Co se dá očekávat od prezidentské volby

Nejhorší už se stalo

Do nadcházející prezidentské volby vkládá řada lidí, zejména intelektuálů, velké naděje. Velmi se obávám, že jsou nepřiměřené. Volba nemá tu váhu, jaká se jí přikládá. Je ovlivněná tradičním pojetím prezidentské funkce, přičemž faktická možnost prezidenta výrazně ovlivnit politickou situaci této tradiční vážnosti zpravidla neodpovídá.

Především bychom si měli připustit, že to zásadní a taky nejhorší v české politice se už stalo v říjnových volbách. Formálně vzato demokratickou cestou získaly v Poslanecké sněmovně drtivou většinu strany v té či oné míře extrémní a vymykající se parlamentní demokracii: ANO, SPD, KSČM a „Piráti“. Nejsilnější z nich, ANO, znamená obrovskou koncentraci hospodářské, politické a mediální moci. Uprostřed rozloženého demokratického státu vznikl obrovský novotvar, zárodek něčeho, co se velmi podobá předlistopadovému režimu. Jistě s jedním rozdílem: nemá (zatím) žádnou všeobecně závaznou státní ideologii. U nás většinou zdůrazňují, že je to obrovská přednost. Jak jsme skromní!

Demokratická opozice je málo významná a je otázka, zda a v jaké podobě přežije příští volby do PS. Např. ČSSD si až do své drtivé porážky loni v říjnu dokázala namlouvat, že je vlastně vítězem revolučního procesu, který byl zahájen někdy před šesti lety.

To, co se u nás děje teď (a vlastně od roku 2013), se naprosto vymyká tradičnímu „zápasu levice s pravicí“. Zápas levice s pravicí má smysl jen v rámci svobodné, demokratické společnosti. Tam, kde je svoboda a demokracie smrtelně ohrožena, bývá v civilizovaných zemích (příklad: Velká Británie v roce 1940) po vzájemné dohodě utlumen. U nás se společnými silami „levice“ a „pravice“ podařilo nakonec demokracii rozvrátit, a její zbytky se dnes už jen jako vánoční kapr ze setrvačnosti mrskají na Babišově pekáči.

To, čeho by mohl v této situaci nově zvolený prezident dosáhnout, je zdržení či zbrzdění tohoto procesu. Během doby, která se tak získá, bude možné ve veřejném životě využívat některé výhody demokratického systému: něco se snad dokonce podaří zafixovat do příznivější doby. Není to na první pohled mnoho, ale v každém případě to stojí za to, aby se člověk v té věci angažoval.

Úplně nejhorší, co se dá v prezidentské kampani dělat, je taktizovat, uhýbat, po česku chtít s tím vyčůrat, „přechytračit čerta“. Na tom postavil svou předvolební kampaň Jiří Drahoš. Jistě to dělá v dobré víře, ale je to bohužel projev preventivního kapitulantství. Předem se přizpůsobuje podmínkám, které tu ještě nejsou. Pokud chce dnes zodpovědný politik něčeho rozumného dosáhnout (a prezidentský kandidát je politik, ne že není!), musí především vzít na vědomí, že pro manévrování, taktizování, chytračení nemá tentokrát vůbec žádný prostor. Vaše řeč budiž ano ano, ne ne.

Čarovná moc prezidenta

To, co mi brání vyslovovat příkré závěry („celá ta komedie s prezidentskou volbou nemá smysl, je lepší zůstat doma a k volbám nechodit“) je jedna jediná věc: silné postavení prezidenta v našem „systému politických hodnot“. Obráží se svým způsobem už v Ústavě: je volen přímou volbou; není z výkonu své funkce nikomu odpovědný (rozuměj formálně, právně); je odvolatelný jen velmi obtížně, přesněji řečeno prakticky vůbec ne. A konečně je tu velká „mimoústavní“ autorita „nositele prezidentské funkce“ (funkce má mj. i obrovitý kýčovitý náboj).

Je to dobře, nebo špatně? Jsem přesvědčen, že je to sice zcela špatně, je to však bohužel situace, do níž jsou dnes prezidentští kandidáti uvrženi, ať se nám to líbí, nebo ne. Ten, kdo bude zvolen, bere na sebe, ať o tom ví nebo ne, i závazek bránit zbytky demokracie v této zemi prostředky, které má ze své funkce k dispozici. Bude to těžké a bude to vyžadovat velkou sílu a odvahu. Na své cestě bude míjet pomníčky těch, kteří v minulosti selhali: Emil Hácha v roce 1939, Edvard Beneš v roce 1948, Ludvík Svoboda (v doprovodu Alexandra Dubčeka) v roce 1968. Přitom např. Emil Hácha jen předem neodhadl strašnou váhu svého závazku.

