Na prahu srpnového výročí

Na počátku prázdnin získaly naše „Nové pořádky“ konečně pevný politický rámec. Po dvojích volbách (do Poslanecké sněmovny a prezidentských) máme i vládu s důvěrou PS.

Letní prázdninové období se velmi hodí pro tichou a nenápadnou stabilizaci státní správy, policie, dalších mocenských orgánů i zpravodajských služeb. Hluční demonstranti z jara (nebylo jich zase až tak moc) se uložili k letnímu spánku. Předem to poctivě ohlásili.

Další, kdo drží slovo, jsou „Piráti“. V předvolební kampani dali vtipně najevo, že hodlají zavírat. Teď spolu s Babišovým ANO rozjíždějí ve vyšetřovací komisi PS kauzu OKD. Z 60% už je prý hotovo, do podzimních voleb bude všechno pod střechou. Aspoň na někoho je možné se spolehnout.

Revoluční změny si žádají dějinnou kulisu. V normální svobodné společnosti je uvažování o dějinách sled vleklých a zuřivých sporů. Pochopení dějin a konsensus ve společnosti může vzniknout jedině v nich. Tak byl kdysi Havlíček v konfliktu s planým slovanstvím, Masaryk s falšováním českých dějin a s českým antisemitismem. Na straně, co se nakonec prosadila, stálo nejprve jen velmi málo lidí. Naštěstí pro nás velmi statečných.

Dnes je trend opačný. Živé, krvavé dějiny, o něž je třeba se přít, se mění ve zkamenělou šaškárnu. Historie je pojímána jako soustava posvátných pravd a floskulí. Pečují o ni historičtí a novinářští velekněží s politickým krytím. Vyrovnání s dějinami se děje řadou sakrálních obřadů: nejdřív ovládaly jen období od května do června, letošní „osmičkový rok“ znamená velkou extenzi. Nakonec nejspíš vznikne obludný kamenný útvar počínající pradávnou Slovanskou epopejí a končící mýtem o tom, jak „obyčejní lidé“ zatočili s politiky, co nemakali a kradli. Mocně se angažují babišovská média. To, co vzniká, připomíná aztécké náboženství. Jen na lidské oběti zatím ještě nedošlo.

Teď oslavíme kulaté výročí „sovětské“ invaze z r. 1968. Podle toho, co jsem si přečetl, se chystá muzeální paráda: něco jako Maroldovo panorama bitvy u Lipan, ale tentokrát jako happening (v 19. století to udělat pohyblivé ještě neuměli).

Výročí je samozřejmě nesmírně aktuální. Jen je třeba vědět, v čem: tenkrát jsme čelili s prázdnýma rukama statisícové cizí armádě. Dnes nepřítele zvenčí nepotřebujeme, vyvolali jsme si ho jako džina z láhve sami. A zbytky demokratická veřejnosti a zbývající demokratičtí politici by měli vzdorovat těm, co se v letním horku, v lenosti a v apatii rozhodli dobrovolně zkamenět.

Problém nepřišel zvenčí, problém jsme my sami. Skončí pokus o odpor v následujících dnech, týdnech, měsících a letech stejně hanebně jako to, co přišlo po srpnovém týdnu odporu v roce 1968? Teď není čas na žádnou revoluci. Zvlášť ne na lehce operetní revoluci, jako byla ta, v níž poté, co se skoro sám od sebe zhroutil předlistopadový režim, ve světle reflektorů a před televizními kamerami, vítězila „pravda a láska nad lží a nenávistí“. Je čas na mnohaletou otravnou a nezajímavou práci.

Mám pocit, že se do ní dnes nikomu moc nechce. Je moc horko.

29. července 2018; psáno pro E15