Pravda a Láska, prezidentská volba, Babišův triumf

Asi před měsícem mne požádal pan Jan Dražan, abych přispěl do sborníku o právě proběhlé prezidentské volbě. Přivítal jsem to, je to zásadní věc a bylo kolem toho spousta sporů, v nichž jsem se angažoval. Vzal jsem to však příliš důkladně, se všemi historickými okolnostmi, takže rozsah textu výrazně přerostl stanovený limit. Musel jsem ho hodně zkrátit a za oběť krácení padla i tato pasáž, kterou považuji za dost zásadní. Dávám ji tu tedy k dispozici. Zároveň využívám příležitost a upozorňuji na to, že sborník se jmenuje Proč? (Proč je Zeman prezidentem. A proč jsme tam, kde jsme). Uspořádali ho Jan Dražan a Jan Pergler a vyjde v polovině března v nakladatelství Zeď.

Jediné všeobecně známé české opoziční hnutí z doby rozkladu komunistického režimu, chartistický disent, stálo od počátku na „historickém kompromisu“ těch, co komunistický režim a jeho ideologii už dříve z těch či oněch důvodů odmítali, s reformními komunisty z šedesátých let minulého století. Jakési srozumění samo o sobě bylo potřebné, všichni dohromady byli normalizačním režimem tvrdě pronásledováni a bylo logické, že se mu společně opřou. Vznikl však falešný kompromis, zformulovaný nejúplněji v Havlově Moci bezmocných. Post-totalita (rozuměj komunistický režim) podle Havla totálně selhal. Řešením pro budoucnost však není ani zkostnatělá formální („chcete-li buržoazní“) demokracie. Havel a jeho přátelé se pokusili zformulovat třetí cestu, opřenou nikoli o nedůvěryhodné politické strany, nýbrž o neformální skupiny, zakládané ad hoc k tomu či onomu dílčímu účelu. V jejich čele měly stát „osobnosti“, opřené nikoli o nějaký formalizovaný mandát, ale o osobní integritu a z ní plynoucí přirozenou autoritu. Podobnost takového utopického společenského uspořádání s autoritativním režimem je nápadná, liší se jen tím, že je v této ušlechtilé podobě (chce se mi poznamenat „naštěstí“) nerealizovatelné.

Přitom tento projekt byl tehdy do značné míry „z nouze ctnost“: bolševický teror v sedmdesátých a osmdesátých letech neměl sice už tu sílu jako za stalinismu, ale bez problému zvládal potlačovat všechny pokusy o politickou organizaci oponentů. Vyvozovat z toho, že politika jako taková je překonaná, bylo všem poněkud překotné.

Havel pak po převratu svou vizi v tom či onom modifikoval a přizpůsobil realitě. Vliv na něho měli zjevně jeho západní přátelé. Nestalo se tak ovšem výslovně, šlo spíš o vynucené ústupky politické realitě.

Všechny pokusy o politickou realizaci tohoto utopického snu ztroskotaly. „Občanské fórum“ si v procesu transformace politického kapitálu v ČR pro sebe úspěšné zprivatizoval Václav Klaus. Postupně se zhroutily Občanské hnutí, ODA, Unie svobody a nejrůznější koalice s její účastí. Projekt se očividně nehodil do tohoto politického světa. Uskutečnil se nakonec jako jakási virtuální realita, „nepolitická politika“ paralelní k té reálné. Opírala se o „občanskou společnost“ nezávislých iniciativ, které měly tvořit oponenturu ke stávajícím politickým stranám. Bitevním polem byly veřejné diskuse a mítinky, často dosti mohutné (např. akce „Děkujeme odejděte“ a pak různé protestní akce „Protikorupční revoluce“ z léta 2012). Pozoruhodné je, že po těch prvních nezbylo politicky vůbec nic, po těch druhých jen terén zkypřený pro to, aby v něm zapustil kořeny Andrej Babiš a jeho hnutí: vlastně taky iniciativa založená ad hoc ke konkrétnímu účelu (politické ovládnutí ČR) a soustředěná kolem osobnosti svého lídra a zakladatele. Ničivá energie těchto akcí „občanské společnosti“ byla ovšem značná.

