Dějinné zkušenosti se musejí obnovovat

Letos uplyne padesát let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, po němž česká společnost ještě dalších dvacet let žila v područí Sovětského svazu. Než se dostaneme k dění okolo pražského jara, ráda bych se zeptala na dobu, která mu předcházela. Používá se pro ni často označení „zlatá šedesátá“. Jak se na tuhle etapu díváte vy?

Já bych je „zlatá“ přímo nenazýval, byl to režim dosti odporný. Ale už tak kolem roku 1956 se začal pomalounku rozkládat a v roce 1963 to nabralo plné obrátky. Rozklad se samozřejmě jevil tak trochu jako svoboda. Mohlo se trošku svobodněji mluvit. Tehdejší ideologický mainstream, komunisti s lidskou tváří, k tomu přistupovali tak, že sama idea bolševismu byla správná, jenom se to špatně dělalo. Zatímco například my ve skupině kolem časopisu Tvář jsme zastávali názor, že když má být svoboda, tak pořádná, a že se má vzít na vědomí, že nejen provádění, ale sama idea byla zrůdná. Přímo natvrdo to tehdy veřejně říct nešlo, tak se musely volit způsoby, kde a jak to udělat. A volný prostor pro to bylo umění a věcné uvažování o něm.

Říkal jste, že zásadněji se situace začala měnit v roce 1963. Co se stalo?

Ono se to nedá říct tak úplně napevno, bylo to mezi rokem 1962 a 1963, kdy se dostalo do obrovských potíží národní hospodářství. Paradoxním důsledkem bylo, že komunisté museli zavést jakýsi omezený blahobyt. Na dluh, samozřejmě. Obyčejným lidem se zvedla životní úroveň, ale hospodářské problémy se tím samozřejmě ještě prohlubovaly, protože celý systém byl nefunkční.

Narodil jste se v roce 1940, mládí a dospívání jste prožil v padesátých letech, v době nejtvrdšího stalinismu. Co vás vlastně tehdy formovalo tak, že jste na začátku šedesátých let, když jste ukončil studia germanistiky, nastoupil do Tváře, časopisu, který se odkláněl od oficiální linie a sledoval to, co jste před chvílí shrnul jako „když svoboda, tak pořádná“. Kde jste získával informace, zkušenosti?

Neměl jsem to úplně jednoduché, protože jsem vyrůstal v prostředí, které sice nebylo agresivně bolševické, ale dost konformní, a hlavně bez příliš intenzivního zájmu o exkluzivní kulturu. Ve stalinismu jsem prožil jenom velmi rané dospívání, přechodu z benešovské republiky do bolševismu jsem vůbec nerozuměl, v letech 1949, 1950 jsem byl zblblý a ze školy indoktrinovaný, přecházelo mne to ale dost rychle. V roce 1953 mně bylo třináct let, a když jsme šly jako děti povinně na Gottwaldův funus (přesněji řečeno podívat se na jeho mrtvolu, vystavenou ve Španělském sále, fuj, to bylo hnusné), tak už mě zajímalo jenom to, jestli bude fyzika, nebo ne: měla být poslední hodinu, čekali jsme na ten tyátr ve frontě čtyři hodiny. Dopadlo to dobře, nebyla.

Musím říct, že režim mi byl čím dál odpornější, v docela každodenních záležitostech. Ale od roku 1956 se začal rozvolňovat. Například v kultuře. Objevovaly se knížky, které mi hodně pomohly se zorientovat, třeba deníky Jiřího Ortena, kde byly podrobné výpisky z básníkovy četby. Jména, o nichž jsem se ve škole nikdy nedozvěděl. Získávat informace bylo strašně těžké. Druhá velice důležitá věc byla, že jsem se naučil německy, studoval jsem němčinu na filosofické fakultě a zhruba od roku 1957 nebo 1958 jsem byl běžně schopen poslouchat rádio (velmi často jsem poslouchal politické pořady na Südwestfunk, z neznámých důvodů to bylo v Praze na středních vlnách slušně slyšet) a číst knížky. To mi pomohlo, byla to pro mě brána do světa a do svobody.

Takže to bylo v zásadě samostudium?

