Slovo ke čtenářům

Vážení čtenáři,

dneškem uzavírám již 18. ročník mého internetového zápisníku Události. Činím tak tentokrát s dosti smíšenými pocity: bohužel se mi už hlavně ze zdravotních důvodů nedaří udržovat jejich pravidelný provoz. Taky mne dosti deprimuje (užívám cizí, a tedy slušný výraz) domácí i mezinárodní politická situace.

Kdosi v souvislosti s dneškem hovořil o „druhé české republice“. Já bych to po říjnových volbách trochu modifikoval. Myslím, že jsme ještě o fous dál a níž.

Měli bychom tedy hovořit o „protektorátu“? To by bylo jistě nevěcné a přehnané. To, co tu dnes máme, jsme si zařídili ze svého vlastního, svobodného, demokratického rozhodnutí. Není žádná válka a nevládne nám žádná cizí moc, vystačíme si tentokrát sami. Když by tedy někdo měl mermomocí chuť hovořit o protektorátu, musel by nutně dodat „s lidskou tváří“ (tedy aspoň prozatím). A většina společnosti sleduje „Nové pořádky“ (daleko přesnější výraz než „protektorát“) s lehkými sympatiemi či blahovolnou lhostejností. Je to v našich novodobých dějinách jakési novum.

Musím říci, že jsme na tom vlastně docela dobře. Před časem jsem si vzpomněl na skupinku mladých lidí, ponejvíce univerzitních studentů. Říkali si Bílá růže. Bylo to na daleko horším místě a v daleko horší době: v Hitlerové Německu v prvních letech druhé světové války. V dětství byli tak či onak indoktrinováni nacionálním socialismem, ale dostali se z toho. Jenže život ve zrůdném režimu se pro ně právě tím stal nesnesitelným. Znám takové pocity ze svého útlého mládí, prošel jsem v trochu jiném kontextu a v jiné, daleko mírnější době podobným vývojem. Vím, že je to děsné. Měli potřebu něco proti režimu něco dělat. Věděli, že musí něco udělat.

Jejich nenásilné aktivity neměly dlouhé trvání. Gestapo byla (na rozdíl např. od StB v posledním tažení normalizace) velmi efektivní organizace. Záhy je sebrali, ty hlavní v monstrprocesu bleskově odsoudili a hned vzápětí bleskově popravili. Sophii Schollové bylo 21 let, když ji gilotinovali.

Jejich letáky mohou dnes leckomu připadat naivní a křiklavě patetické. Každému takovému kritikovi bych doporučoval, aby si napřed pro větší věrohodnost nechal useknout hlavu.

Neobdivuju ty lidi v duchu nějakého kýčovitého a hysterického „antifašismu“. Fascinuje mne jiná věc: v době, svého krátkého odbojového angažmá museli být strašně osamělí a opuštění a nemohli to nevědět. Německá veřejnost byla tehdy zčásti zfanatizovaná, zčásti blahovolně lhostejná a zčásti ustrašená (a bylo čeho se bát). Oč klidnější, lidštější, bezpečnější je doba rozvíjejícího se babišismu-zemanismu! (hnusná je bohužel srovnatelně).

Přes ten rozdíl mne to, co dělali - v jiné zemi a v jiné, o hodně horší době -, oslovuje a taky zavazuje. Ve smyslu toho, co říká prorok Ezechiel: „Toto praví Panovník Hospodin: „I když pošlu na Jeruzalém tyto své přísné soudy: meč, hlad, dravou zvěř a mor, abych z něho vymýtil lidi i dobytek, hle, zbude v něm hrstka synů a dcer, kteří vyváznou. Budou vyvedeni a vyjdou k vám. Uvidíte jejich cestu a jejich skutky a najdete útěchu po zlu, které jsem uvedl na Jeruzalém, po tom všem, co jsem na něj uvedl. Oni vás potěší, až uvidíte jejich cestu a jejich skutky, a poznáte, že jsem neudělal zbytečně nic z toho, co jsem v něm vykonal, je výrok Panovníka Hospodina.“ (Ez14, 21-23).

Milí čtenáři, přeji Vám v rámci možností všechno nejlepší v nadcházejícím novém roce.

Praha, 30. prosince 2017.

Bohumil Doležal