Jednání ČSSD s ANO ztroskotala.

Nový establishment, který se u nás ustavil jako výsledek voleb do PS v říjnu 2017 a byl stvrzen výsledkem prezidentské volby v lednu 2018, je fakticky negací toho, co tu bylo v letech 1990-2013, tj. polistopadového demokratického režimu. Není to ale nějaká plánovitá, vědomá a cílená negace jakou byl např. nacistický režim Německu od roku 1933 či bolševický režim po únorovém puči 1948 v ČSR. Ten nynější vznikl ze spontánního odporu velké části veřejnosti k „době, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli“. Vznikl vlastně taky spontánně, asi podobně, jako kdysi věřili, že se ze špíny a svinstva rodí blechy, štěnice a švábi. Nemá jednotné vedení či velení ani jednotnou ideologii, sdružuje uskupení, která nejsou plně koordinována, v lecčems si navzájem protiřečí a leckdy si jdou navzájem po krku. Ta uskupení mají společný instinktivní odpor k demokracii. Přitom Nejsou schopna se dohodnout, kdo bude „vedoucí silou“ – jednoty se ostatně v tomto systému-nesystému dá dosáhnout jen mocenským zápasem ve volném stylu.

Účastníky dnešních „Nových pořádků“ jsou:

Především jejich favorit, Babišova „rodinná firma“, sestávající z mohutné ekonomické, politické a mediální sekce. Je zjevné, že něco podobného v civilizovaném demokratickém uspořádání nemá místo, protože demokracie je možná jen tam, kde je praktická politika oddělena ne jedné straně od podnikání, na druhé od médií jako prostoru pro nezávislé posuzování politických aktivit. Tady vznikla obludná všežravá potvora, která díky zrušení těchto hranic všechny své politické konkurenty bez problémů pozře. To, k čemu spěje, je její samovláda, tedy jak se dříve říkalo „totalita“.

Druhý prvek, prezident Zeman. Jeho cíle jsou čistě osobní, samovláda a sebeprosazení jednoho člověka. Jeho zázemí je omezenější, má k dispozici jen prezidentský mandát, v ústavě nedbale definovaný a opřený o nesmyslnou patriarchální veřejnou potřebu vůdce, typickou pro nedospělé národy.

Třetí prvek, KSČM, rudiment bolševického režimu včetně instinktivní podpory ruského centra už (přechodně?) neexistujícího impéria. Jako strana je poměrně slabá, zároveň je to však dobře zorganizovaná bojůvka, která se dokázala rychle adaptovat na polistopadové demokratické prostředí a šikovně využívá všechny jeho slabiny. To, že dokázala přežít až dodnes, je zároveň svědectvím o nedostatku obranných látek v české společnosti.

Za čtvrté, Okamurova Strana přímé demokracie. Extremistické uskupení nebolševické povahy, opřené o demagogii „nadčasovou“ („přímá demokracie“, která vždycky představuje cestu k likvidaci demokracie skutečné a k diktatuře) i o demagogii dobovou (zneužití hysterie z migrační krize ve veřejnosti; tím, jak hysterie slábne, slábne i strana).

(Myslím, že by bylo nespravedlivé v této souvislosti aspoň na okraj slovem nezmínit i Pirátskou stranu, která představuje jakousi intelektualistickou verzi nedemokratického uskupení: žije především hysterickou představou účtování se zkaženou polistopadovou demokracií, která je opřená o pseudovědeckou ajťáckou ideologii budování přímé demokracie podobně jako se kdysi marxismus opíral o Marxovu „politickou ekonomii“. Je to zcela nespolehlivý útvar, považovat tyto lidi za demokraty je osudný omyl. Jsou ostatně jediní, kteří v předvolební kampani zcela přímo a jmenovitě uvedli, koho ze svých politických oponentů zavřou.

Nový systém si bude muset teprve „sednout“, hnutí jsou navzájem konkurenční a budou si to muset napřed rozdat, což se ostatně už děje. To je jediné štěstí v našem neštěstí, které jsme si zavinili svou bezbřehou indolencí: demokracie, kterou jsme dostali skoro zadarmo, nám nevoněla a byli bychom ji rádi od podlahy vylepšili a napravili: přitom se nám ovšem podařilo ji úplně zničit. To se ostatně radikálním reformátorům demokracie stává pravidelně.