Ano, ale taky jsem narážel na starší lidi, kteří měli ještě víc jasno než já. A na své generační souputníky, kteří byli podobně nespokojení jako já. Musím říct, že všichni mí kamarádi-vrstevníci byli tenkrát o něco míň nespokojení než já a že mi to šlo strašně na nervy. Nicméně se to pak velmi rychle srovnalo. Někdy v roce 1958 jsem dospěl k závěru (najednou, v jeden den, a připadal jsem si jako svatý Pavel na cestě do Damašku), že nikoli „idea správná, vykonávání špatné“, ale že je to celé zrůdné od začátku do konce. Je zajímavé, že současně jsem dospěl i k tomu, že vyhnání sudetských Němců bylo svinstvo. S naprosto jednoduchým zdůvodněním – to se prostě nedělá. A tak jsem se v téhle zemi stal jaksi cizincem a hledal jsem spřízněné duše.

To byl ten okruh, který posléze začal vydávat časopis Tvář, jehož redaktorem jste se stal i Vy?

Já jsem tam byl zaměstnaný externě, redigoval jsem rubriku poezie a pravidelně jsem psal o poezii. Tvář byla maličký časopis, měsíčník, a měla jenom šéfredaktora a sekretářku.

Vznikla tak, že si ho mládež ve Svazu československých spisovatelů – svaz si loajální mládež vytvářel už od dob stalinismu jako institucionální zázemí – vydupala na sjezdu spisovatelů v roce 1963, kdy se situace pomalu uvolňovala a oni se začali emancipovat. Ten časopis pak vůbec nebyli schopní dělat, protože to neuměli, a tak do něj natahali další lidi. Dostal se tam literární kritik Jan Lopatka, můj kamarád z fakulty, přes něj pak já a Jan Nedvěd, Nikolaj Stankovič a další. Už předtím tam byl Jirka Němec, díky němu se tam dostal Ladislav Hejdánek a zároveň a hlavně Emanuel Mandler, který se stal guru celého hnutí. A last but not least Václav Havel, s nímž jsme tenkrát měli zcela neproblémové vztahy, ale zato s ním mělo problém vedení Svazu – byl totiž v podstatě už světově známý a komunisté s lidskou tváří byli mocní snobi. Svazovou mládež, která si časopis vytvořila, jsme postupně setřásli. To byl sice začátek našeho konce, ale díky tomu jsme to mohli rok dělat docela slušně a nezávisle. Víc se tenkrát dosáhnout nedalo.

Časopis Tvář byl jedním z mála periodik, jehož vycházení bylo v šedesátých letech, v roce 1965, zakázáno. Jaké byly důvody?

Tvář byla zastavena, to byl přesný termín. To je jako odsun místo vyhnání. Byla zastavena s tím, že neplní své poslání časopisu pro mladou literaturu, a je pravda, že my jsme to jako mládežnický časopis nedělali. Ve vedení Svazu bylo rozhodnuto, že se tam musí vrátit svazová mládež, lidi jako Jiří Gruša, Josef Hanzlík, Petr Kabeš, Václav Hons, a hlavně že musí odejít šéfredaktor a z redakční rady Emanuel Mandler, Jiří Němec a Ladislav Hejdánek, to byli ti starší, zkušenější a vzdělanější než my ostatní, vybrali si je velmi citlivě. V důsledku toho jsme řekli i my ostatní, že na to kašleme. Vedení Svazu už ale bylo nalomené a nakonec přišlo na to, že takhle buransky to rozhodnout nemůžou. Taky proto, že jsme udělali obrovskou protestní akci, kterou podepsali takoví papaláši a literární generálové jako Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, dokonce Jan Werich, všichni režiséři nové filmové vlny v čele s Milošem Formanem. A tak to tedy ve Svazu udělali tak, že Tvář omezili, pokud jde o příděl papíru, ale jinak že bude moci vycházet dál. V tu chvíli se ale zašprajcoval Ústřední výbor KSČ, který měl právo veta, a řekl dobře, ale žádný Nedvěd, Hejdánek, Mandler, Němec. A naše reakce byla: dobře, v tom případě si to strčte za klobouk.

Tvář nebyla, jak říkáte, mládežnický časopis. Jaké možnosti jste tenkrát měli v tématech a způsobu psaní? Jak koneckonců ukazuje zastavení Tváře, prostor pro to, o čem a jak psát, byl přece jenom stále ještě velmi úzký.

