Pohřeb Bohuslava Sobotky

Minulý čtvrtek padla poslední překážka, která ČSSD bránila nerušeně se oddat neřesti v náruči Andreje Babiše. V českém mediálním prostoru proběhla okázalá politická kremace Bohuslava Sobotky, zjevně posledního poslance, který byl ochoten říci „ne“ nerovnému konkubinátu.

Obřad byl tichý a důstojný. Uznání vyjádřili političtí odpůrci zesnulého (Miroslav Kalousek, Petr Fiala, dokonce i pan Bělobrádek mluvil o „férovém soupeři“ – přitom s ním čtyři roky seděl ve vládní koalici). Z toho, co řekli činovníci ČSSD (Hamáček, Chvojka, Hašek, Foldyna) bylo zároveň cítit, že se jim docela ulevilo.

Hlavní řeč držel netradičně sám nebožtík. Jeho sdělení není úplně čistě „odcházím z politiky“, jak vyzněly některé zprávy. Odchází z celostátní, parlamentní politiky. Je nadále proti koalici s Babišem. Bude v tom smyslu hlasovat v referendu a prý i přesvědčovat další spolustraníky. Nevylučuje angažmá v rámci „občanské společnosti“ (podpora některých spolků, podpisy na peticích). Je také třeba vzít v úvahu, že po volebním debaklu ČSSD je jakési stažení do pozadí pochopitelné. Jenže pan Sobotka zároveň říká, že jeho rozhodnutí je v prvním plánu hluboce osobní a slibuje, že nebude jako někteří jeho předchůdci v médiích okopávat kotníky svým nástupcům. Je těžké to chápat jinak než jako závazek: budu vám co nejmíň překážet. Panu Sobotkovi je přitom 47 let, tedy věk, kdy vrcholná kariéra jiných politiků teprve začíná.

A tak mne všechno mne pudí k tomu, abych porušil pietu a neřídil se zásadou „o mrtvých jen dobře“. Nepopiratelná zásluha politického zesnulého je, že občas dokázal hezky zformulovat věci, na něž jeho spolubojovníci od doby předsedy Zemana rádi zapomínali: totiž že sociální demokracie by neměla sklouzávat do laciného populismu, který čistě pragmaticky půjde po moci za každou cenu; že by neměla zapomínat na to, že je nejen orientována sociálně, ale že je taky demokratická; a že principy parlamentní demokracie stojí nad zápasem mezi pravicí a levicí. Petr Honzejk o něm teď uznale napsal, že není moc takových, kteří dokážou ustoupit stranou, když partaj, kterou dlouhá léta vedli, začíná dělat věci, s nimiž bytostně nesouhlasí. Jenže bohužel, soudě podle výše zmíněných zásad pana Sobotky, ČSSD ty věci dělala s jistými výjimkami po celou dobu, co jí předsedal. Je tedy např. otázka, zda neměl odstoupit daleko dřív. V době Velké protikorupční revoluce vášnivě vybojovala vítězství nad „zrádnou pravicí“ – jenže vybojovala ho pro desperáta Babiše. Pak s ním skončila v koalici, v níž byla soustavně vystavena jeho trapičství, a masochisticky si pochvalovala, že je to ta nejlepší vláda, jaká může být. Nakonec utrpěla potupný volební debakl, a teď, zjevně stižena stockholmským syndromem, leze svému mučiteli dobrovolně do pelechu. Pan Sobotka si přitom i dnes toto vládní soužití pochvaluje.

Je mi líto, ale nedokážu účast pana Sobotky na vlastním funuse pochopit. Když někoho pohřbívají za živa, měl by se, pokud si aspoň trochu váží toho, co říkal a občas i dělal, aspoň trochu bránit.

25. března 2018; psáno pro E15