Jak Zeman vládne. A nejde jen o novičok!

Senátoři STAN oznámili už ve čtvrtek na tiskové konferenci, že zahájili přípravu materiálů, které by měly vést k ústavní žalobě z velezrady na prezidenta Miloše Zemana. Zdá se, že s podporou lidovců jsou pak schopni prosadit, aby se jejich návrh dostal na program senátní schůze.

Senátory STAN (a případně další, kteří se k nim připojí) je třeba podpořit. Nejde jen o to, jakou naději na prosazení má v tuto chvíli jejich požadavek. Dnešní doba je velmi chudá na naději. Aby nějaká naděje vůbec vznikla, je zapotřebí nejdřív něco dělat. Například zformulovat důvody, pro něž by se způsobem Zemanova vládnutí měla zabývat instituce k tomu kompetentní, to jest Ústavní soud. V rámci možností, které mu poskytuje Ústava ČR, článek 65, odst. 2.

Týž den, kdy senátoři STAN přišli se svou iniciativou, odpověděl prezident Zeman během své návštěvy Moravskoslezského kraje na dotaz České televize, zda by akceptoval europoslance Miroslava Pocheho na funkci ministra zahraničí ČR. Reagoval jednoslabičným „ne“.

Zemanovský způsob vládnutí

Jak vlastně vypadá způsob vládnutí, který se u nás z iniciativy prezidenta Zemana zavedl po říjnových volbách v loňském roce? Premiéra jmenuje prezident podle vlastního uvážení. Jsou tu ovšem jistá omezení: např. kdyby chtěl jmenovat premiérem koně (jako kdysi císař Caligula jmenoval svého koně konsulem), nešlo by to nejen proto, že zatím žádného nemá (tuto nesnáz by bylo možné snadno překonat), ale i kvůli těžko překonatelné idiotské ústavní zvyklosti, podle níž premiér musí být homo sapiens sapiens.

Premiér pak navrhne ministry, přičemž prezident, jak to vypadá, má u každého právo veta. Vláda musí do třiceti dnů požádat Poslaneckou sněmovnu o důvěru. Když důvěru nedostane, vládne dál, dokud se prezident nerozhodne znovu jmenovat premiéra (toho samého nebo jiného).

Poslanecká sněmovna nemá možnost hlasovat o nedůvěře této vládě, protože jí nevyslovila důvěru. O zákonech bude i nadále rozhodovat Sněmovna (a Senát a následně ještě prezident, který má právo veta, jež ovšem PS může přehlasovat). Nechci spekulovat o tom, nakolik má vláda bez důvěry možnost obcházet PS vládními nařízeními, podle mého názoru by to aspoň do jisté míry šlo. Prezidentské dekrety se po listopadu 1989 zatím ještě neujaly.

A v zájmu prezidenta vlastně je, aby vláda pokud možno žádnou důvěru Poslanecké sněmovny neměla. Kdyby ji dostala, vymkla by se totiž prezidentovi z rukou.

Zahraniční politika

Podle článku 63, odst. 1 a 2 Ústavy prezident zastupuje stát navenek a sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, přičemž sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy. Podle odst. 3 téhož článku vyžaduje rozhodnutí prezidenta republiky, vydané podle odst. 1 a 2, ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. A podle odst. 4 za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády, odpovídá vláda.

V praxi u nás po zavedení přímé volby (což znamenalo faktické posílení pravomoci prezidenta) probíhá přetahovačka mezi prezidentem a vládou, v níž prezident tahá za delší konec. Proti většímu či menšímu odporu všech polistopadových premiérů a ministrů zahraničí se mu daří pomalounku, polehounku otáčet kormidlo zahraniční politiky směrem od dosavadních západních spojenců k autokratickým východním velmocím (Rusko, Čína).

Politický chaos. Způsob vládnutí je třeba prověřit

Výsledkem toho obojího (jak pokud jde o vnitřní, tak o zahraniční politiku) je podstatné rozkolísání politické stability České republiky. Je proto nezbytně zapotřebí, aby byly všechny zmíněné problémy důkladně prověřeny v rámci možností, které skýtá Ústava ČR.

Možné a potřebné je dvojí prověření. Pokud jde o ústavnost, je kompetentní Ústavní soud v rámci ústavní žaloby vůči prezidentovi. Pokud jde o vůli lidu, poskytuje Ústava ČR a Listina základních práv a svobod řadu možností: vůbec totiž nevěřím, že k tomu, co pan Zeman setrvale provádí, mu dali voliči v prezidentské volbě placet. I to je třeba prověřit.

Způsob vládnutí, jaký se u nás zavedl, má v tuto chvíli s demokracií pramálo společného. To, co nám hrozí, je rozvrat a chaos. Politické vakuum se většinou vyplní tím nejhorším způsobem. Měli bychom tomu čelit všemi prostředky, které nám Ústava a zákony dávají k dispozici.

V roce 1989 se hroutila totalita, dnes se hroutí demokracie

Zároveň bychom neměli podléhat falešným iluzím a falešným analogiím. Společenské protesty z roku 1989 vypadají dnes z odstupu jako veselý karnevalový rej. Prohnilý komunistický režim se hroutil z větší části sám od sebe a ti, co proti němu vystupovali, se na té vlně vezli. Jistě jsme k jeho zhroucení přispěli, ale asi o dost méně, než máme sklon si namlouvat.

Dnes je situace zároveň obdobná i opačná. Taky se hroutí, vlastně už sám od sebe se zhroutil režim: tentokrát ovšem ten polistopadový, demokratický. Je třeba se připravit nikoli na veselý karnevalový rej, jak by se mohlo zdát z pouličních demonstrací a happeningů, ale na dlouhodobý, otravný a únavný odpor ve zlých časech. Je třeba dělat něco, aby se rozvrat zastavil.

Proto si odvažuji napsat: za prvé, senátoři STAN si ve své iniciativě zaslouží podporu. Jen je tu iniciativu třeba podstatně prohloubit, rozšířit a doplnit. Za druhé, problém není jen prezident: může si dovolit to, co provozuje, jen díky úpadku demokratických politických stran a bujení patvarů jako je ANO, SPD nebo Piráti. A konečně: bez Babiše by nebylo Zemana a bez Zemana by nebylo Babiše.

20. května 2018; psáno pro Echo 24