Problém byl následující: tenkrát šlo o to uskutečnit jakousi svobodu, ale nemohlo se psát ani říkat, že bolševismus je nelidský a že jsme ruská kolonie. Co se dalo dělat, byla za prvé umělecká kritika, to znamená kritizovat všechno, co je špatné, taky takovou literaturu, která nebyla nic jiného než nástroj ideologie. To už bylo svým způsobem možné, brát literaturu jako literaturu a tak dále. Tím ale už bylo k zákazu nakročeno. Druhá věc bylo otevření se do světa a otevření se do naší minulosti. Protože poté, co jsme se fakticky stali gubernií, nebo kolonií ruského impéria, kterému se říkalo Sovětský svaz, byli jsme úplně odříznutí od své minulosti a od prostředí, do kterého jsme v minulosti patřili. Na tyto vztahy jsme se pokoušeli navazovat na kulturní a umělecké úrovni. A to byla ta druhá půlka, která stačila k tomu, abychom byli zakázáni.

Jakási politická svoboda vznikla pak až těch pár měsíců roku 1968 před ruskou invazí, po faktickém zrušení cenzury. Byla to strašně krátká doba na to, aby vznikl nějaký politický, skutečně účinný koncept. Pořád jsme byli ruská kolonie a to, co by – snad, možná – bylo reálně možné, byla nějaká, dejme tomu, finlandizace. Nic takového ovšem nevzniklo. Reformní komunisté si mysleli, že se udělá jakási částečná svoboda, například svoboda projevu. To má sice k demokracii pořád ještě hrozně daleko, ale zároveň to úplně stačí na to, aby se totalita totálně zhroutila. Což se tedy i stalo. A pokud Rusové – tedy přesně řečeno ruští bolševici – nechtěli, aby se jim ta rakovina rozlezla po celé jejich tramtárii, tak sem přijet s tanky vlastně museli. Bylo to hnusné, ukázali, co jsou zač, a v tom směru to snad byl další hřebíček do jejich rakve, jenomže hřebíčky se pak zatloukaly ještě dalších dvacet let.

Jedním z hlavních témat šedesátých let bylo zrušení cenzury, k čemuž skutečně došlo na jaře 1968. Jak cenzura vlastně fungovala a kdy došlo k jejímu obnovení?

Za „normalizace“ jsem si zpětně dokázal uvědomit i jakési relativní výhody předběžné cenzury. Ne že by cenzura měla být, ale v každém případě je předběžná cenzura lepší než to, co tu bylo potom, dusivý teror, kdy nikdo nevěděl, za co ho vykopnou či existenčně zničí. Předběžná cenzura fungovala tak, že každý rukopis musel dostat osmihranné razítko, a potom ho směli v tiskárně vytisknout. Tím vlastně cenzurní orgán převzal do jisté míry zodpovědnost za to, co vyjde. A autor byl zase do jisté míry z obliga. Jak se postupně zmírňovaly ideologické požadavky na cenzuru, tak na sebe bolševické úřady vlastně braly značnou část spoluzodpovědnosti za to, co vychází. Ty, co byli pod články podepsaní, už nebylo možné tak snadno vyhodit, perzekvovat nebo zavřít. Právě z hlediska normalizačních poměrů to byla velká vymoženost. Od jara 1968 pak cenzura skoro vůbec nefungovala, protože cenzoři měli strach něco vyškrtávat. Byla vlastně úplná svoboda tisku, v kulturně-umělecké oblasti, kde jsem se pohyboval, trvala fakticky až do poloviny roku 1969. Potom už to bylo tvrdé a řešily to zákazy médií. Tvář byla tehdy zakázána podruhé. Ale už jsme se nemohli pyšnit tím, že jsme byli jediní, byli jsme tenkrát jen jedni z mnoha

V souvislosti s šedesátými lety mě zajímá ještě jedno téma, a to vyrovnávání se s bezprostřední minulostí, návraty k ní. Vy už jste mluvil o odsunu sudetských Němců, česká společnost se s ním potýká vlastně až do současnosti. V šedesátých letech ale došlo alespoň k částečné rehabilitaci politických vězňů. Bylo také možné vydávat texty autorů, kteří v padesátých letech nesměli, anebo nechtěli publikovat. Byla padesátá léta tehdy opravdu jedním z hlavních témat ve společnosti, nebo se to tak jeví jen z odstupu?

