Vlastimil Vondruška kontra Pravda a Láska

„Lidé by neměli volit proti někomu, ale někoho, kým jsou si s určitou pravděpodobností jistí“, píše v Mladé frontě Dnes, vlajkové lodi Babišova mocenského uskupení, známý polyhistor Vlastimil Vondruška (Hledá se rázný prezident, MfD 20. ledna 2018). Na tom snad něco málo je: lidé totiž ani nemohou volit jen proti někomu (tj. v našem případě proti Zemanovi). Tedy aspoň ne všichni. Já například tohle nedokážu a potřebuju aspoň trochu vědět, proč bych měl volit toho druhého. Nechci nikomu nic vnucovat, jen říkám, že tohle já prostě neumím. Na tom, abych zjistil, proč volit toho druhého, ovšem usilovně pracuju, zbývá mi ještě týden. Snad se mi to povede (Zemana na rozdíl od polyhistora Vondrušky samozřejmě ani náhodou volit nebudu).

Jinak s panem Vondruškou ovšem nesouhlasím vůbec v ničem. Tedy to je slabé slovo, že nesouhlasím.

Problém podle pana Vondrušky je to, že máme blbý lid. „Osobní rozměr“ hraje v uvažování lidí velkou roli a „lid si politiku personifikuje jen s osobnostmi vlivnými, bizarními“. Na to, kdo to bude, „mají velký vliv média, která umějí z některých udělat kladné hrdiny, zatímco ti druzí podle nich zosobňují zlo a ohrožují demokracii“. Zvlášť špatná jsou přirozeně „opozičně naladěná média“ (kdo jsou dnes vlastně „opozičně naladěná média“, máme t.č. menšinovou vládu jedné jediné strany, navíc bez důvěry PS a v demisi?). A pro ně není podstatné „co hodlá dělat ANO“, ale „ten Babiš je nějakej divnej“. Některým komentátorům zase nezáleží na tom, jak si reálně podle voličů stojí TOP09, ale „Kalousek a kníže jsou prostě pašáci“. „Často jde o postoj subjektivní“ (jaký může být postoj jiný než subjektivní, vždycky ho zaujímá nějaký subjekt) a mnohdy zištný (sprostá pomluva, navíc neadresná). „Problém je, že mediální obraz prezidentských kandidátů podvědomě přejímají všichni čtenáři novin nebo diváci televizí. Většina z nich nemá čas hledat fakta, srovnávat je a analyzovat, hledat pravdou… Omílání dogmatu se stává pravdou, i kdyby šlo o lež jako věž.“ Co s tím, pan Vodruška nepíše. Je zjevné, že nejlepší by bylo ta média zakázat a hloupý lid rozpustit (Mladá fronta Dnes by dostala výjimku, aby měl pan Vodruška kam psát).

Pan Vondruška dále píše: „Křesťanští misionáři v pohanských zemích tak dlouho opakovali, že jedině Kristus zajistí spásu, zatímco pohanství představuje cestu do pekel, až tam Krista přijali a sami ochotně své nepřizpůsobivé bratry upalovali.“ To je důvod, proč nemám šanci si sním rozumět: otevřeně řečeno, i já si totiž myslím, že „jedině Kristus zajistí spásu, zatímco pohanství představuje cestu do pekel“. Z alibismu podotýkám, že upalovat pana Vondrušku nehodlám. A pokračuje: „V našem prostředí bych boj mezi křesťanstvím a pohanstvím přirovnal k zápasu dvou nejvýraznějších politiků polistopadové éry Václava Havla a Václava Klause a k jejich sporu o nepolitickou politiku… Otázka zní takto - Má být politika nepolitická? Přeložím – rozhodují o chodu společnosti demokratické principy, tedy vůle většiny voličů, nebo rozhodují elity, které mají právo jednat proti vůli většiny? Protože prosté a zbloudilé musíme vždycky přivést na cestu ke spáse, i za cenu, že se tomu brání.“ Tohle mne trochu znejistilo: má snad pan Vondruška nějaké problémy v redakci MfD? Chtějí ho snad přivést na cestu ke spáse, i když se brání? Nikoli, není tomu tak: pouze se ohrazuje proti tomu, že „každý, kdo nesouhlasí s tím, aby se ve jménu lásky a pravdy prosazovaly zájmy určité elitní skupiny naší společnosti, musí být mediálně lynčován“. A jmenovitě jako oběť uvádí prezidenta Zemana. Demokratické principy by tedy měly chránit prezidenta před lynčováním: jakým, kde, kdy? Zjevné je, že tady by pomohla cenzura jako řemen, která by rozhodovala, co je lynčování a co ne.

