je další vývoj kauzy. Politická objednávka byla vyslovena více či méně explicitně mnohokrát: zatím jsou souzeny jen „malé ryby“, do tepláků je třeba dostat skutečné papaláše. V duchu známého „vězeňského autobusu“ Pirátů z jejich volební kampaně. Taky hrozí, že pokud případ zůstane čistě v kompetenci soudů, „potáhne se to“ (viz případy z okruhu „korupční hydry“): spravedlnost má tu nevýhodu, že se zpravidla vleče. Je tedy třeba nabudit exekutivu, legislativu a rozvášněnou veřejnost, aby to všechno bylo ráz dva.

Loni v prosinci se tedy do věci OKD vložila nově zvolená Poslanecká sněmovna. Formálně z iniciativy Pirátů podalo 94 poslanců napříč stranami odleva doprava návrh na ustavení vyšetřovací komise k případu OKD. Má se zabývat nejen prodejem OKD (tedy něčím, co je předmětem právě probíhajícího soudního sporu), ale v souvislosti s tím výslovně i „činností orgánů státu a jiných osob, které za majetkové operace při privatizaci OKD, a.s., a v době před vznikem úpadku OKD, a.s., odpovídaly či nad nimi měly vykonávat kontrolu či dohled“. Návrh byl přijat drtivou většinou 153 z 169 přítomných, proti hlasoval jeden jediný, Miroslav Kalousek z TOP09 (přitom TOP09 byla mezi navrhovateli zastoupena Dominikem Ferim, který se pak stal členem vzniklé komise). Kalousek v rozpravě prohlásil, že to (vznik komise) „může vypadat jako snaha o už ne zákonnou ingerenci vůči nezávislé soudní moci“). Nesdílím sice zcela důvěru pana Kalouska v „orgány činné v trestním řízení“ a nemyslím si, že to „může vypadat“, nýbrž že to „je“. Ale zaslouží si uznání: jen je mi líto, že zůstal sám jako kdysi František Kriegel v Moskvě, když už máme to výročí. Iniciativa nové Poslanecké sněmovny je zjevný pokus o nátlak na (dosud příliš) nezávislou soudní moc v případě, kterým se zabývá soud a který má zcela zjevný politický aspekt.

Před necelými čtrnácti dny se pak na komisi obrátil dopisem i Zdeněk Bakala, kterého předvolali ke svědecké výpovědi. Sdělil, že považuje komisi jako celek za podjatou, vyslovil podezření, že by jeho výpověď mohla být zneužita ke zvýšenému tlaku na nezávislé rozhodování policie, státního zastupitelství a soudů a že vyšetřování komise je „nepřípustný zásah do zásadního principu organizace státní moci demokratického právního státu – do principu dělby moci“. A odmítl výpověď poskytnout. Vůbec se mu nedivím.

6. srpna podal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, účastník soudního řízení s bývalými místopředsedy Fondu národního majetku a se soudním znalcem, kteří se na prodeji OKD podíleli, v té věci trestní oznámení na neznámého pachatele. Učinil tak s odvoláním „na nová zásadní skutková zjištění, která vyšla najevo během soudního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 2“. V médiích se spekuluje, že se to může týkat někdejšího ministra financí a pozdějšího premiéra Sobotky a někdejšího ministra průmyslu a obchodu Urbana. (Podotýkám, že nad úřadem vykonává odborný dohled ministerstvo financí, ministr financí jmenuje a odvolává generálního ředitele úřadu a úřad podává žaloby mj. z podnětu ministra financí).

A v pondělí 13. srpna bude pokračovat zasedání parlamentní vyšetřovací komise k OKD. Předseda Černohorský už oznámil, že možná požádá Policii ČR o předvedení Zdeňka Bakaly. Pokud ano, moc mne zajímá, jak ta akce po technické stránce proběhne, pan Bakala řije, jak známo, ve Švýcarsku.

Bourání právního státu: dějinná kulisa

To vše probíhá takříkajíc ve stínu výročí srpnové invaze z roku 1968. Podobnost i rozdílnost obou událostí, dnešního sesuvu právního státu a tehdejšího zhroucení „obrodného procesu“, od něhož si mnoho lidí leccos slibovalo, je inspirující.

V zásadě je možné odlišit dva modely dějinných událostí, dva stereotypy.

První model je: společnost usiluje o to nejlepší a lidé se na tom dokážou v té či oné míře shodnout. Všechno však zmaří brutální silový zásah zvenčí. Tak si většinou vykládáme i 21. srpen 1968. Oslavuje se v plné parádě zpravidla až poté, co zasáhla dějinná spravedlnost a agresor se nakonec musel stáhnout (většinou o tom stažení rozhodne víc sama dějinná spravedlnost než ti, co poté oslavují). Je to případ, který se dobře hodí do čítanek a při oslavě se dá snadno přehlédnout, že už nám zase hrozí něco neblahého, jiného a třeba i ještě horšího. A navíc, oslavy pak mohou od toho, co hrozí zrovna teď, odvádět pozornost.

Druhý model známe z Orwellovy Farmy zvířat. Zvířátka se v revolučním nadšení zbavila nehodného farmáře. Poté si do čela zcela svobodně postavila čuně (tedy v Orwellově knížce jde o dvě dominantní čuňata). Model je v dějinách stejně častý jako ten první, ne-li dokonce častější. Do čítanek se kvůli své nelíbivé syrovosti moc nehodí. Přesto je i tady jakási vyhlídka do budoucna.

Jak už jsem nepsal, lid není žádný mystický nadoblačný útvar. Lid jsem já, vy, my všichni. Lid se může mýlit, protože já, vy, my všichni se můžeme mýlit a často se mýlíváme. Zároveň platí, že lid, tj. já, vy, my všichni, můžeme svůj omyl nazřít. Můžeme se polepšit. Bohužel to dá moc práce a chce to moc času: taky potu, slz, občas i krve. Jenže jen tak se rodí skutečná dějinná spravedlnost.

To je optimistický závěr článku: nechtěl jsem říci, že bychom se na různá výročí, a zejména na to nadcházející, srpnové, měli vykašlat. Jen je třeba vždy vidět to společné i to rozdílné. Společné je obrovské nebezpečí. Rozdíl je, že tentokrát nám ho nepřivezly tanky zvenčí, vystačili jsme si sami. Společně bychom to taky měli napravit. Potřebujeme k tomu stejné množství odhodlání a dobré vůle, kterou jsme měli kdysi v tom srpnovém týdnu. Jen to tentokrát budeme muset vydržet mnohem, mnohem déle než jeden jediný týden.

12. srpna 2018; psáno pro Echo 24