Bylo to základní téma. Padesátá léta k nám nevnesl nikdo menší než Nikita Sergejevič Chruščov. Svérázným způsobem, který krystalizoval v už zmíněné teorii, že idea je dobrá, jenom se blbě prováděla. Názory na to, co všechno bylo blbě, se samozřejmě lišily. Čili jakési vědomí o zločinech, které se tu páchaly a které do té doby vlastně nikdy nebyly oficiálně ve společnosti zmíněné, tu bylo. Mezi lidmi se to šířilo šeptandou, ale tak mohutnou šeptandou, že to byl skoro řev. Spousta perzekvovaných byla sice postupně propuštěna, ale rehabilitován z nich nebyl prakticky nikdo, v podstatě ani komunističtí „zločinci“ ze Slánského procesu (i když zrovna tihle lidé nebyli nic moc, přesto to byla zjevná hromadná justiční vražda; rehabilitovali je většinou občansky, ale ne „stranicky“, to znamená morálně v rámci partaje). Poměry to byly děsné.

Tvář byla obnovena v roce 1968, na jaře byla zrušena cenzura, generálním tajemníkem KSČ se stal Alexander Dubček, prezidentem Ludvík Svoboda. Pro tohle období, které skončilo vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, se vžil název pražské jaro. Kde vy jste byl v tu dobu? Jak jste to prožíval?

Nejdřív bych to upřesnil: Tvář byla formálně povolena v dubnu, to znamená za pražského jara. Pak přijeli Rusové a Tvář začala vycházet až v říjnu, tedy v době „pražského podzimu“. Mohli jsme pracovat až do léta 1969 a měsíčníku vydat celkem osm čísel. Člověk musel být spokojený s málem. Někdy na jaře 1968 jsem byl pozván do Alpbachu do Rakouska na setkání, které se jmenovalo Europäisches Forum a které tehdy sloužilo hlavně k tomu, aby se tam čeští emigranti setkávali s lidmi z Československa a navázali s nimi bezprostřednější styky. Ale nebyli tam jen oni. Když jsem tam 19. srpna přijel, přihlásil jsem se do jednoho filozofického semináře, který vedl nějaký profesor z Vídně, horlivý zastánce Frankfurtské školy. Byl ovlivněný západním studentským revolučním hnutím a bylo zjevné, že tam přijel, aby nám buranům z Východu ukázal, jaké problémy teď opravdu má kapitalismus v Evropě. A druhý den mu do toho přijeli Rusové. Měla byste vidět, jak ten člověk schlípl. Vzal si mě stranou a říkal mi: „Nemyslete si, my tady sice jsme pro jakousi antikapitalistickou revoluci, ale s nasazením tanků rozhodně nepočítáme.“ Vidět ho v tu chvíli bylo pro mne jakési tiché zadostiučinění.

Jinak jsem odtamtud rychle odjel, vlastně z přízemních důvodů. Měl jsem doma rodinu, malé dítě, kamarády, byla to moje vlast, na kterou jsem byl vázán – rozhodnout se pro emigraci je v reálu daleko těžší, než si to člověk představuje z literatury. Takže jsem 23. srpna v poledne přijel a hned jsem se zapojil do „ilegální“ Tváře (jmenovalo se to Slova svobody). Musím říci, že následující týden byl jeden z nejhezčích zážitků mého života. Měl jsem sice taky strach, jako ostatně skoro každý: nikdo nevěděl, jak to skončí, večerku vyhlašovali okupanti dennodenně zcela spontánně střelbou z kulometů, mezi sedmou a osmou večer – ale na druhé straně mezi lidmi panovala tak velká solidarita, jaká panuje jenom v takhle výjimečných chvílích. Netrvá nikdy moc dlouho, pokud za tím není nějaký výrazný program a výrazná organizace. A ta za tím prostě nebyla a ani nemohla být. Přesto to bylo moc hezké a taky prospěšné.

Byla pro vás ta invaze, ale i ta následná solidarita, o které mluvíte, překvapením?