„Sedání“ nového systému je obtížný geologický proces. Aby mohlo proběhnout hladce a nerušeně, je důležité je vzbudit jak v oblbené domácí veřejnosti, tak i mezi spojenci dojem, že se nic neděje. Neboří se svět. Říká se tomu nechumelismus. Proto je pro Andreje Babiše krajně nešikovné vytvářet vládu jen s podporou kompromitovaných komunistů a okamurovců (oběma stranám se navíc, jak se zdá, hroutí veřejná podpora). Potřebují nějakou „demokratickou“ zástěrku, paraván, který by novou vládu učinil stravitelnější doma i venku. Trvale ochotnými sehrát podobnou roli se ukázali jen sociální demokraté, který z říjnových voleb vyšli v nejzbědovanějším stavu. Ve straně navíc existuje silná opozice k předchozímu „sobotkovskému“ vedení, která ucítila svoji šanci.

Obtížné je jen jedno: jak vysvětlit členské základně ČSSD to, že strana leze znovu do pelechu se subjektem, který ji v uplynulých čtyřech letech jako koaliční partner soustavně pronásledoval, trápil, mučil a záludným způsobem ji postupně oholil o většinu preferencí. Jakýsi psychologický problém s tím musili mít i ti, kdo teď novou koalici, tentokrát víc než nerovnou, prosazovali a pokoušeli se dojednat. Navíc když slíbili, že výsledky koaličního jednání musí schválit vnitrostranické referendum. Proto položili Babišovi velmi tvrdé personální podmínky: pět ministerstev, z toho jedno „silové“: a to buď ministerstvo financí, které by mělo střežit Babišův „střet zájmu“ (tak se říká tomu, že jeho strana je zároveň obří koncern, mediální impérium a silné politické hnutí), nebo vnitro (aby Andrej Babiš neměl možnost zamést pod koberec vyšetřování kauzy Čapí hnízdo, tj. podezření z dotačního podvodu, v němž je až po uši). A na této podmínce nakonec jednání ztroskotalo: Babiš požadavek odmítl a vyjednavači jednání ukončili. Nebyli by to sociální demokraté, kdyby po sobě nenechali dvířka malinko pootevřená. Vypadá to, jako by věřili, že se jich prezident Zeman, v jehož ruce už Andrej Babiš už oddaně vložil svůj osud, nějak ujme. Andrej Babiš zatím není ani trochu ochoten na jejich podmínky přistoupit.

Všeobecně se poukazuje na to, že podmínky, které si ČSSD klade, jsou vzhledem k faktické síle strany zcela nepřiměřené. To je ale třeba upřesnit. Nepřiměřená je jedna jediná představa, že tak poměrně slabý a nezkonsolidovaný politický útvar, jakým ČSSD je, bude schopná v rámci koaliční spolupráce Babišovu rodinnou firmu vůbec nějak ovlivnit. A že se jí zároveň podaří zachránit svou ohroženou existenci. Tato představa je úplně nesmyslná, jako všechny politické manévry, zdůvodňované „odvracením nedozírných následků“. ČSSD se pouze jako poslušný ocásek namočí do všech politických dobrodružství svého mocného partnera, bude provádět jeho politiku, sloužit mu zároveň jako alibi, tak jako to během bolševického období dělaly nekomunistické „strany Národní fronty“. Jen to bude aspoň zpočátku méně vidět. A jediné, čeho takoví odvraceči nedozírných následků dosáhnou je to, že se jejich přičiněním nedozírné následky uskuteční daleko lépe, rychleji a plněji, než kdyby se aspoň trochu pokusili jim vzdorovat.

Pro spravedlnost je třeba říci, že nynější vedení ČSSD snad aspoň trochu tuší, že koalice tohoto typu má svá obrovská úskalí. Dokonce i Jiří Zimola, o němž je těžké mít jakékoli iluze, prohlásil, že jeho strana nechce dělat hnutí ANO fíkový list. Kéž by tomu tak opravdu bylo! A sociálně demokratičtí lídři by taky měli vědět: to, čemu říkají „Babišův střet zájmů“ je někdo daleko horšího, totiž střet „rodinné firmy“ pana Babiše s demokracií. Zároveň platí, že je to problém politický, nikoli kriminální: a rozhodnout ho nejsou kompetentní policie, státní zástupci a nezávislé soudy, nýbrž občané v rámci možností, které jim zaručují Ústava a zákony ČR. Z toho hlediska je např. problém, který má pan Babiš s Čapím hnízdem, sice významný (usvědčuje ho z pokrytectví, když bouří proti „politikům, co nemakali a kradli“), ale nikoli rozhodující. Rozhodující je jeho vykutálená představa o přestavbě demokracie. Uskutečnění té představy je třeba za všech okolností zabránit, a bylo by jí třeba zabránit i tenkrát, kdyby pan Babiš byl zbožný filantrop a poctivec od kosti.

Shrnuto a podtrženo: hrozně rád bych věřil, že ČSSD už nechce dělat Babišovi fíkový list se vším všudy, co to obnáší. Bohužel mi to zatím moc nejde.

8. dubna 2018