ARCHIV

Není zločin jako zločin

Právním posudkem ohledně Benešových dekretů, který na požádání Evropského parlamentu vypracoval prof. Jochen Frowein, bývalý ředitel Institutu Maxe Plancka v Heidelbergu, se ve své pravidelné rubrice už zabýval Emanuel Mandler. Posudek je zajímavý nejen tím, jak pojednává zadané téma, ale co vypovídá o způsobu, jak dnes Němci uvažují o nacistické minulosti a o tom, co následovalo. Německé vyrovnání nebo spíše nevyrovnání se s minulostí má důsledky i pro současnou německou politiku.

Prof. Frowein k majetkovým konfiskacím vyhnaných Němců nejprve říká: "Je možno pochybovat, zda v letech 1945 a 1946 byly konfiskace v souvislosti s násilným přesídlením obyvatel ospravedlnitelné podle veřejného mezinárodního práva, a to i když vezmeme v úvahu specifický charakter reakcí na německé činy v průběhu druhé světové války." Hned však upozorňuje, že byly na postupimské konferenci očividně akceptovány velmocemi jako důsledek vysídlení. A odkazuje na "prohlášení velvyslanců Ruska, Spojených států a Spojeného království v Praze, která potvrzují postupimská rozhodnutí. Tato prohlášení ukazují, že jakákoli diskuse o přesídlení německých obyvatel z území Československa a konfiskaci majetku, který tam zůstal, by se týkalo velmocí, které se podílely na postupimském rozhodnutí." V části věnované sporu s Lichtenštejnskem o obraz Velká vápenka zase uvádí, že Evropský soud pro lidská práva schválil postup německých soudů, jež "uplatnily mezinárodní smlouvu, která jim zabraňuje hodnotit jakákoli konfiskační opatření po druhé světové válce". Z toho plyne, že konfiskace sice nejspíš nejsou podle veřejného mezinárodního práva ospravedlnitelné, ale diskuse o nich by narazila na zájmy velmocí a mezinárodní smlouvy brání německým právním institucím je hodnotit. Vyvstává otázka, nakolik je za těchto okolností německý právní expert vůbec kompetentní otázky související s poválečnými zločiny proti lidskosti posuzovat. Způsob, jakým Frowein pojednává historické okolnosti posuzovaných právních norem, pochybnosti jenom prohlubuje.

Prof. Frowein je přesvědčen, že v souvislosti s deportacemi Němců po druhé světové válce "je též nutné nezapomínat, že to bylo Německo, kdo začal s násilným přesidlováním obyvatelstva". Je tomu třeba rozumět tak, že se vytvořil precedens v oblasti mezinárodního práva, který pak po skončení války rozvíjely další státy? A pokud ne, k čemu je takové ospravedlňování jedněch zločinů druhými? Československá opatření v oblasti občanství byla prý "bohužel" "důsledkem historických událostí". O pověstném zákonu č. 115/1946 Sb., k němuž má Frowein jisté výhrady, zároveň hned podotýká: "Je samozřejmě nutno okamžitě dodat, že uvedený předpis byl přijat po dlouhém období kruté okupace, během které bylo brutálně zavražděno nebo zraněno mnoho civilních osob. Mnoho, pokud ne většina, činů Němců během okupace nebylo nikdy vyšetřováno prokurátory nebo soudy." Vůbec není jasné, proč do věci plete způsob, jak postupovaly německé soudy ve věci německých válečných zločinů. Jeho úkolem přece nebylo srovnávání německého a českého postupu, ale posouzení české právní normy.

Odtud je už jen krůček k závěrečnému, základnímu závěru: Frowein nepovažuje za možné, aby byl zrušen zákon č. 115, protože by to porušilo očekávání lidí, kteří po více než padesát let žili v přesvědčení, že za své zločiny nebudou stíháni. Musí se ovšem vyrovnat se skutečností, že někteří němečtí zločinci byli za své zločiny postaveni před soud ještě půlstoletí po tom, co je spáchali. A tak tvrdí, že by prý nebylo správné posuzovat stejnými standardy vývoj v Německu a to, oč jde v ČR. Od konce války se "nikdo v Německu nemohl spoléhat na jakoukoli zásadu oprávněného očekávání, že nebude muset stanout před soudem, pokud budou odhaleny jeho zločiny v této oblasti. V Československu a v České republice do tohoto okamžiku tomu bylo zcela jinak." Zde je ve zcela jasné podobě základní zásada, na níž stojí posudek prof. Froweina: je správné a nutné, aby se Němcům měřilo jiným metrem než Čechům. Zločinné jednání na české straně bylo totiž především reakcí na to, co se stalo během německé okupace.

Postoj profesora Froweina je ovšem rzye právní: je to stanovisko obhájce českého delikventa. Tak jako advokát, který je přesvědčený marxista, hájí sedminásobného vraha tím, že pravým viníkem jsou sociální poměry, hájí Frowein své české mandanty tím, že hlavním viníkem jsou Němci. Jeho úkolem ovšem nebylo hájit Čechy, ale podat nestranný posudek. Je zjevné, že něco podobného je nad síly každého německého právníka. Jeho postavení je příliš choulostivé, politické tlaky, kterým je vystaven, příliš velké a způsob, jakým se Němci všeobecně vyrovnávají s minulostí, hystericky nevyrovnaný. Na první pohled vypadá toto sebemrskačství jako jakýsi přehnaný idealismus, ale není to bohužel pravda. Je to pouze neochota postavit se k naléhavým problémům zásadně a bez uhýbání. Když spolkový kancléř Schröder účelově využil ve volební kampani německého pacifismu, choval se stejně. A co si budeme povídat, stejný úhyb je i ten celý slavný německý pacifismus.

29. prosince 2002