Pozoruhodné je taky pojetí veřejnoprávních médií: „V jiných zemích se veřejnoprávní média starají o to, aby měla země obecně dobrou pověst, a snaží se lidem dávat naději v to, že navzdory problémům, které se kritizují, systém funguje a není třeba se bát.“ Jistě: tak fungovala média (pro jistotu všechna) za totáče, podobně fungují média (s jistými výjimkami) dneska v Rusku. Zato u nás „mají stále velké slovo stoupenci koncepce nepolitické politiky. A vše, co se těmto elitám nelíbí, se diskredituje, často hodně neetickými metodami. Ukažte mi zem, kde se veřejnoprávní média celá léta zabývají jen tím, že útočí na svého prezidenta a představitele těch politických stran, které s nimi nechtějí táhnout za jeden provaz.“ Je zjevné, že pan Vondruška označuje za stoupence jednoho politického konceptu (havlovská „nepolitická politika“) všechny, kteří kritizují Zemana (jinde v článku jmenuje ještě Babiše a Okamuru) a domnívá se, že aby to novinář mohl dělat, musí za sebou mít nějakou „demokratickou většinu“. To je frontální útok na svobodu projevu, která naopak otvírá prostor pro to, aby člověk mohl říkat názory, za nimiž si stojí, i kdyby byl úplně sám. Neboť diskuse ve veřejném prostoru, do nějž má pan Vondruška pěkný přístup přes Mladou frontu Dnes, je nejlepší způsob, jak se dobrat pravdy. Pan Vondruška plete svobodu projevu s pravidly demokracie v politice, přičemž i jeho definice demokracie v politice je nesmyslná, protože svobodná společnost znamená nejen to, že se prosazuje většina, ale že jsou chráněna práva menšin. Jak napsal kdysi jeden člověk, jehož si vážím: „lid opravdu demokratický jest pod zákonem pravdy; posledním slovem demokracie není „lid“ ani „většina“, nýbrž jsou jen praktickou pomůckou dáti průchod pravdě. Pravda, spravedlnost, blaho lidí na tomto světě je cílem politiky, hlasování lidu jen prostředkem. Z toho důvodu samy volby a sám hlas většiny nic nezabezpečují, když před nimi nebyla provedena veřejná diskuse, v níž volič měl možnost slyšet různé návrhy na úpravu politických nesnází, návrhy, které musí pocházet od odborníků. „Soud lidu“ má jen tehdy cenu, bylo-li soudní řízení náležitě provedeno, a nikdy není posledním rozhodčím, neboť lid se mýlívá, jako se mýlí jednotlivci; proto musí mít i menšina svá práva a proto musí být vždycky možno odvolání od soudu lidu ke svědomí jednotlivcovu…“

A konečně malá poznámka na konec: Miloš Zeman, podle pana Vondrušky „starý zkušený pes“ (já bych v příměru asi použil pojmenování jiného zvířátka) byl prý v politice vždy konzistentní, co tvrdil před lety, tvrdí stále. Jednak to nemusí být vždycky ctnost (kdopak to povídal, že jenom blbec nemění své názory?), a jednak, pokud jde o „petici proti xenofobii“ (není to žádná petice proti xenofobii českého národa), jejíž podpis panu Drahošovi vyčítá: byla to záslužná věc, líbila se mi už tenkrát a líbí se mi i teď. Nepodepsal jsem ji jen proto, že nejsem vědecký pracovník, a podepsal jsem tehdy jinou, dost podobnou. S problémem kvót nijak nesouvisí a nevím tedy, proč by měl být pan Drahoš zrovna v téhle věci nekonzistentní.

20. ledna 2018