Proč Jiří Drahoš prohrál

Jak vlastně dopadla prezidentská volba? Miloš Zeman sice prohlásil, že získal víc voličů než v roce 2013, ale to je legrační demagogie. K volbám v druhém kole letos přišlo skoro o sedm a půl procenta lidí víc než tenkrát. A to (když srovnáváme odevzdané platné hlasy) o 596 020. Miloš Zeman získal teď v druhém kole ve srovnání s rokem 2013 jen o 135 985 víc hlasů než tehdy. Z celkového nárůstu tak ukousl jen necelých 23%. Srovnávat má smysl jen procenta: v roce 2013 dostal 54,8%, letos už jen 51,36. Tedy žádná velká sláva.

Když zvážíme, co vše během té doby předvedl, i když vezmeme v úvahu třeba jen zamilované vrkání v Moskvě a Pekingu, účast na mítincích s extremisty, sprosťačení na veřejnosti a zálibu v alkoholu, je i to moc. Jistě, Zemanovo vítězství se dá svést na voliče. Na voliče, anonymní dav, se dá svést všechno. Odvádí se tím ovšem pozornost od protikandidáta a jeho týmu. A dělají to poměrně rádi ti, kteří protikandidátovi jistě v dobré víře a tak trochu i z nezbytí dali kus důvěry, která bohužel přišla nazmar.

Nepít a nesprosťačit nestačí

Pan Zeman se během celého prvního období svého prezidentování předvedl zcela přímočaře jako vědomý a důsledný ničitel „Starých pořádků“, řečeno slovy Andreje Babiše (já tomu říkám polistopadový demokratický režim). Nebyl sice tím nejdůležitějším, ale rozhodně tím nejviditelnějším a nejhalasnějším. To, že jeho protikandidát nepije a nesprosťačí, se na program ukázalo jako dosti málo. V hlavních diskusích se většinou hovořilo o věcech, které vzbuzují ve veřejnosti emoce, ale prezident je při výkonu svých povinností a uplatňování svých práv může ovlivnit jen poměrně málo. O euru, migraci, církevních restitucích, atp. Témata si pan Drahoš nechal bez odporu vnutit a snažil se dokázat, že se nijak výrazně neliší od toho, co je většinový názor ve veřejnosti. Dělal to tak důsledně, že někdy nebylo snadné zjistit, v čem se vlastně s Milošem Zemanem, který si nabílil tvář jako vlk v pohádce o kůzlátkách, výrazně neshodne. Jenomže: když byla řeč o euru, bylo snad dobré přinejmenším upozornit, že jeho přijetí je z politických důvodů potřebné, a to pokud možno co nejdříve. Ekonomickou stránku je přitom třeba konzultovat s odborníky. Rozhodnutí však bude nakonec politické a bude v rukou politiků. Vaše řeč budiž ano ano, ne ne. A pan Drahoš měl odmítnout demagogické řeči protikandidáta o tom, že hlavní je vyvarovat se, abychom nemuseli živit hladové krky z Řecka. Pokud jde o migraci, měl upozornit, že při všech problémech je naší základní povinností pomáhat lidem (tedy bližním) v nouzi a pomáhat spojencům, a zároveň měl odmítnout účelovou hysterii, živenou různými darebáky na významných politických postech (všimněte si, že jsem nikoho nejmenoval). Kdysi připojil svůj podpis pod hezkou petici vědeckých pracovníků proti xenofobii. Zdá se mi, že se k ní dnes staví dosti stydlivě. Jasné stanovisko samozřejmě znamená, že může leccos ztratit. Zároveň platí „buďte prostí jako holubice a opatrní jako hadi“. Pan Drahoš se však drží jen toho druhého. Odpudivé to bylo zejména, když se v televizní debatě obhajoval, že nechová žádné přehnané sympatie k údajnému ďáblovi z Babišova politického panoptika, Miroslavu Kalouskovi. To slušný člověk nedělá, i když ho to třeba bude stát nějaký ten hlas.

Ale hlavní věc je: proč otevřeně nezdůraznil, že jeho možnosti ve věcech migrace, eura či církevních restitucí jsou poměrně malé, ale že jako budoucí první občan České republiky bude považovat za svou povinnost vyjádřit se k tomu základnímu, o co už nějakou dobu jde a ještě půjde? Totiž k tomu, že česká demokracie je již pár let ve smrtelném ohrožení, že se situace velmi vyostřila loňskými volbami do PS, že o tom ví a že se bude snažit udělat vše, aby tento proces zastavil. Z tohoto hlediska jsou pak problémy, jako např. euro, migrace nebo církevní restituce podružné, resp. mají smysl jen když jsou zapojeny do tohoto rámce. Třeba by byl u voličů neuspěl – ale pak by zodpovědnost byla aspoň z části i na nich. On však místo toho mluvil od věci a vlastně jim ani nedal šanci.