Zároveň se samovolně vytvořilo cosi jako model konkurenční k tomu tradičnímu, politickému. Protože politika jako uskutečňovatel toho, oč v životě a ve světě jde, to jest mravnosti, selhala a selhává, je třeba se obejít bez ní a vnášet mravnost do společnosti přímo, bez politických zprostředkovatelů. Roli mravnostní zpravodajské služby na sebe berou média (zejména některá, hned po listopadovém převratu se v té roli etabloval zejména týdeník Respekt). O samotný výkon mravnosti pak pečují prokurátoři a policisté. Velmi výraznou ukázkou této invaze mravnosti do života byl policejní přepad Úřadu vlády v létě roku 2013, po němž následovalo zhroucení vlády a Poslanecké sněmovny a předčasné volby. Nukleární exploze mravnosti pak vytvořila vhodné životní podmínky pro bujení babišovského politicko-ekonomicko-mocenského monstra. Otevřela se brána k „Novým pořádkům“.

Samo pojetí „mravnosti an sich“ mi připadá jednak naprosto hnuté, a jednak pro české myšlenkové prostředí příznačné. „Mravnost“ sama o sobě je jen soubor floskulí, které lze podle libosti obměňovat, pokud není zakotvena v osobní víře lidí, opřené o společné vyznání. Věřící křesťan (tedy aspoň tak si to já jako věřící křesťan představuji) má milovat svého bližního jako sebe samého ne proto, že je to hezké, ušlechtilé, případně (pro nás lidi) prospěšné, ale protože to Bůh chce. Bez toho zakotvení je morálka vratká a nespolehlivá. Už z toho důvodu je taky nemožné, aby v ní získaly výlučnou moc policie a prokuratura. Musí o ni pečovat každý, to jest všichni. A žurnalisté, policisté a prokurátoři jako lidé s velkými kompetencemi a možnostmi musí být pod kontrolou ještě víc než jiní. Ideologie Pravdy a Lásky má výrazně orwellovské rysy. Je to kýčovité pseudonáboženství a jeden z projevů propastné bezbožnosti, jíž je česká společnost zachvácena snad vůbec nejvíc v Evropě. Je tak velká, že se ji zodpovědní lidé často stydí pojmenovat.

Zvláštní roli v občanské společnosti, v níž se spoluprací investigativních žurnalistů, policistů a prokurátorů a bez účasti nespolehlivé politiky vnáší do společnosti mravnost, hraje prezident: jako jakýsi velekněz, hlavní supervizor a garant mravnosti, který stojí ze své podstaty mimo politiku a nad politikou. Odpovídá to tradičnímu pojetí prezidentské funkce po roce 1918 a promítla se i do definice prezidentské funkce v Ústavě České republiky. Mj. i proto přikládali lidé z tohoto okruhu letošní prezidentské volbě takovou váhu a proto je jejich frustrace z výsledku tak hluboká.

Jen na okraj poznamenávám, že s vírou souvisí důvěra. Demokracie stojí na důvěře, je to institucionalizovaná důvěra. Dát bližnímu důvěru je spojeno s rizikem, že může být a často bývá zklamána. Pokusy omezit riziko zklamání na minimum vedou nakonec k nelidskému policejnímu státu. A neúprosný „boj proti korupci“, skončí nakonec tím, že se celý stát octne v rukou jednoho jediného obřího korupčníka. K čemuž dnes už máme významně nakročeno.

Tento koncept společnosti vznikl samozřejmě v dobré víře. Kritika české polistopadové politiky byla v mnoha ohledech oprávněná. To je ovšem slabá útěcha. Promítaly se do ní zklamané politické ambice jejích živitelů, nakonec se valila českou společností jako hysterická ničivá vlna a významně přispěla k tomu, že demokracie je u nás dnes v troskách.

17. 2. 2018