Svobodná společnost a vláda většiny

Co vlastně obnáší svobodná demokratická společnost? Podle zaběhané představy je to především vláda většiny. To je ovšem nesmysl. Je to definice neúplná, nedostatečná, a tedy nesprávná. Vláda většiny se např. v Německu po roce 1933 uskutečnila vrchovatě. Svobodná je jen taková společnost, kde má zároveň menšina i jedinec možnost se proti přesile většiny odvolat. Prostor poskytují především soudy. U soudu nerozhoduje to, co je většinové, ale to, co je spravedlivé - což je jednak něco jiného a jednak je to taky daleko víc.

Soudní moc jistě nemá a nemůže mít možnost sama politiku vytvářet, ale má právo jí dávat ve významných případech své placet. Proto je ve svobodné demokratické společnosti nezbytné, aby zejména zásadní rozhodnutí exekutivy i legislativy, která se dotýkají zájmů občanů, byla soudní mocí přezkoumatelná. A zároveň je nezbytné, aby soudní moc byla při svém rozhodování na exekutivě i legislativě nezávislá.

Soudci jsou ovšem taky jen lidé. I proto může soudní moc pořádně fungovat jen v demokratickém politickém uspořádání. Nemá sílu trvale a účinně vzdorovat tlaku nedemokratického politického prostředí. Což pro dnešní rozvrácené české politické prostředí platí dvojnásob. Prezident jako formálně vzato nejvyšší představitel exekutivy dostal vzhledem ke zvláštnímu pojetí role prezidenta v ČR do vínku sílu, moc a autoritu, která mu vlastně nepřísluší. Vzhledem k ní by mohl proces rozkladu demokracie v České republice zpomalit a zadržet. Je to legitimní? Napadá mne analogie z Evangelia: „I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků“ (L16,9).

Co by mohl prezident? Dva malé příklady

Závěrem bych chtěl uvést dva malé konkrétní příklady toho, kde by prezident – samozřejmě takový, který by nebyl manipulovatelný darebák nebo zbabělý skunk – mohl a měl vahou svého hlasu zasáhnout. Oba se týkají oblasti „výkonu spravedlnosti“, již považuji pro svobodnou společnost za podstatnou.

Klíčovou součástí „účtování s korupční hydrou“, které před čtyřmi roky zahájilo konečnou destrukci „Starých pořádků“ (tj. polistopadové demokracie), je dosud probíhající klauza tzv. „poslaneckých trafik“. Obvinění stojí na právním názoru, podle něhož jsou „orgány činné v trestním řízení“ kompetentní posuzovat, nakolik je jednání poslanců (potažmo politiků, potažmo občanů) v souladu s jejich nejlepším vědomím a svědomím, a mohou se tedy podílet se na určení příslušných právních sankcí. Pokud se tento názor prosadí, otvírá se cesta k politickým procesům stalinského typu. Teď do průběhu soudního řízení zasáhl ministr spravedlnosti, tedy člen exekutivy, a to tím, že soudkyni pozastavil výkon funkce. Přitom nejde o to, zda je soudkyně taková či onaká, ale že by si člen staronové exekutivy měl rozmyslet, než zasáhne do soudního řízení, navíc v případě, který má chtě nechtě mocný politický náboj.

A druhý případ, nedávné ustavení vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny k případu OKD. V té věci probíhá soudní řízení. Navrhovatelé komise tvrdí, že nejde o totéž, protože komise má mít daleko širší záběr. To ovšem znamená: nejenže vznikla na půdě výkonu moci zákonodárné komise, která ze své povahy může na výkon soudní moci tlačit, ale zároveň se předznamenává, že na něj hodlá tlačit v tom smyslu, aby se jeho záběr výrazně rozšířil.

Jen na okraj podotýkám: k politickému podtextu obou případů patří i to, že se dotýkají posledních dvou českých premiérů, kteří svou funkci vykonávali na základě důvěry PS a každý několik let.

A nakonec poznámka ryze osobní. Pokud jde o nadcházející prezidentskou volbu, je tu přese všechny možné výhrady důvod jít k prvnímu kolu voleb. Co nad to jest, projev bezmezné hysterie jest. Prostě se uvidí. Já, řadový občan, třeba v žádném případě nechci za prezidenta Miloše Zemana. Volit ho nebudu. Ale chci skutečnou alternativu za Zemana. Jiného taky volit nebudu. Zákon mi to umožňuje.

7. ledna 2018; psáno pro Echo 24