Já a moji kamarádi z Tváře jsme pražskému jaru moc nedůvěřovali, považovali jsme je za strašně nedůsledné a politicky naprosto mimo. Oni si představovali, že zavedou omezenou vnitropolitickou svobodu a zároveň přesvědčí ruské vedení, že budou naprosto loajální v zahraničněpolitických věcech. Tahle koncepce byla šílená: Rusové si velmi dobře spočítali, že jednak by se jim to začalo šířit po celé jejich říši a jednak, jakmile by to trochu šlo, by tito jejich čeští partneři nejspíš většinu slibů porušili. Takže my jsme čekali, kdy sem najedou.

Nicméně když sem najeli a když se proti tomu těsně nadpoloviční většina politbyra vzbouřila a odvezli je do Moskvy, byli jsme s nimi loajální: protože co nám zbývalo? Brali jsme to tak, že jsou to naši státní představitelé, my jsme je sice nevolili, takovouto legitimitu nemají, ale mají teď od nás jakousi vypůjčenou legitimitu, vzali na sebe ten závazek, kterému musí dostát, a my je v tom budeme podporovat. To tady dělali úplně všichni, mimo vyslovených zrádců. A bylo to správné. Jenomže odvlečení naši důvěru naprosto hanebně zklamali, až na jednoho, Františka Kriegla. Toho si vážím, i když názorově bychom se jistě v mnohém nebyli shodli.

Teď se velmi často říká, a v disidentských kruzích to bylo oblíbené, jak česká společnost selhala za normalizace a jakou projevila obrovskou slabost a přizpůsobivost. Ale málo se bere v úvahu, že lidé byli napřed zrazení svým politickým vedením, svými politickými elitami, které se vykašlaly na jejich důvěru. Já neříkám, že je to absolutní pardon a vyvinění, ale je to určitě polehčující okolnost.

Když se vláda vrátila z Moskvy a vlna té solidarity skončila, v jaké jste se ocitli situaci, pokud jde o vaši práci, o vydávání Tváře?

My jsme ten časopis dělali, dokud to šlo. Po zákazu část z nás došla k závěru, že kulturní oblast je na x příštích let úplně zabetonovaná, a odešli jsme do „praktického života“. Nějaký čas jsme dělali nádeníky, potom jsme si pořídili výrobu hraček, která nám vydržela čtyři roky (text Emanuela Mandlera pojednávající o této zkušenosti vyšel pod názvem Komunální dobrodružství v RR č. 35/1997). Pak se ukázalo, že ani to pořádně nejde. Od roku 1974 jsem tedy patnáct let pracoval jako programátor u počítače. Musel jsem se to naučit, ale nebylo to těžké a musím se přiznat, že mne ta práce bavila.

Když v roce 1989, po dvaceti letech normalizace, došlo v listopadu ke změně režimu v takzvané sametové revoluci, do politiky se vrátila řada lidí, kteří byli tím či oním způsobem spojeni právě s pražským jarem. Ať už to byl třeba Alexander Dubček, jehož návrat se ale vlastně nevydařil, nebo celá řada jiných aktérů. Mělo pražské jaro, to, co se tehdy na konci šedesátých let odehrálo, nějaký vliv na obnovení demokracie na začátku let devadesátých?

Tohle se strašně těžko formuluje, protože: co to vlastně bylo pražské jaro? To bylo jako zemětřesení. Přírodní děj, který byl nezávislý na vůli lidí. Režim se zhroutil a došlo ke spontánnímu pokusu tehdy zodpovědných politiků zachránit ho jeho zlidštěním. Žádná faktická alternativa tady nebyla, protože na ni nebyl čas. Například Václav Havel někdy na začátku pražského jara navrhoval zavedení politické plurality v tom smyslu, že by k „socialistické“ straně vznikla „demokratická“: což bylo poněkud zvláštní, protože žádná socialistická strana, jako třeba německá SPD, tady tehdy nebyla, jenom reformovaná komunistická.

Nikdo si nekladl otázku, jak to udělat, aby si tahle země mohla pod příšerným ruským tlakem udržet aspoň trošku autonomie. Takhle skromný nikdo nebyl, všichni chtěli obrátit svět vzhůru nohama a naruby. Třeba Finům se svého času povedlo si jistou autonomii vydobýt: jenomže oni předtím dokázali dát Rusům velmi citelně najevo, že se umí bránit. Na rozdíl od nás.

