Zeman, Babiš, ústavní řád

Včera mne poněkud překvapily Lidové noviny Obmyšleného. Přinesly pod titulkem „Zeman i Babiš ignorují ústavní řád“ rozhovor s ústavním expertem prof. Janem Kyselou. Má titulek v tomto mediálním hájemství poněkud neobvyklý: „Zeman i Babiš ignorují ústavní řád“, a obsah rozhovoru mu odpovídá.

Profesor Kysela kritizuje Babišovu hlavní myšlenku: politici jsou prý žvanilové a korupčníci, a musí být nahrazeni „makajícími“ profesionály a manažery. Podle prof. Kysely směřuje k tomu, že upřednostňuje výběr (jediné) správné cesty před diskusí o alternativách. (Podobně prof. Kysela kritizuje Okamuru za politiku provozovanou na ulicích, náměstích a u hlasovacích uren, která upřednostňuje místo debaty aklamaci a místo rozumu emoce (to je moc hezky řečeno). Je to útok na liberální, parlamentní demokracii, dělbu a kontrola moci, lidská práva a svobodu jednotlivce. Prof. Kysela zároveň (s odkazem na Jiřího Přibáně) upozorňuje, že mnoho lidí se distancuje od celého polistopadového vývoje (tedy, upřímně řečeno, to je zjevné nejpozději od roku 2013 od té doby jsem na to taky poukazoval). Prof. Kysela v té souvislosti mluví o „neutrálnějším“ přístupu k minulosti v 90. letech v Itálii, kdy se hovořilo o lepším vládnutí, zablokování politického systému založeného na „klientelismu“ a korupci. U nás však šlo obojí ruku v ruce. Jako hlavní tváře dnešního systému jmenuje Zemana, Babiše, Okamuru a komunisty a „jim věrné politické strany a ekonomické skupiny“ - mocenský blok, který bude ovládat (proč bude?) Sněmovnu i vládu (a podotýkám, že následně samozřejmě i justici). Vysněnou formou politického života v pojetí toho bloku podle prof. Kysely není liberální demokracie, ale „východní inspirace“. Prof. Kysela hovoří také o plebiscitním césarismu“, kdy silná hlava státu obchází pomocí referend politickou reprezentaci, o „vzývání efektivity“, o vládnutí bez kompromisů, spočívajícím na rychlém výkonu moci (a upozorňuje, že ani žádná funkční firma nemůže být postavená jen na tomto).

K tomu, co říká prof. Kysela, mám jen jednu, ale řekl bych, že dost důležitou výhradu, resp. vlastně doplnění. Pan Kysela píše, že znovuzvolení Zemana je důležité už proto, že proti němu „byla formulována dlouhá řada velmi závažných výtek povahy ústavní, politické i osobní. A jeho vítězství znamená, že u většiny voličů, byť těsné, mu to prošlo“. Tady je však třeba zdůraznit, že ta obvinění nebyla dostatečně zdůrazněna tam, kde měla zaznít, v předvolební kampani: protože to by znamenalo „antibabiše“, tedy něco čemu se hlavní a selhavší Zemanův oponent, profesor Drahoš (a jeho tým, nesvádějme to jen na něj) vyhýbal jako čert kříži. Voliči jsou kompetentní rozhodnout a taky by to nepochybně dokázali (pokud jde o demokracii, jsem optimista), když jim účastníci sporu svůj problém naplno a srozumitelně předloží. Třeba i pak by většina rozhodla těsně, ale věřím, že pro opačnou stranu. Jenže to už by pak byla jiná strana, než jakou byl prof. Drahoš. Opakuji, volbu nevyhrál Zeman, ale prohrál Drahoš.

A druhá, stejně důležitá věc. Pan Kysela říká: „Miloš Zeman si pod aktivními občany zjevně nepředstavuje ty, kteří ho vypískali pomocí červených karet, nebo ty, co přišli v dobách opoziční smlouvy na statisícové demonstrace na Václavské náměstí…“ Upřímně řečeno ani já ne: tedy docela přesně řečeno: mávání červenými kartami, masové demonstrace typu „Děkujeme odejděte“, dokonce i červené trenýrky nad Hradem (to poslední byla docela legrace) mohou mít politickou váhu jen tehdy, když jsou podloženy nějakou dlouhodobou, smysluplnou, organizovanou politickou aktivitou, politickou aktivitou v pravém slova smyslu: politickou politikou. Jinak nadělají sice hodně kraválu (obří demonstrace z konce devadesátých let), ale nakonec z nich nic není.

Zásadní věc je: nikdy tomu není tak, že by selhal „lid“, „voliči“. Nýbrž vždycky selžou politici, to jest jejich špatná, chybná, nedostatečné politika. Před havlovskou „nepolitickou politikou“ má i ta nejhorší politika nakonec vrch.

A ještě jedna poznámka: prof. Kysela hovoří o tom, že když je společnost těsně rozdělena, umožní instrumenty jako referendum těsné většině válcovat těsnou menšinou, protože kompromis není možný. To se ovšem netýká jen dnešní situace a referenda. Česká politická scéna byla vlastně od poloviny devadesátých let zápasem mezi těsnou většinou a těsnou menšinou. Problém nastane tenkrát, když se v okamžiku rovnováhy sil jedna strana odvolá od politiky k přímé demokracii, náměstím, ulicím, demonstracím (to učinila tehdy ČSSD), a druhá jí nedokáže politicky čelit. Pak už kompromis není možný a z tobogánu nelze sestoupit. To se ale nestalo teprve teď: to se stalo už v době exploze Velké protikorupční revoluce v létě roku 2012. Teď sklízíme jen otrávené plody toho, co jsme tehdy zaseli.

6. února 2018