Žádný OLAF nás nespasí

Do Prahy dorazila zpráva OLAF (l´Office de Lutte Anti-Fraude, Úřad pro boj proti podvodům). Má ji k dispozici Pražské státní zastupitelství a Ministerstvo financí. Oba úřady se zdráhají dát ji k dispozici veřejnosti: tedy přesněji řečeno ministerstvo zatím poskytlo tři nic neříkající doprovodné odstavce a státní zastupitelství zveřejnění nedoporučuje, protože by to prý mohlo ohrozit policejní vyšetřování. Dejme tomu. Jenže nejde přece o to, zveřejnit všechno od A do Z, ale poskytnout základní, obsáhnou a věcnou informaci. Všechny informace máme z druhé ruky: např. od poslanců mandátového a imunitního výboru, kteří měli možnost si ji přečíst, protože se zabývají opětovným vydáním pp. Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání, či od Lidových novin, jejichž Obmyšleným je Andrej Babiš (mimochodem, ta informace přes všechnu snahu redaktorů vyznívá dosti drtivě).

Zpráva se zjevně nijak podstatně neliší od toho, s čím přišla policie ČR. V kompetenci OLAF je přitom jen doporučit, zda má být (např. na základě podezření ze spáchání podvodu a p.) dotace odebrána, a ne např. rozhodnout, zda mají být pp. Babiš či Faltýnek zavřeni. To nic nemění na skutečnosti, že by případ měl být „orgány činnými v trestním řízení“ zevrubně vyšetřen. Jistě, má velký politický dopad . Jistě, platí presumpce neviny. Ale vyšetřování by mělo mít volný průběh a je nepředstavitelné a neúnosné, aby obvinění během vyšetřování zastávali nejvyšší státní funkce.

Zároveň by nebylo dobré přehlížet, že je to v obrovitém problému Babiš/Anofert vlastně jen třešnička na dortu, i když mimořádně nechutná a ohavná. Maně jsem si v té souvislosti vzpomněl na pěknou britskou filmovou veselohru Zlaté věže s Alecem Guinnessem. Vypráví o obří bankovní loupeži, která byla na poslední chvíli málem zmařena tím, že jeden z protagonistů podlehl kleptománii a pokusil se ve starožitnickém stánku ukrást jakýsi obrázek. Jistě je to nadsázka, ale i ta mívá smysl. Kromě toho zpochybňuje lidovou teorii, že když člověk má dost, nebo aspoň reálnou vyhlídku na dost, tak už krást nemusí. (V tom filmu samozřejmě; pokud jde o pana Babiše, platí presumpce neviny).

Přesto je třeba připomenout: hlavní problém, pod nímž se právě nezadržitelně bortí česká demokracie, není žádné Čapí hnízdo, ale obří mocenský komplex, zahrnující velký koncern, silné politické uskupení a mocné mediální impérium, který se v demokratické ČR usalašil jako kukaččí mládě v hnízdě pěničky a proměňuje ji ke svému obrazu. Je to v první řadě problém politický, nikoli kriminální. Problém ne pro policajty, ale pro voliče, občany, pro nás. A není to taky v první řadě problém pro Evropskou unii. Pravda, její administrativa by měla taky trošku dbát nejen na to, aby přísně dohlížela na své „východňáry“, zda náhodou příliš nepodléhají sklonům k zlodějně, ale aby jim taky tu a tam pomohla, když je jejich demokracie v ohrožení. Tu je ale třeba říci: aby jim pomohla, musí si oni o to aspoň trošku, aspoň náznakem věrohodně říci. Přiznejme si, že se nám to zatím vůbec, ani trochu nepovedlo. Výsledek říjnových voleb do PS mluví za vše.

Leč nevadí. Máme času dost. Za pár let (možná desetiletí) se to snad povede.

P.S. A nakonec už jen na okraj poznámka ve stínu právě probíhající prezidentské volby: Miloš Zeman je náš velký problém. Ale náš největší problém je Andrej Babiš. Nebýt problému Babiš, nebyl by problém Zeman. Kdežto kdyby snad problém Zeman vzal za své, pan Babiš už si nějak poradí.

8. ledna 2018