Kde Drahoš ztrácel

Václav Klaus vytýkal panu Drahošovi, že je člověk politikou nepolíbený a prezidentská funkce je funkce politická. Václav Klaus říká spoustu strašných věcí, ale tohle se v debatách potvrdilo. Nejistota ve formulacích a malá pohotovost v reakcích na protivníkovy přešlapy byla občas zjevná (tady „nepolitikovi“ s nejlepšími úmysly žádný poradce nepomůže). Uvedu malý příklad: Miloš Zeman s velkou parádou zopakoval to, co říká, kudy chodí: totiž že církevní restituce prošly kdysi hlasem jednoho jediného poslance - korupčníka. To je ovšem lež: kdo chce, ať se na stránkách PS PČR podívá na hlasování č. 156 ze 47. schůze PS z 8. 11. 2012. Pamatuje si to každý průměrný politický komentátor, který se tou významnou záležitostí aspoň trochu zabýval.

Chci říci jen jedno: když je někdo „nepolitický nepolitik“ a taky se tak prezentuje, znamená to v soutěži o prezidentský post handicap, což se projevilo, a nejen v tomto případě.

To ale nebylo jediné, kde Zemanův protikandidát ztrácel. Ti, co komentují volební výsledky, se shodnou, že hlavní problém je v těch skoro 5% voličů, co přišli navíc v druhém kole. Pan Drahoš v tom zjevně neuspěl a ztratil náskok, který získal, když se za něj postavili mnozí voliči pánů Horáčka, Fischera, Hilšera a Topolánka. Panu Zemanovi se však proti předpokladům (i já jsem se v tom spletl) povedla jakási mobilizace, která stačila na vítězství, byť i hubené. Pan Drahoš se dopustil dosti hrubé chyby: odmítl možnost, aby se střetl se Zemanem na Nově, a upřednostnil setkání se svými (už přesvědčenými) sympatizanty v Brně, Ostravě a v Praze. Jistě, vyhlídka na diskusi se Zemanem byla nepříjemná. Jenomže odmítnutím otevřel cestu k Zemanově hodinové exhibici (kdyby to předtím Zeman nenabídl a Drahoš neodmítl, sotva by se něco podobného mohlo uskutečnit). A kdyby se byl zúčastnil, byl by přinejmenším Zemanovi při jeho exhibici překážel. Zároveň by byl prokázal odvahu, kterou by voliči ocenili. Takhle se jen znovu projevilo, že volby nejde vyhrát úhybnými manévry.

Přehlídka zklamaných nadějí

S Jiřím Drahošem spojila svou nespokojenost s politickým vývojem v České republice a své naděje na změnu spousta lidí zoufalých nejen ze Zemanova prezidentování, ale z babišovských „Nových pořádků“ v celku. Své proinvestované naděje teď mnozí z nich koukají svést na kdekoho, jen ne na sebe samy a hlavně na objekt jejich investice (běda tomu, skrze koho přichází pokušení!). Pro spravedlnost je třeba podotknout, že pan Drahoš v tom neúspěšném obchodu s investovanými nadějemi „drobných střádačů naděje“ není sám. Ba nemohu se zbavit dojmu, že zafungoval jako jakýsi „bílý kůň“.

S rozkladem „Starých pořádků“ spojili své naděje už v době pozvolného rozkladu Nečasovy vlády také političtí aktivisté a novináři hlásící se k odkazu zesnulého prezidenta Václava Havla (intelektuálové, umělci, různé nezávislé iniciativy a fondy, novináři z Respektu, Aktuálně.cz, Hospodářských novin). Jejich cílem byla a je reforma zkostnatělých struktur „tradiční politiky“ (rozuměj demokratické) neformálními uskupeními „občanské společnosti“ v níž by se jako lídři prosazovaly osobnosti, nadané přirozenou, neformalizovanou autoritou. „Občanská společnost“ v této podobě se má podle toho v politice projevovat přímo, jako prosazení Pravdy a Mravnosti bez zbytečných formalit, jakými jsou např. zaběhané politické a právní mechanismy. Je to pojetí revoluční, a pokud se kdy v evropských dějinách uplatnilo, skončilo to v lepším případě rozvratem bez krveprolití. Přitom toto pojetí „občanské společnosti“ se prostinké ideologii např. pana Babiše podobá jako vejce vejci. Andrej Babiš je pro ně taky daleko srozumitelnější (a řekl bych že i přijatelnější, vadí jim jen ta nešťastná korupce) než Miloš Zeman, představitel zkostnatělé „tradiční politiky“. To Zeman jistě je, ovšem v nejhorším slova smyslu. Jenže špatná politika se dá překonat jen lepší politikou a ne revolučními utopickými projekty.

Nemyslím si samozřejmě, že tu jde od vyznavačů „občanské společnosti“ o nějaké organizované, cílené spiknutí proti demokracii. Je to duchovní souznění, postavené podle mého na dejme tomu nedomyšlenosti. A právě spontánní souznění těch, co to nedomysleli, se často jakémusi spiknutí podobá.

Všechny tyhle naděje teď v jednom konkrétním případě, v prezidentské volbě, dostaly pořádně na frak. A velcí i malí investoři si mohou zase jednou říkat jako kdysi před dvaceti lety nešťastný ruský premiér Černomyrdin: mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.

Jak by ne. A není všech dní konec. Jen platí: zanechte falešných nadějí.

28. ledna 2018