Co z toho tedy mohlo přežít? Spousta lidí, kteří se angažovali, byli nejdřív stalinisté, potom stalinisté s lidskou tváří, pak stalinismus ztráceli a zbyla jim lidská tvář, ale pořád ve své minulosti tak trochu vězeli. Neuměli to zreflektovat a snažili se sami před sebou nějakým způsobem rehabilitovat. Tím vznikl v politice strašný nepořádek. Nejsmutnější mi na tom připadá, že lidé jako Václav Havel těmto lidem nakonec v sedmdesátých letech vyšli vstříc. Nemyslím, že by reformní komunisté měli být „donuceni až k pláči“; šlo jenom o to, aby bylo jasné, že ten koncept sám o sobě byl krajně nešťastný a nesprávný. A tohle se tady zmatlalo do takové divné kaše. Nakonec se do toho nějak dostali vlastně i normalizační komunisté. To je podstata toho „nevyrovnání s minulostí“, o němž se u nás od roku 1990 mluví.

Jako jisté dědictví pražského jara na začátku devadesátých let tedy vidíte to, že reformní proces šedesátých let byl spojen s komunistickou stranou a po listopadu 1989 tady byly snahy na tuhle linii nějak navázat?

Bylo by nespravedlivé říkat ve vztahu k pražskému jaru, že nebylo na co navázat. Jednak lidé opravdu chtěli víc svobody a chtěli to upřímně, i když o tom neměli vždycky úplně přesné představy. A já jsem přesvědčen, že i na tom, co chtěli reformní komunisté, bylo spousta upřímného a že je to třeba ocenit. Ale ještě jednou: neexistovala tady naprosto jasná představa, že se zároveň musí udělat tvrdá dělicí čára mezi tím, co tu bylo předtím. Problém byl v tom, že jsme byli ruská kolonie, v níž byla zavedená ideologie odvozená z evropského marxismu, jejímž cílem bylo držet u moci ten poměrně zaostalý a dosti brutální režim. Bývalé komunistické elity si nedovedly jasně přiznat, co vlastně v těch padesátých letech dělaly. Nejde přitom o to, aby si posypali hlavu popelem, plakali a trhali na sobě šaty. Vůbec ne. Jde o to, aby si nějak v koutku duše připustili, že se musí říci, co to opravdu bylo. Někteří to dokázali, ale mně se zdá, že jich nebylo moc.

Po roce 1989 jste také na čas vstoupil do aktivní politiky a politické dění komentujete dodnes. Je pro vás zkušenost z šedesátých let důvodem, proč jste opustil literární kritiku a literární historii?

Jako literární kritik jsem působil až do roku 1969, do zákazu Tváře. Nechal jsem toho proto, že kdybych v té strašné situaci, jaká tady tenkrát byla, psal dál o básničkách, tak bych si připadal jako pianista v podpalubí potápějícího se Titaniku, který hraje Chopina. To se mně zdálo být lehce od věci.

O co mi od „normalizace“ šlo, byla snaha o rekonstrukci české národní společnosti jako demokratické společnosti, která je vázaná na západní prostředí. To je dědictví české politiky 19. století. My jsme sice byli vždycky periferií Západu, ale poctivou periferií. Každý nemůže být centrum, někdo musí být periferií, na nás připadla periferie, dělejme to poctivě. A tady při tom jsem zůstal a bylo logické, že když se začala rekonstruovat demokracie, snažil jsem se v tomto smyslu angažovat. To zaprvé.

Zadruhé: do politiky jsem se vlastně dostal daleko dřív, a to už v roce 1987, kdy jsme v rámci disentu ustavili skupinu, která se snažila ho otevřít, to jest prolomit bariéru disidentského ghetta a otevřít politické problémy. V tomto směru jsme měli praktické návrhy, poslední návrh byl někdy ze září roku 1989. Navrhli jsme, aby se jednotlivé disidentské skupiny pokusily, pokud to jde, rekonstruovat, proměnit v zárodky politických stran. Navrhli jsme to například Nezávislému mírovému sdružení a paní doktorka Marvanová to tenkrát rozhořčeně odmítla s tím, že jejich hlavním úkolem je boj za mír. A odmítly to ovšem i disidentské špičky včetně Václava Havla, s tím, že je to předčasné. Na začátku listopadu jsme tedy sami založili Liberálně demokratickou stranu, politickou stranu, a požádali jsme o registraci. Nic dalšího jsme v tom směru udělat nestihli, protože za týden to prasklo. Takhle jsem se dostal k politice.

