ARCHIV

Západ je budík

Demokracii považujeme za dobro. Sociolog Gustave Le Bon si však o ní iluze nedělal: „Kdyby měly demokracie svou dnešní moc v období vynálezů parního stroje a železnic, stalo by se uvedení těchto vynálezů v život nemožné. Naštěstí pro pokrok civilizace zrodila se nadvláda davů teprve po uskutečnění velkých vynálezů vědy a průmyslu". Něco na tom je. Výhodou průmyslové revoluce bylo, že přítomnost moderních strojů v továrně mohl majitel vynutit, ať si je již dělnictvo přálo, či nikoliv. A nepřálo si je často. Lidé, kteří zatvrzele odmítali očkování pro neštovicím, obdrželi pruhovaný mundúr a práci v kamenolomu. O politice rozhodovaly vrstvy, které k tomu byly kvalifikovány a vychovány. Zbytek populace se věnoval práci, koníčkům a plození dětí. Tento systém byl nespravedlivý, neboť řadu schopných lidí kariéra míjela. Západní kultuře však zajišťoval trvalý růst, ekonomický i populační. Systém tedy postrádal spravedlnost, ale byl výkonný a schopný množení.

Pokrok však neskončil vynálezem parního stroje. Nutnost reagovat na nové věci, které se nám nemusejí líbit, vzniká průběžně. S tím se má vyrovnat dnešní demokracie, systém v zásadě spravedlivější, ale již neefektivní. Západ je totiž budík, který tiká pouze proto, že setrvačník střední třídy dlouho vydrží. Moc odejmutá vyvoleným ve prospěch „lidu“ se však propadá do stále nižších podlaží. Již jí nedrží střední vrstvy, ale různá nátlaková hnutí a média. Politika se stává kolbištěm pro výstřední postoje, neboť „být viděn“ je ve světě televize důležitější než konat. Odhodlaná činnost totiž v televizi vypadá jako agrese, zatímco slabošství v ní bere masku oduševnělosti a tolerance.

Televize ovšem není žádný univerzální zloduch. Je obrazem typu demokracie, v níž má každý právo na všechno. A další „práva“ jsou denně odhalována, ať se již týkají menšin homosexuálů či kojenců. Důsledek je prostý. Ve světě plném práv bez hranic nechrání právo účinně nikoho. Nejméně ze všeho slušného středostavovského bílého heterosexuála, který k žádné menšině nenáleží a ani se k tomu nechystá. Tato páteř západní kultury na to reaguje po svém. Do tohoto cizího světa, který se jeho pocitům směje, nepřivádí děti. Žije dneškem. Budík už brzy dotiká a nebude, kdo by ho znovu natáhnul.

Zdeněk Švácha