Pak jsem byl dva roky poslancem Federálního shromáždění za Liberálně demokratickou stranu (v rámci OF). Pak jsem rok dělal šéfporadce premiéra Klause a v té souvislosti vstoupil do ODS. Tohle místo mi dvakrát nevyhovovalo, ale hlavně z toho důvodu, že jsem svým založením kverulant a na moji loajalitu to postavení kladlo příliš velké nároky. Jinak jsem rád, že jsem ten rok tu funkci zastával, ani trochu se za to nestydím a doufám, že jsem Klausovi byl aspoň trochu užitečný. Souhlasil jsem s Václavem Klausem ve dvou základních věcech: že je třeba obnovit normální politické strany a že je třeba klidným způsobem rozdělit federaci. Považuji to obojí za správné i dnes. S Klausem jsem se pak celkem v dobrém rozešel a deset let jsem učil na Fakultě sociálních věd. Z ODS mě za rok vyhodili se zdůvodněním, že jsem neplatil příspěvky. Což je pravda, jen mi to sdělili přes média až ve chvíli, když jsem se rozhodl ze strany vystoupit po jakémsi nechutném zásahu do časopisu Denní telegraf. A psal jsem. Píšu vlastně dodnes.

Ve svých textech sledujete českou politickou scénu a vůbec českou společnost. Jednou z určujících zkušeností právě z pražského jara je příchod sovětských vojsk a to, že jsme jimi následujících víc než dvacet let byli okupováni. V dnešní politice je zjevný silný příklon k Rusku, ze strany prezidenta, ale i jiných. Znamená to, že ta dějinná zkušenost je zapomenutá?

To by mě hrozně zajímalo. Já jsem se narodil v zemi, kde cizí vojska byla. Byla to vojska německá. Moc si to nepamatuji, protože v pětačtyřicátém mně bylo pět let. Pro generaci starší, než jsem já, byli niterným problémem Němci. Pro mě a pro mou generaci nejsou vůbec problém Němci. Pro mě a pro mou generaci jsou problém Rusové – tedy nemyslím ruský národ, ale ruskou imperialistickou politiku. A pak jsou tady mladší lidé. A jak se teď rozhlížím kolem sebe, zdá se mi, že pro ně není problém nic. Možná uprchlíci, kteří tu nejsou. Ale protože pro ně není zrovna problém nic, tak si budou muset holt pořádný problém zažít. A předtím si ten pořádný problém nechtě vytvořit. Mám skoro pocit, že už na tom mohutně pracují.

Dějinné zkušenosti se musejí obnovovat, zvlášť když je společnost svým způsobem nedbalá a nemá jasno o tom, co se tady vlastně v posledních desetiletích dělo. V rámci svých chabých sil jsem se snažil proti tomu něco dělat, ale takové masové falšování vlastních novodobých dějin, jaké dnes (tj. zejména v letošním osmičkovém roce a zejména v babišovských médiích) probíhá v Česku, to snad není nikde v Evropě. Zejména když tu ještě pořád je jakási svoboda. Je to vlastně posun jakoby jen maličký – tedy asi takový, jako kdyby hezké holky začaly nosit umělé plnovousy. Ale je to děsné. Aby si někdo z vlastní vůle a svobodně takovým nestydatým způsobem falšoval vlastní dějiny, to se hned tak nevidí.

Nemáme nějaký ještě optimističtější závěr?

Já jsem optimista. Já jsem hrozný optimista. Pořád se musí něco dělat, dokud člověk není mrtvý. Ale té práce je nějak moc, řekl bych.

Ale pořád to ještě aspoň trošku jde, pořád je to ještě lepší než za normalizace, pořád je to lepší než za protektorátu, pořád je to lepší než za stalinismu. Já vím, že je to blbá útěcha, ale možná že je dobré si přece jenom i tohle trochu uvědomit. Vždycky může být ještě hůř. Važme si toho.

Bubínek Revolver Revue, 7. 8. 2018